Kam kráčíte, odbory?

Proč vlastně vůbec píšu o této příhodě? V Economistu mě opravdu zaujaly dva články s názvy The battle ahead a (Goverment) workers of the world unite! Chtěl jsem zjistit, jestli popisované skutečnosti lze pozorovat i v České republice. A cože tak zajímavého nám naservírovali britští novináři?

Během posledních desetiletí došlo k zajímavému posunu v odborovém hnutí. V privátním sektoru se snížilo zastoupení pracovníků v odborech. V USA je to nyní 7 %, ve Velké Británii 15 % a v zemích OECD je to pod 20 %. Přičemž ještě v sedmdesátých letech se tato čísla pohybovala mezi 30 až 45 %. Naopak počet „organizovaných“ pracovníků ve veřejném sektorubuď zaznamenal vzestup, nebo podstatně mírnější pád, takže se statistika pohybuje mezi 35 a 70 % v závislosti na tradici jednotlivých zemí. Mění se také charakter odborů. Typický odborář z padesátých let skončil školu v šestnácti letech, pracoval v továrně a živil rodinu. Jeho ekonomické názory se řídily Trockým, ale v rodinné oblasti byl značně konzervativní. V současnosti pochází odboráři ze střední třídy. Vysokoškolské vzdělání a liberální názory nejsou žádnou raritou. Takový člověk pak zákonitě předpokládá, že bude lépe placen než ten, komu má „sloužit“.

K tomu se navíc přidává výhoda v podobě moci. Veřejný sektor poskytuje služby, na které má monopol. Proto je jeho stávka schopná zablokovat běžný provoz ekonomiky. Navíc vyjednávat s firemním bossem je daleko těžší oříšek než vyjednávat s politiky. Boss totiž ví, že firma může zkrachovat. A často to navíc vědí i zaměstnanci. To politik má daleko více možností k úhybným manévrům. Může zvýšit daně nebo si půjčit peníze od budoucích generací.

Odbory si svou moc snaží zachovat. Situace se ale od dob minulých liší, a to nejenom ve světě, ale i v České republice. Vlády vyspělých (a zadlužených) zemí na světě jsou nuceny buď mzdy snižovat (Řecko, Irsko, Španělsko) nebo zmrazovat (USA, Japonsko). Řecko a Francie navyšují věk pro odchod do důchodu. Řecko navíc zavedlo možnost propustit státního zaměstnance. Možnost stávkyby připadala v úvahu ve chvíli, kdy by bylo možné zajistit podporu veřejnosti. Ta však chybí. Ve Španělsku byli odboráři nízkou podporou v jejich boji proti pětiprocentnímu snížení platů překvapeni. V Řecku si 65 % lidí přeje, aby státní zaměstnanci neměli zaručeno, že nebudou propuštěni. Tlak na krácení rozpočtu veřejného sektoru bude v následujících letech dál růst s tím, jak bude stoupat zadlužení zemí OECD až na předpokládanou úroveň 120 % HDP. To v kombinaci se stárnutím populace a stále dražšími obligacemi nutí vlády snižovat výdaje.

A jak na tom jsou páni odboráři u nás? Stávka, která proběhla minulý podzim a měla být největší od listopadu 89, skončila podle mého naprostým fiaskem. Čím to? Například Odborový svaz pracovníků ve školství eviduje mezi lety 2000 až 2004 pokles svých členů o 21 691. Novější statistiku jsem bohužel nenašel. Jak je možný takový pokles? Odbory to vysvětlujírušením škol a nezájmem o činnost v odborech. Už však nevysvětlují, čím je nezájem způsoben. Každého přece zajímá kvalita vztahů na pracovišti, bezpečnost práce a mzdové podmínky. Abych zjistil více, stačilo se zeptat kamaráda úředníka, proč nestávkoval přímo on. Odpověděl mi, že odbory nenabízejí řešení, ale pouze obecné proklamace o tom, co by se podle nich mělo.

Zavítal jsem i na stránky Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS). Z jejich stanovisek jsem na chvíli oněměl:

• Řešením nezaměstnanosti je fiskální expanze (ta mimochodem probíhá už nějakých deset let).
• Současný stav penzí je dlouhodobě udržitelný atd.

Poté jsem si od odboráře vyslechl, že model předpokládající úbytek obyvatelstva je chybný. Z jakého důvodu? Za první republiky již někdo něco podobného předpovídal a mýlil se. Vědci se prostě mýlí i teď. Kamarád úředník měl pravdu. Odbory, místo konkrétních problémů porušování zákoníku práce, řeší makroekonomické otázky a negují jakýkoliv pokus o změnu statu quo. Zřejmě z důvodu, že změny evokují více „nezaměstnanců“, tedy méně členů.

Víc jsem neměl sílu dál pátrat a raději jsem si šel zase zahrát fotbal. Kouknul jsem na kouřící spoluhráče. Většina z nich jsou „nezaměstnanci“. Zedníci, svářeči, automechanici. Pracují na sebe a práce mají dost. A i když někteří jsou zaměstnaní, neřeší odbory. Když se jim nebude něco líbit, změní práci.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem