Zdroj: Shutterstock
Ze zpráv to skoro vypadá, že lid ozbrojený sudlicemi a cepy vytáhl proti supermarketům a rozbíjí samoobslužné pokladny.
Ve skutečnosti se ale jen někteří z nás, co samoobslužné pokladny nepoužíváme, rozhodli je bojkotovat. Je to ovšem zhruba stejně efektivní, jako když si nekuřák dá do nového roku předsevzetí nekouřit: nikdo si ničeho nevšimne. „Pokles zájmu o využívání samoobslužných zón neregistrujeme,“ odpovídá mluvčí Kauflandu Renata Maierl na otázku, jestli má zdola vyrostlá kampaň nějaký dopad.
Samozřejmě, pokud o svém předsevzetí začne nekuřák nahlas a neodbytně mluvit, pak to samozřejmě nakonec někým pohne. Zvedne ruku a poklepe si na čelo.
To je heslo, pod kterým se na sociálních sítích odpůrci samoobslužných pokladen vzájemně poplácávají po ramenou a podporují v rozhořčení.
Ze starých Čtyřlístků jsem kdysi vyrozuměl, že bývala doba, kdy člověk (nebo prase, zajíc, kocour…) přijel s autem k benzince a čekal, až přijde pumpař. Ten se zeptal, co panstvo ráčí vozidlu dopřát, odšrouboval víčko nádrže a načepoval požadované.
Dneska jsme při tankování všichni na brigádě. Jak jsme se něčeho takového jako osobního pumpaře mohli vzdát?
No jak. Ono by s nimi při dnešním počtu aut to tankování trvalo strašně dlouho. A taky by to stálo hodně peněz, aby se najímalo tolik pumpařů, co by nás všecky obsloužili. Osobní pumpař je luxus z dob, kdy i auto bylo luxus.
Je snad i obsluha na pokladně luxus? A co přesně lidi vede k tomu, že jsou tak nahlas a zaníceně proti samoobslužným kasám?
Někteří se prostě bojí, že se dožijou času, kdy pokladny s obsluhou úplně skončí – a oni budou muset taky sami skenovat čárové kódy a dohledávat, pod jakou šifrou se skrývá mrkev a pod jakou rohlík tukový. Nechtějí to dělat. V lepším případě je to otravuje, v horším s tím mají objektivně potíže: nejsou zvyklí na displeje a tlačítka, možná na ně ani dobře nevidí.
Tuhle obavu z konce pokladen sice chápu, ale naprosto nevěřím, že to bude za dvacet nebo snad dokonce deset let. Podle údajů od řetězců používá samoobslužné pokladny asi půlka zákazníků. Dokázal bych uvěřit, že by se řetězec pokusil násilně konvertovat příznivce živých pokladních, kdyby nás bylo pět, možná i deset procent ze všech nakupujících. Ale odepřít obsluhu půlce zákazníků?
„Zásadní je, že zákazníci mají vždy možnost volby,“ tvrdí Aneta Turnovská, mluvčí Globusu. V něm prý „osobně“ platí polovička zákazníků. Necelá třetina používá samoobslužky a pětina si skenuje zboží při nakládání do košíku a pak jenom odklikne nákup při odchodu z prodejny.
Jiní jsou prostě duchem staří. Vadí jim každá novota, všechny ty internety by zakázali a vlastně jim vůbec leží v žaludku pokrok. Nakonec za jejich mládí nic takového nebylo a jací z nich vyrostli kabrňáci.
A pak jsou tady lidé obchodného ducha a mysli. Ti argumentují takhle: u samoobslužné pokladny dělám nějakou práci, kterou by jinak musela dělat pokladní, které by za to obchod musel platit. Obchod tedy šetří – a co z toho mám já? Já to klidně dělat budu, ale pojďme se dohodnout, že za to dostanu taky trochu těch peněz.
Protiargument řetězců je stejně pádný. „Šetrí sa a to potom dokážeme vidieť v rámci cien potravín.“ Říká Michal Krajčovič, předseda slovenské Asociace moderného obchodu. Citujeme v bratrském jazyce, kterému jistě porozumíte, protože na Slovensku kampaň proti samokasám žije prý ještě víc než u nás. Vlastně se k nám z východu přelévá přes Moravu.
Blbé je, že co se týče cen, nedá se řetězcům věřit vůbec nic. Systémem permanentních slev dokonale otřásli důvěrou zákazníka v to, že se ceny stanovují podle nějakých rozumných pravidel, takže mnoho lidí považuje cenu zboží v takzvané slevě za cenu normální a běžnou cenu za cenu s přirážkou.
A navíc po inflačních letech, kdy zboží zdražovalo o koruny, budeme těžko zkoumat, jestli by snad bylo ještě o desetník dražší, kdyby pokladní nebyla byla vyměněna za mašinu.
Já sám budu dál chodit na kasu s obsluhou. Chodím nakupovat večer, při vykládání zboží na pás si srovnám v hlavě, jak si ho pak srovnám do svých zavazadel, ale jinak vím, že nic nemusím. Že se nemusím na nic soustředit, že kód pro rohlík tukový někdo zná a já ho nemusím hledat, že když něco nepůjde načíst, někdo to vyřeší.
Není to pravda takový luxus jako mít svého pumpaře, ale pořád je to služba, kterou člověk platí a může si ji nakonec i užít. Nechápu, jak se toho někdo může vzdát. Snad jedině…
Já mám pochopení. A taky mi po tom nic není. A je mi jasné, že pokladny s pokladními jednou skončí, i když si nemyslím, že je nahradí ty samoobslužné, že to půjde úplně bez pokladen. Ale taky jsem přesvědčený, že lidem za kasou zdaleka neodzvonilo. Že nás, kteří chceme být obslouženi a pro které jsou samoobslužné kasy nepohodlné, je tolik, že si žádný řetězec netroufne nás opravdu naštvat. „Tradiční pokladny s obsluhou u nás mají ale i nadále své nezastupitelné místo,“ říká Maierl z Kauflandu.
Kdo chce s řetězci bojovat, ať bojuje. Ale ať se jich radši ptá, jak to že když plechovka Heinzových fazolí stála všude v Evropě kolem eura, v českých supermarketech byla za 45 nebo i 60 korun. S tímhle je konfrontujte na sítích a dělejte jim ostudu.
Jestli máte opravdu potřebu bojovat právě a hlavně proti pokladnám bez obsluhy, budete na to muset nějak jinak. My sice víme, co aspoň trochu funguje, ale rozhodně to nedoporučujeme. Ale ani to nesmlčíme. Různě v zahraničí prý tyhle pokladny začali omezovat, protože se na nich příliš snadno a příliš často fixluje: Samoobslužné pokladny pod dozorem. V cizině přiznávají krádeže, u nás je ticho. Sami to doma nezkoušejte!
Důležité otázky a odpovědi (FAQ)
Čárový kód je identifikátor zboží, který si pokladna přeloží přes databázi na „Heinz fazole 415 g“. Čáry = data. Šířky bíých čar černách mezer představují číslice. Začátek a konec mají speciální „hlídací“ vzor, aby skener poznal, kde kód začíná/končí. Poslední číslice je kontrolní. Slouží k odhalení překlepů/špatného načtení (typicky se počítá z předchozích číslic). Kód sám o sobě neobsahuje cenu. Cena je až v systému obchodu, který si ke kódu přiřadí aktuální cenovku.
Luddité byli angličtí textilní dělníci z počátku 19. století (hlavně 1811–1816), kteří rozbíjeli stroje nově zaváděné do továren. Spíš než „lidi, co nesnáší technologie“ to byli lidi, kteří se báli o svojí existenci a řečeno jazykem, který dnes není populární, bojovali proti vykořisťvání. Ned Ludd, po kterém se jmenují, je asi spíš legenda/symbol než skutečná historická postava. Dnes se slovo „luddita“ jednoduše používá jako nálepka pro někoho, kdo je proti technologickým novinkám.
Bere se to jako krádež, respektive pokus o krádež, nebo aspoň podvod. Rozhodující je, jak velká je škoda a okolnosti. Je-li škoda „nikoli nepatrná“, jde už o trestný čin. A hranice je 10 tisíc korun. Do téhle hranice jde o přestupek, pak už je to vážnější.
Gabriel Pleska
Sdílejte článek, než ho smažem
