První podílový fond, jehož výnos určovala loterie

Petr Čermák | rubrika: Publicistika | 20. 2. 2008

Osmnácté století se do historie zapsalo mnoha objevy. Jedním z nich byl i zvláštní investiční fond, jehož výnos určovala nejen hodnota nakoupených dluhopisů a akcií, ale také systém loterie. Šlo o předchůdce dnešních podílových fondů.

Po roce 1763, kdy skončila tzv. sedmiletá válka, Evropa zažívala období prosperity. Firmy díky hromadné výrobě produkovaly spoustu zboží a zisky rostly. Jenže o osm let později, v letech 1771 a 1772, přišla neúroda. Lidé zchudli. Bankéři, kteří špatně odhadli situaci, zbankrotovali. Britský bankovní dům Neale, James, Fordyce & Downe řekl světu sbohem a pod hladinu šla i skotská Ayr-Bank. Krize ale nezůstala jen na ostrovech, brzy muselo uzavřít prodejny i mnoho nizozemských obchodních domů.

Předchůdci podílových fondů

Tontina - renta na přežití

Vznik tohoto instrumentu se datuje do sedmnáctého století. Dlužník se zaváže, že bude platit věřitelské skupině pravidelně částku, která bude rozdělena mezi její členy. Tím pádem v případě úmrtí člena se zvýší suma, kterou budou pobírat zbylí členové. Existovaly dvě formy – veřejná a soukromá tontina. Veřejná byla relativně bezpečná, neboť byla kryta schopností vlády zdaňovat občany. Soukromá byla zajištěna aktivem, do kterého investovala. Například v roce 1746 deset podílníků investovalo do dluhopisů císaře Svaté říše římské Karla VI., které vynášely pravidelnou částku a byly zajištěny císařovým majetkem. Pokud účastníci nakoupili akcie společnosti, doufali, že ta bude i v budoucnosti pokračovat se svojí dividendovou politikou. Naproti tomu bylo ale v tontině ustanoveno, že podíly budou prodány, když umře daný počet podílníků. Obecně byl ale problém s tím, že účastníci byli pevně specifikovaní, a proto bylo velice obtížné převést podíl na někoho jiného.

Půjčka na plantáž

Tuto praxi transformování soukromých půjček na veřejně obchodované cenné papíry razil od konce sedmnáctého století Gideoun Deutz. Zařizoval prostřednictvím své firmy emitování dluhopisů, aby mohl následně půjčovat peníze vlastníkům plantáží. Ti pak zboží v Evropě prodávali přes tu samou firmu, která jim půjčila finanční prostředky. Z prodeje pak firma realizovala zisk. Obchodníci si takto opatřovali potřebné peníze, nešlo o prostředek k diverzifikaci rizika.

Ačkoli přímý důkaz neexistuje, okolnosti naznačují, že právě tato evropská krize, která se rozšířila poté i do Ruska a do Švédska, vnukla Holanďanovi Abrahamu van Ketwichovi nápad, aby v roce 1774 začal nabízet možnosti investovat do jakéhosi fondu s názvem Eendragt Maakt Magt (Jednota vytváří sílu). Kapitál, který klienti ve prospěch fondu upsali, byl investován podle přísných pravidel. Bylo vymezeno deset oblastí, do kterých musel fond peníze investovat. Finanční prostředky byly rozděleny do dvaceti tříd a kapitál každé z nich musel jít do portfolia padesáti dluhopisů a dvaceti až pětadvaceti akcií. Druhou zvláštností bylo, že počet podílů ve fondu byl omezen na dva tisíce. Takže pokud chtěl někdo získat další podíl, musel ho odkoupit od jiného vlastníka. S těmito charakteristikami lze podle Briana W. H. Berghuise, manažera amerického fondu T. Rowe Price Mid-Cap Growth, považovat Eendragt Maakt Magt za prvního předka dnešních podílových fondů.

Dividendový výnos pro investory činil čtyři procenta, což bylo o jedno až dvě procenta méně, než kolik vynášely půjčky na plantáže – systém, kdy firma vydala dluhopisy a z nashromážděné částky pak poskytovala půjčky plantážníkům – či ruské, švédské nebo dánské dluhopisy.

Od nynějších podílových fondů se Ketwichův fond v lecčems výrazně lišil. Dva tisíce podílů bylo rozděleno do dvaceti tříd, tedy v každé třídě bylo sto podílů s vlastními pořadovými čísly. Z každé stovky se každý rok náhodně vybral jeden podíl. Tento podíl fond odkoupil za nominální hodnotu podílu plus dvacet procent. Podíl sice zmizel, ale dividendový výnos z něj plynoucí nikoli. Výše dividendy byla rozdělena mezi podíly s okolními pořadovými čísly. Ty tak pro příště vynášely víc než ostatní. Tím mezi jednotlivými podíly vznikla nerovnost, takže při jejich případné koupi bylo důležité znát i jejich pořadové číslo.

Bylo velmi komplikované správně ocenit jednotlivé podíly, jelikož záleželo nejen na tom, jakou hodnotu mělo portfolio celého fondu, ale i na jejich pořadí. V případě, že bylo vytaženo číslo, které neslo již větší dividendu, rozdělovala se celá výše této dividendy mezi okolní podíly. To je činilo ještě atraktivnější.

Podobný systém loterie nebyl v té době neobvyklý. Takže je možné, že Van Ketwich vytvořil fond podle vzoru jiných investičních instrumentů. Loterie přitom nijak neubírala na jeho zajímavosti. Fond měl sloužit hlavně k tomu, aby drobný investor byl schopen dosáhnout velké diverzifikace, která ho ochrání před případnými propady trhů a která by jinak pro něj zůstala nedostupná. Za to si Van Ketwich účtoval vstupní poplatek ve výši 0,5 guldenu při založení fondu (jakýsi vstupní poplatek) a pak ročně 100 guldenů za třídu. Přeloženo do dnešní řeči to znamená poplatek za obhospodařování ve výši 0,2 procenta.

Fond, který měl fungovat dvacet pět let, nakonec ukončil činnost po padesáti letech v roce 1824. Hodnota podílu činila 561 guldenů (nominální hodnota byla 500). Toto číslo na první pohled možná nezní nijak závratně. Jenže je třeba si uvědomit, že třeba v roce 1811, kdy Evropou cloumaly napoleonské války, činila hodnota podílu pouze 125 guldenů.

Co říkáte na zvyšování výnosu z podílu losováním a jeho odprodejem s prémií? Podělte se o názor.

Kolik ušetříte s fotovoltaikou?