Představte si, že si chcete koupit nejnovější mobilní telefon se skvělým designem, velkým displejem a neskutečným množstvím nejrůznějších funkcí. Krabici už držíte v ruce a podáváte prodavači platební kartu, když tu vás zarazí, vytáhne formulář a začne se ptát: „Jaké máte zkušenosti s mobilními telefony?“, „Kolik jste jich už vystřídal?“, „O jaké telefony šlo?“, „Kolik vás stály?“
Jste zaskočeni, ale po chvíli vnitřního boje s chutí toho drzého chlapa po právu ztrestat zvítězí touha telefon vlastnit, a tak na všechny otázky odpovíte. Jenže nemáte vyhráno, protože teprve teď přijde ta skutečná rána: „Rozumíte podstatě fungování mobilního telefonu?“ – „Něco málo o tom vím…,“ váháte. „Chápete princip bezdrátové komunikace?“ – „Na základce jsme brali jenom Edisona!“ začínáte mít zlost. „Rozumíte všem funkcím? K čemu slouží? Využijete je vůbec?!“
Máte toho právě dost, sotva se ovládnete, abyste se nepokusili vtěsnat mobilní telefon i s krabicí do arogantních úst prodavače, chrlících jednu absurdní otázku za druhou. Vytrhnete mu protokol, do kterého si celou dobu vaše odpovědi psal a za vítězného pokřiku „Tak já si ho koupím jinde!“ necháte jeho roztrhané drobné kousky spouštět na zem. Jaké asi bude vaše zděšení, když se podobná scéna bude opakovat všude, kde se o koupi telefonu pokusíte.
Pokud se vám to zdá jako naprosto absurdní příběh a začínáte litovat, že jste dočetli až sem, vězte, že to nemusí trvat tak dlouho a na podobné situace si my spotřebitelé budeme muset zvyknout. Minimálně v oblasti finančních služeb už spotřebitelská ochranatímto směrem míří. Ačkoliv se zatím jedná pouze o náznaky, tendence chránit spotřebitele za každou cenu je z platných zákonů, ale zejména z té připravované (na národní i evropské úrovni) zcela zřejmá. A že se bude prohlubovat, je jasné také z vyjádření odpovědných zástupců jejích iniciátorů Evropskou komisí počínaje a Českou národní bankoukonče.
Od podzimu 2008, s implementací směrnice o trhu finančních produktů (MiFID), platí v oblasti i nvestičních služeb(v závislosti na rozsahu, v jakém jsou poskytovány) povinnost zjišťovat kromě cílů klienta také jeho finanční možnosti, míru znalostí a dosavadní zkušenosti s kapitálovým trhem. Pokud se ukáže, že klient na investiční produkt nemá finančně, vůbec mu ho nemůžete prodat. Zdánlivě logické pravidlo, které v jiných oblastech prodeje neplatí.
Pokud se ukáže, že klient na investiční produktnemá intelektuálně, musíte ho na to alespoň upozornit. Jistě vám bude vděčný. Nechci ale zlehčovat úpravu, kterou v zásadě považuji za přínosnou a pro klienty opodstatněnou. Investování je složitá aktivita, při které člověk může přijít o nemalé prostředky. Proto pokud chceme navzdory minulým krizím a s nimi spojené nedůvěře v kapitálový trh veřejnost více motivovat k aktivnímu zhodnocování úspor, je zvýšená míra ochrany namístě.
Jenže kapitálovými trhy se v tomto směru inspirují také ostatní sektory finančního trhu. Například nedávný návrh úředního sdělení ČNB ke zprostředkování pojištěníukázal na jasnou snahu o obdobnou úpravu pravidel jednání se zákazníky také v oblasti pojistných produktů. To by reálně znamenalo výrazné zpřísnění standardů ochrany u produktů, které si sice s investičními v lecčem nezadají, nicméně jejich účel je (snad s výjimkou investičního pojištění) zcela odlišný, stejně jako obecné povědomí o nich.
Zkoumat, zda zákazník pochopil podstatu pojistného produktu, je navíc zrádné. Kdekdo totiž ve strachu z prozrazení vlastní neznalosti potvrdí, že je mu vše jasné. Možná to dokonce i podepíše. Efektivita takového postupu z pohledu ochrany spotřebitele je však jasná. Výsledkem je podepsaný „disclaimer“ a zneuctěný zákazník. V opačném případě zákazník upřímně přizná, že nepochopil z podstaty produktu nic než základní teze. Stane se tak nepojistitelným z důvodu nedostatku inteligence a nezbývá mu než doufat, že se mu nic nestane v práci, na cestách… zkrátka při tom, co chtěl pojistit.
Zatím se však jedná spíše o úvahy. Už dnes však existuje oblast, kde podobné zásady platí. Je jí poskytování spotřebitelského úvěrua jeho nová úprava v zákoně č. 145/2010 Sb., který nabude účinnosti od nového roku. Podle tohoto zákona je věřitel povinen spotřebitele informovat nejen o produktu, ale také o dopadech jeho využití na něj. V jakém rozsahu a jak tyto dopady vyhodnotí, jen těžko hádat.
Kromě toho musí klientovi předávané informace vysvětlit tak, aby byl schopen posoudit, zda úvěr odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Nestačí tak pouze informace předávat, ale je potřeba je vysvětlit. To je dost podstatný posun, neboť výsledkem vysvětlení by mělo být pochopení a následná aplikace získaných informací. To se však navzdory didaktickým schopnostem věřitele nemusí povést, a klient tak zůstane bez úvěru. V rámci jakéhosi pomyslného systému brzd a rovnováh je pak sám věřitel povinen s odbornou péčí (co jen to znamená?) posoudit dlužníkovu schopnost úvěr splácet.
V žádném případě nechci zpochybňovat dobré úmysly, kterými jsou podobná legislativní opatření motivována. Vždyť zákon o spotřebitelském úvěru přináší také mnoho dobrého. Podle mého názoru však podobné iniciativy rozpracované do krajnosti zavádějí do našeho systému trochu paradoxně legálně uznaný princip diskriminace na základě inteligence. Až tohle zavedou také v jiných oblastech, budu chodit pěšky, volat akorát z okna a psát na psacím stroji. Jsem právník a podstatě fungování některých věcí zkrátka nerozumím. Naštěstí!
Autor je právník společnosti Partners for Life Panning
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
