Zdroj: Shutterstock
Britský zpěvák Elton John, jedna z největších ikon popkultury, v lednu uvedl na trh vlastní řadu nealkoholických vín pod značkou Elton John Zero za cenu deseti liber (v přepočtu asi 280 korun) za láhev a jeho fanoušci dostali jasný signál: abstinence už dávno není symbolem odříkání. Stal se z ní prestižní životní styl.
Není novinkou, že prodejci tento trend vnímají dlouhodobě. „Zákazníci stále častěji sahají po nealkoholických pivech, vínech i koktejlech. Výrobci na tento vývoj aktivně reagují, zvyšuje se kvalita nealkoholických variant a do nabídky přibývají i nealkoholické spirity. Tento segment je dnes výrazně rozmanitější a chuťově vyspělejší než před několika lety,“ potvrzuje mluvčí Tesca Lucie Loučková.
Podobně to vidí i mluvčí Kauflandu Renata Maierl: „Tento trend je spíše výsledkem širších změn životního stylu, důrazu na zdraví a nabídky inovativních produktů než přímým důsledkem jednorázových kampaní, jako je Suchej únor,“ dodává.
Nicméně i každoroční kampaň Suchej únor, která právě startuje, se těší stále větší oblibě. Zatímco v roce 2020 drželo podle dat agentury Nielsen měsíční bezalkoholovou výzvu devět procent dospělých Čechů a Češek, v roce 2023 už to bylo 13 procent a loni víc než pětina, tedy asi 1,6 milionu obyvatel Česka.
Pokud si však myslíte, že vyškrtnutím piva nebo vína z nákupního lístku automaticky ušetříte kromě zdraví i svou peněženku, má to svá ale.
„Hodně záleží na tom, jestli lidé alkohol jen vynechají, nebo ho chtějí nahrazovat nealko alternativami. Zde to již začíná lézt do peněženky, protože nealko varianty alkoholických nápojů bývají často dražší,“ říká analytik Citfin Miroslav Novák. „Často jsou tyto alkoholické nápoje bez alkoholu uváděny jako prémiové, což znamená, že je na nich vyšší marže a nejsou tak často v akcích. Také jsou často prodávány v menších objemech, ale fixní náklady na vývoj, marketing či logistiku jsou stejné jako u velkých lahví,“ doplňuje.
Zatímco půllitr lahvového piva v supermarketu pořídíte v průměru za necelých 13 korun, jeho nealkoholický sourozenec se běžně drží na hranici 20 korun. Podobné je to v restauracích: Birell si objednáte zhruba o desetikorunu dráž než půllitr točené desítky. U vína bývá rozdíl ještě markantnější: láhev obyčejného stolního vína stojí kolem stovky, zatímco dealkoholizovaná varianta, která často chuťově připomíná spíše vinný mošt, vyjde zpravidla kolem 200 korun.
Výzkumníci z Sheffieldské univerzity, konkrétně skupina Sarg pod vedením profesora Johna Holmese, tento fenomén v roce 2023 podrobně prozkoumali. Jejich data ukazují, že cena nealkoholického piva v britských supermarketech je v průměru o pět procent vyšší než u piva standardního. V restauracích je tento rozdíl dokonce čtvrtinový.
Je ale fér dodat, že nealkohol není drahý automaticky. Zásadní rozdíl je zejména mezi průmyslovými výrobky velkých pivovarů a specializovanými nealkoholickými značkami. Zatímco velcí hráči dokážou díky objemu výroby držet ceny relativně nízko, skutečný cenový skok přichází u malých, vysoce specializovaných značek. Ty neprodávají jen nápoj, ale i životní styl, příběh a pocit dospělosti bez alkoholu – a nechávají si za to zaplatit.
Profesor Holmes k tomu dodává, že průmysl udělal záměrné rozhodnutí spojovat nealkoholické nápoje s prémiovými značkami. Výrobci se podle něj chtěli vyhnout dřívější špatné pověsti nealkoholických piv a rozhodli se raději uvést na trh luxusně vypadající verze, které lidé vnímají jako dospělou a sofistikovanou volbu, nikoliv jako nápoj pro „chudáky řidiče“.
Vysoká cena má však i své technické opodstatnění. Výrobní proces je totiž často složitější a nákladnější než u běžného alkoholu. Velcí výrobci, jako je například Diageo u svého nealkoholického Guinnessu, vysvětlují, že nápoj musí nejprve klasicky uvařit a teprve poté z něj drahými technologiemi, jako je vakuová destilace, alkohol složitě odstraňovat.
Podobně argumentují i výrobci nealkoholických bylinných destilátů. Ti sice neplatí daň z lihu, ale používají mnohem větší množství čerstvých surovin a bylin, aby dosáhli plné chuti, kterou v běžném alkoholu nese právě etylalkohol. Malosériová výroba a drahé extrakty pak ženou finální cenu nahoru.
Právě tady narážíme na takzvanou „daň za rituál“. Profesor Holmes vysvětluje, že když si lidé kupují alkohol, mají pocit, že platí za něco víc než jen za tekutinu – kupují si opojení nebo vědí, že státu odvádějí daň, takže vyšší cenu očekávají. U nealkoholických alternativ však platíme za to, abychom mohli v baru držet v ruce sklenici, se kterou se necítíme tak nějak sociálně vyčlenění.
Trh tento psychologický moment využil a vytvořil kategorii, kde si za „zdravý životní styl“ nechává náležitě zaplatit, má to však i negativní dopad, protože pokud jsou tyto zdravější varianty dostupné jen lidem s vyššími příjmy, nerovnost v dopadech alkoholu na zdraví různých vrstev obyvatel se může dál prohlubovat.
Pro představu, ceny alkoholických nápojů podle dat Českého statistického úřadu vzrostly za posledních 10 let o 32,8 procenta, zatímco ceny nealka o 45,7 procenta. „Nealko nápoje tedy oproti alkoholu zdražovaly relativně rychleji. Souhrnná cenová hladina přitom za posledních deset let vzrostla o 55,2 procenta, takže alkohol zdražil hodně podprůměrně ve srovnání s dalšími oddíly spotřebního koše,“ podotýká analytik Novák.
Suchej únor tak ve výsledku nemusí být jen výzvou pro naši vůli, ale i pro rodinný rozpočet. Pokud má být měsíc střízlivosti skutečně ekonomický, jedinou cestou je (alespoň částečně) opustit svět náhražek a designových etiket.
Voda z kohoutku, čaj nebo domácí limonáda či kombucha jsou stále ty nejlevnější a nejzdravější možnosti, které máme. Sice s nimi nebudete vypadat tak fotogenicky jako s nealkoholickým koktejlem za dvě stovky, ale váš bankovní účet to na konci února pozná okamžitě. Právě toto finanční procitnutí je možná tou nejstřízlivější a nejužitečnější částí celé únorové výzvy.
Pavla Adamcová
Sdílejte článek, než ho smažem
