Korupce aneb dávám, abys dal

Korupci lze zaznamenat již v Egyptě faraónů, v řeckých městských státech i v antickém Římě za republiky a hlavně v období po jejím pádu (latinské úsloví "do, et des", tedy dávám, abys dal, zdařile vystihuje podstatu korupce). Není tedy plodem formy vlády či společenského uspořádání.

"Morálka není věcí vkusu. Je to velmi potřebné, avšak nevítané omezení sdělující nám, které z věcí, jež bychom rádi dělali, dělat nesmíme, máme-li udržet řád, na němž závisí přežití většiny z nás. Představa, že morálka je nástroj k tomu, abychom dostali to, co si přejeme, je zcela chybná."  Cesta do nevolnictví, F. A. von Hayek.

Jako skutečný problém se korupce začala projevovat až v době, kdy vznikala moderní dělba práce a s ní moderní ekonomický a politický systém. Nesporně to odpovídalo a odpovídá změněné hodnotové orientaci. Individuální snahy o zisk, soukromé podnikání a neomezená soutěž se staly morálními činnostmi. Víra v nekonečnou dobrotivost neviditelné ruky (boží, trhu?), představené Adamem Smithem, napovídala, že agregátní výsledky sobecky zaměřených individuí přinesou maximální prospěch největšímu možnému počtu lidí.

Korupce versus úplatkářství

Skutečně se úplatkářství od korupce liší? V případě korupce lze vyspecifikovat některé obecné rysy, které jsou shodné. Jednání se vyznačuje: - snahou po získání individuální výhody, ať hmotné, či nehmotné, - zasažením veřejné (státní) či polostátní sféry, - vědomým porušováním právních norem, - honorováním určitou výhodou, opět hmotnou, či nehmotnou, - značnou latencí a racionalitou. Korupce snižuje image ČR, likviduje rovnost příležitostí, rovnost šancí i rovnost občanskou.

Před rokem 1989 existovala nerovnováha nabídky a poptávky. Trvalý převis poptávky na trhu téměř automaticky vyvolával snahu po uspokojování potřeb privilegovanějších vrstev společnosti za pomoci úplatků (a nemuselo vždy nezbytně jít o takzvané nedostatkové zboží či služby, mohlo jít pouze o úsporu času vyhnutím se běžného čekání ve frontách). Tento tehdy poměrně rozšířený masový jev lze jen těžko nazvat korupcí. I když nejrůznější formy "všimného" státním zaměstnancům (ovšem na druhou stranu: kdo tehdy nebyl zaměstnanec státu) za nedostatkové komodity či služby, například přidělení bytu, možnost studia, možnost vycestovat, devizový příslib a podobně, se k ní blížily.

Šlo o úplatkářství, ne tedy o korupci, které bylo cíleno do určitých společenských skupin, a to i mimo státní správu. Společenská nebezpečnost úplatkářství nebyla nikterak značná, neboť nenapadala ani základy systému, ani základy ekonomiky. Šlo z hlediska obou stran o úkaz víceméně jednorázový, činěný za účelem získání jednotlivé výhody, komodity či služby.

Korupce, jako vyšší forma, nepochybně gradovala až po roce 1989 v souvislosti s majetkovými transfery, se vznikem soukromého vlastnictví a s obecnou snahou obohatit se. Korupce současnosti je však podstatně nebezpečnější než úplatkářství v minulosti zejména tím, že napadá samotné základy ekonomického a společenského systému.

Snížení korupce urychlí ekonomiku

Ekonomické příčiny korupce
Korupce vzniká z řady příčin politických a společenských. Z hlediska ekonomického jde zejména o dvě následující (které se přímo týkají ČR):
-	V globalizující se tržní ekonomice běžně vzniká převaha nabídky nad poptávkou v mezinárodním obchodě a naopak převaha poptávky nad nabídkou u mezinárodních investic a u veřejných zakázek. Korupce je průvodním jevem takové nerovnováhy trhů. Jestliže se objevují názory, že světové ekonomice hrozí globální krize z nadvýroby, pak se korupční jednání na straně nabídky jeví pochopitelné a logické, byť neomluvitelné.
-	Korupce se stává běžnou tam, kde stát ovládá všechny (nebo rozhodující) části ekonomického života. Ekonomičtí odborníci vidí kořeny korupce v tom, že je odděleno "právo na kontrolu hospodářské činnosti od práva na užívání hotovosti z této aktivity plynoucí". Všude totiž stát v té či oné míře kontroluje hospodářství dohledem nad soukromými firmami a mezinárodním obchodem, devizovými, daňovými a dalšími předpisy. A takové kontrolní pravomoci mají reálně měřitelnou ekonomickou hodnotu, všude je zatím vykonávají lidé a všude

Česká republika je životně závislá na tocích mezinárodního kapitálu (mezi které lze počítat i nejrůznější dotace a subvence z fondů EU). Bude-li ovšem korupční prostředí v ČR nadále takové, jaké vykazují mezinárodní instituce, pak se tento potřebný kapitál naší ekonomice zdaleka vyhne, neboť úplatky naprosto zbytečně zvyšují náklady. Navíc: nemá ani jistotu, že dostane odpovídající protislužbu.

Světová banka a Mezinárodní měnový fond používají k "měření" korupce metodiku, podle níž určují množství času, který musí trávit managementy podniků s vládními byrokraty. Vychází z prosté úvahy, že čím více času musí strávit manažeři s úředníky, tím je pravděpodobnost korupce větší. Česká republika se v tomto měření umístila v polovině žebříčku 59 sledovaných zemí.
I nevelké zlepšení "korupčního indexu" může urychlit hospodářský růst o 0,5 % ročně. Zejména v zemích, které se ocitají na nepříznivé straně stupnice, může mít tolerování korupce katastrofální následky - ekonomické, sociální, politické. Mladé demokracie mohou zachvátit protesty, jež přivedou k moci protitržní, nedemokratické, fašizující režimy.

Prokázat korupci je obtížné

Dohoda probíhá v soukromí mezi uplácejícím a upláceným, oba ve vlastním zájmu dohodu tají a pochopitelně o ní není vyhotoven písemný záznam. O korupci lze samozřejmě hovořit i v případě poskytnutí protislužby: hrazená lukrativní dovolená, zájezd, ale i "školení" v atraktivním prostředí. Případy čelních českých politiků, kteří na náklady zahraničních obchodních společností pořádali přednášky v cizině dokonce s odůvodněním, že takto jsou šetřeny prostředky daňových poplatníků, jsou dostatečně známé.

Dodejme, že v zemích EU je nepřijatelné, aby politik či státní zaměstnanec jakékoli úrovně spojil svůj zájem veřejně s určitou obchodní společností. V roce 1999 byl na semináři expertů EU v Drážďanech zmíněn případ, kdy italská mafie za vydání nepravdivé celní deklarace poskytla celníkovi vstupenku na atraktivní fotbalové utkání. I tato zcela nepatrná výhoda byla označena za korupci.

Je poměrně evidentní, že šetření takovýchto případů vyžaduje nejen právnické šetření. Jde totiž o zkoumání peněžních toků, cash flow nejen firem, ale i osob. Je-li poskytnuta výhoda v řádu desítek, stovek tisíc či dokonce miliónů, pak tyto peněžní prostředky na jedné straně mizí a na straně druhé se objevují. Objeví se v libovolné podobě, tedy ne nutně v původní peněžní podobě, ale třeba jako domy, auta, byty a jejich zařízení, dovolené a podobně. Mělo by jít o zjištění příjemce platby či výhody, nikoli toho, kdo ji poskytuje.

Majetková přiznání by pomohla

Při všeobecně veřejně deklarovaném odhodlání bojovat s korupcí, které jde napříč politickým spektrem, je současně naprosto nepochopitelné veřejné odmítání institutu majetkových přiznání s odvoláním na porušování Listiny práv a svobod. Díky tomuto institutu by bylo přitom možno zjistit nejen korupční jednání, ale i případné daňové úniky.

Ve vyspělých demokratických zemích se dokonce objevují hlasy po dočasném omezení lidských práv v zájmu boje s organizovaným zločinem. Například ženevský sociolog Zieglera říká, že "vzhledem k tomu, že opatření proti organizovanému zločinu jsou spojena s vážnými otázkami občanských svobod, musíme lidem vysvětlit, že jsme ve válečném stavu a že musíme použít náležité zbraně". Bývalý ministr vnitra SRN Baum se zase nechal slyšet, že jediná možnost, jak čelit hrozbě organizovaného zločinu, je zavést policejní stát.
Není tedy jediný rozumný důvod nezavést určitá omezení, která se tak dalece lidských práv netýkají a jsou již v demokratických zemích používána, k boji proti korupci. Korupce navíc může být i příznakem prorůstání organizovaného zločinu do společnosti.

Byl-li přijat konsensus, že korupce v širším pojetí škodí nejen ekonomice, ale i demokratickým institucím a politice, pak by mělo být v zájmu všech, tedy i politiků a politických stran (a těch možná především) potlačit ideologické zábrany a s tímto veskrze negativním jevem účinně bojovat. Obava z "kriminalizace" ekonomiky je podle mého názoru, který je podložen i dlouholetou činností ekonomického poradce, lichá.

Sami podnikatelé si stěžují na, právě korupcí vyvolanou, nerovnost příležitostí. Pokud se přizpůsobí (a bohužel někdy nic jiného nezbývá), vznikají jim naprosto zbytečné "vícenáklady", které by mohli použít pro rozvoj své firmy. Podle průzkumu Institutu aplikované ekonomie řadí podnikatelé kriminalitu a korupci mezi základní negativní faktory podnikání u nás. Zařadili ji na druhé místo, první patří "neprůhledným" zákonům. Třetí a další místa obsadily jevy jako inflace, aplikace obchodního zákoníku, časté změny zákonů a nařízení a podobně.
Jakkoli tyto průzkumy nelze přeceňovat, přesto do značné míry vypovídají o společenském klimatu. Nikterak tedy nejde o "kriminalizaci" ekonomiky a podnikání, ale naopak o očistu a ochranu ekonomiky i společnosti.

Autor je ekonom-vědecký pracovník v oblasti kriminologie.

Jste pro zavedení majetkových přiznání? Jaký recept na boj proti korupci byste doporučili vy? Jaká forma "všimného" je podle vás ještě legitimní?