Jak se v posledních letech mění zájem Čechů o podílové fondy?
Nedomnívám se, že by v posledních letech docházelo k dramatickým změnám v zájmu koncových investorů o investice do investičních fondů. Česká veřejnost se v podstatě o kolektivní investování příliš nezajímá a je vůči investicím do fondů poměrně nedůvěřivá, i když méně než dříve.
Co se ovšem v čase výrazněji měnilo, byl zájem distribučních sítí – ať už bankovních, či nebankovních – nabízet svým klientům investiční produkty. Zájem vždy stoupal, když trhy rychle posilovaly a bylo možné klientům rychle ukázat dobré výsledky, a naopak klesal, když trhy výrazně poklesly, a kdy bylo těžké klienty k investici přesvědčit.
Jestli v něčem pozoruji změnu v posledních letech, pak je to schopnost distribučních sítí prodávat investiční produkty správně. Myslím, že dnes se finanční poradci méně koncentrují na prodej fondů, které jsou zrovna „in“ a mají úžasnou krátkodobou prodejní story, která ovšem nemusí příliš sedět klientovu investičnímu cíli, a více se snaží pro klienta sestavit takové portfolio, které vyhovuje jeho vztahu k riziku a k jeho investičnímu horizontu.
Čím si vysvětlujete, že zájem roste?
Jak jsem už říkal, zájem roste velice pomalu. Pokud jde o jednorázové investice, prodeje se teprve nyní vrací na předkrizovou úroveň. Souvisí to jednak s nízkými úroky na spořicích účtech a jednak s růstem cen na finančních trzích. Prostě lidé rádi kupují draho a prodávají levně.
Jiná je situace na poli pravidelných investic. Programy pravidelného spoření/investování jsou na našem trhu teprve zhruba sedm let a v poslední době získávají na popularitě díky tomu, že se je finanční poradci naučili správně klientům nabízet.
Konzervativní Češi a riziko, jak to jde dohromady? Je těžké přesvědčit lidi, kteří jsou zvyklí na pojištěné vklady v bankách, případně na základní produkty jako stavební spoření a penzijní připojištění, kde nemůžou jít do minusu, aby se vrhli do investování a podstoupili trochu větší riziko s možností vyšších výnosů?
Z komfortní zóny spořicích účtů by je měly vyhnat nulové úrokové sazby.
Říká se, že v případě dlouhodobého investování se alespoň v začátcích vyplatí zvolit dynamičtější investiční strategii, tedy tu, kde klient podstupuje větší riziko. Je to pravda? A pokud ano, tak proč?
Tak jednoduše se to říct nedá. Platí, že čím delší investiční horizont, tím dynamičtější investici si můžete vybrat, protože i když bude po nějaký čas hodnota investice klesat, tak si můžete počkat, až následný růst ztráty vymaže. Zároveň ale platí, že zvolená strategie musí odpovídat rizikovému profilu klienta – pokud má klient vysokou averzi k riziku, tak i když má dlouhodobý horizont, zkrátka pokles hodnoty psychicky neustojí a investici prodá, a to většinou v pro něj nejméně vhodný okamžik. Jiné je to samozřejmě u pravidelných investic, u kterých je v počáteční fázi riziko velmi výrazně sníženo průměrováním nákladů, takže dynamickou strategii si může zvolit i klient s vyváženým profilem, ideálně pokud si při tom zvolí program životního cyklu, který bude jeho investici s ubíhajícím časem postupně „zkonzervativňovat“.
Má smysl hledat investiční produkty, které slibují nějakou garanci? Kdy to dává smysl a kdy je to naopak z pohledu investora kontraproduktivní?
Především je potřeba vědět, že každá garance něco stojí. Pokud získám garanci, musím něco jiného obětovat, většinou buď likviditu, nebo potenciál výnosu, nejčastěji obojí. Zároveň platí, že čím kratší je horizont, na který získávám garanci, tím víc za ni zaplatím. Takže zatímco garance každoročního kladného výnosu je extrémně drahá, na pětiletém horizontu mi už může dát šanci vydělat o něco více než na bankovních vkladech a garance na dvacetiletém horizontu poskytuje šanci na podstatně vyšší výnos. Samozřejmě záleží na řadě dalších parametrů – bonitě garanta, úrovni úrokových sazeb, konstrukci celé struktury produktu, nákladech a podobně.
Když se nový klient začátečník rozhoduje o složení svého portfolia podílových fondů, podle čeho se mu vypočítává doporučená investiční strategie, respektive investiční riziko? Jak to funguje?
Základním parametrem, na který se ptáme, je cíl, kterého má být dosaženo, a s tím se pojí délka investičního horizontu. S tím samozřejmě souvisí to, zda má klient rezervy, které chce investovat jednorázově, nebo chce investovat pravidelně část svého příjmu.
Klienti většinou vědí, za jak dlouho budou své peníze potřebovat, ale už si neuvědomují, že pravidelná investice má v průměru poloviční horizont oproti investici jednorázové. Dále zjišťujeme, jaké má klient další rezervy, příjmy a majetek – cílem je zjistit, zda může nastat, že klient bude potřebovat své peníze vybírat dřív, než říká, případně jak citlivý bude na vývoj hodnoty investice. Na to se ho zeptáme také přímo – namodelujeme situaci, kdy v krátké době hodnota jeho investice podstatněji klesne (např. o dvacet procent) a ptáme se, jak by asi reagoval. A samozřejmě nás zajímají dosavadní zkušenosti s investováním. Při znalosti těchto faktorů se už dá zvolit konkrétní investiční strategie.
Začínající investoři se často bojí také toho, že si správcové fondů vezmou na poplatcích příliš mnoho peněz. Co byste jim na to řekl? Jak je to tedy s výší poplatků, které při investicích do podílových fondů klient platí?
Také bych raději prodával produkty s nižšími poplatky, ale je třeba si uvědomit, že klient neplatí v manažerských a vstupních poplatcích pouze vysoce sofistikovanou práci portfoliomanažerů, ale zejména náklady na to, že se k němu produkt dostane (někdo mu ho nabídne a vysvětlí), že je před investicí náležitě poučen a vzdělán (zákonný test vhodnosti, přiměřenosti), že je prověřen, jestli jeho peníze nepocházejí z trestné činnosti a jestli svojí investicí nenaruší průhlednost finančního trhu, že jeho investice je chráněna mnoha tisíci stranami regulací a zákonů jak národních, tak evropských, které musí všichni, kdo se podílí na produktu dodržovat a že do něj může investovat i z pohledu finančních trhů velmi nepatrnou částku.
V této souvislosti bych poukázal i na fakt, že žádný z domácích asset managerů nepatří mezi sto nejbohatších firem v Česku a obávám se, že ani mezi pět set.
Na co bychom si měli dávat největší pozor, když začínáme investovat?
Na nabídky vysokého výnosu bez rizika.
O jakých rizicích se příliš nemluví, i když by je člověk neměl zanedbávat?
Riziko znehodnocení dlouhodobých úspor inflací. Budu-li držet na krátkodobém spořicím účtu peníze, které budu chtít použít až za třicet let (v důchodu), zcela jistě je inflace znehodnotí, a to buď hodně, nebo ještě víc. Je zajímavé, že stát ve svých regulacích i podporách toto riziko naprosto ignoruje, nebo spíš naopak nutí veřejnost, aby je podstupovala.
A naopak o čem se mluví až příliš, tedy která rizika se přeceňují a klienty od investování zbytečně odrazují?
Určitě riziko defraudace, tedy že vám peníze někdo ukradne či zpronevěří. Lidé se samozřejmě občas nechají napálit nějakým systémem typu „letadlo“, ale tomu by se mohli velmi jednoduše vyhnout jen tím, že budou investovat pouze do produktů, které jsou ve veřejných seznamech České národní banky uvedeny jako licencované pro veřejnou nabídku. Takové produkty totiž mají tak přísná pravidla, regulace a kontroly, že toto riziko je u nich velmi omezeno, a i když neznám žádný konkrétní výzkum či statistiku, tak počet případů, kdy by třeba u investičních fondů došlo k nějakému obdobnému problému, bude číslo neznatelně vzdálené od nuly (samozřejmě bereme v úvahu fondy dnešního standardního typu, nikoliv fondy z dob kuponové privatizace, které se sice nazývaly stejně, ale neměly s dnešními fondy v podstatě nic společného).
Jsou podílové fondy dobrým nástrojem pro spoření na důchod?
Ano. V případě že je správně zkombinujeme a v případě, že klient je disciplinovaný a nevyprodá portfolio v momentě, když se mu rozbije auto a on si bude chtít koupit nové nebo když jeden nebo dva roky jeho portfolio prodělá a on zapomene na to, že ho zajímají dlouhodobé výsledky, a nikoliv krátkodobé.
Kromě podílových fondů jste se v posledních letech vrhli také do fondů třetího pilíře důchodového systému. Co vás k tomuto kroku vedlo? Je to pro vás jakási diverzifikace na finančním trhu?
Chceme se dlouhodobě věnovat právě penzijnímu spoření, které je nyní velice blízké dlouhodobému investování do podílových fondů. V této oblasti jsme nasbírali řadu zkušeností, úspěchů a našim klientům dlouhodobě přinášíme nadprůměrná zhodnocení. Právě zkušeností z investování chceme v doplňkovém penzijním spoření využít a našim stávajícím i novým klientům nadprůměrně zhodnocovat jejich penzijní úspory.
Jsme přesvědčeni, že penzijní spoření do účastnických fondů třetího pilíře je z pohledu klienta nejlepší produkt zabezpečení na stáří. Klient si může stejně jako u podílových fondů vybrat smysluplnou dlouhodobou investiční strategii, dostane státní příspěvek, může čerpat daňovou úlevu, navíc si peníze nemůže beztrestně vybrat, což ho nutí k disciplíně a to vše za minimální poplatky.
Bohužel se ukázalo, že zákonem limitované náklady na obhospodařování účastnických fondů a distribuci penzijního spoření jsou na druhé straně i největší slabinou současného třetího pilíře. Nikdo si ho totiž nepořídí, neboť se bankovním či nezávislým finančním poradcům nevyplatí za klientem zajít, všechno mu vysvětlit, vyplnit všechny zákonem vyžadované formality, zařídit trvalý příkaz k úhradě a tak dále.
Co si slibujete od nákupu transformovaného penzijního fondu od společnosti Aegon, tedy zhruba statisícového klientského kmenu?
V Aegonu se rozhodli soustředit se v Česku výhradně na oblast životního pojištění, a proto nabídli svou penzijní společnost k prodeji. My naopak chceme naše aktivity v oblasti spoření na penzi dále rozvíjet, proto jsme se rozhodli nabídky využít.
Stotisícový klientský kmen je dobrým základem pro budování dlouhodobé pozice na trhu penzijního spoření.
Jaké máte s těmito klienty úmysly? Budete je chtít přesvědčit k přestupu do účastnických fondů? Pokud ano, tak co by je k tomu mělo motivovat?
Ano mladší klienty budeme oslovovat s nabídkou přestupu do účastnických fondů.
Jsme si zcela jistí tím, že investiční strategie má odpovídat cílům klienta. A jestliže cílem klienta je vytvořit si rezervu na důchod, což pro dnešní čtyřicátníky znamená investiční horizont zhruba 25 let, tak je špatně investovat do fondu, jehož investiční horizont je jeden rok. A to je kvůli každoroční garanci právě případ dřívějšího penzijního připojištění, tedy transformovaných penzijních fondů. Fond s horizontem jeden rok musí investovat především do dluhopisů, a to ještě hlavně těch krátkodobých. Ty jsou sice bezpečné, ale nesou mizivé výnosy, které často ani nepokrývají inflaci. Pro klienta je taková investice ztrátová. Při investičním horizontu dvaceti či třiceti let by člověk měl investovat především do akcií a rizikovějších dluhopisů, protože s vysokou pravděpodobností získá mnohem vyšší výnos. A protože pravidelně investuje v delším časovém období, neznamená to pro něj ani nikterak velké riziko.
Proč je na trhu zatím tak malý zájem o účastnické penzijní fondy?
Důvodů je několik. Jednak je to již zmíněný nízký zákonný limit na distribuční náklady, který z distribuce dělá prodělečnou záležitost, dále jsou to některé jiné zákonem stanovené parametry doplňkového penzijního spoření, které v očích klientů tento produkt diskvalifikují (například to, že si peníze lze „beztrestně“ vybrat až po dosažení důchodového věku, který se ale stále prodlužuje; a není žádná jistota jeho ukotvení), a v neposlední řadě i negativní politická kampaň vůči penzijní reformě, která byla sice primárně vedena proti druhému pilíři, ale veřejnost to příliš nerozlišuje.
Vláda často hovoří o tom, že by ráda podpořila třetí pilíř, který by tak opět mohl doznat parametrických změn. Jaká by byla jeho ideální podoba podle vás?
Jak jsem už zmínil, největší slabinou stávajícího třetího pilíře jsou zákonem stanovené překážky, které penzijnímu spoření znesnadňují cestu ke klientovi. Limity na distribuční náklady stanovené zákonem, ať už se jedná o explicitní limity výdajů na zprostředkování či implicitní omezení plynoucí z limitů na poplatky, diskvalifikují tento produkt v soutěži s ostatními státem podporovanými produkty (například investiční životní pojištění a stavební spoření). Proto je nutné jakoukoliv parametrickou úpravu začít, alespoň částečným uvolněním limitů a překážek v oblasti distribuce produktu, pokud má třetí pilíř zůstat dobrovolným systémem. Dokážeme si však představit i principiálně odlišné řešení, s povinným příspěvek zaměstnavatele, který by z produktu, který se musí prodávat, udělal produkt, který si klient, respektive zaměstnanec musí koupit. Potom by už omezení na distribuční náklady nemělo být tak významnou překážkou a z třetího pilíře by se mohl stát velmi významný prvek důchodového systému, který by dokonce mohl nahradit neúspěšný druhý pilíř.
Máte penzijko? Uvažujete o přestupu k doplňkovému penzijnímu spoření, kde se dá potenciálně vydělat víc? Nebo máte penzijko jen kvůli příspěvkům zaměstnavatele a státní podpoře? Podělte se o zkušenosti v diskuzi.
Sdílejte článek, než ho smažem