Zdroj: darksoul72 / Shutterstock.com
Zboží se samozřejmě nedočkali. Společnost má totiž obchodní podmínky nastaveny způsobem, který ji před důsledky podobné chyby automaticky chrání. Kolegyně advokátka Veronika Odrobinová (a dřívější praxe v podobných případech) navíc poukazuje na fakt, že pohroma v podobě vyřizování tisíců prodělečných objednávek by firmu nečekala, ani kdyby obchodní podmínky správně ošetřené neměla.
Jenže zatímco boty nikdo nedostal, osobní údaje firma získala. A tady začíná skutečný problém.
Formálně může společnost tvrdit, že lidé zadali své údaje dobrovolně a někteří možná dokonce zaškrtli souhlas se zpracováním osobních údajů pro marketingové účely. Jenže reálně byl tento „souhlas“ motivovaný jedinou věcí – a sice možností nakoupit za směšně nízké ceny. Bez této chyby by drtivá většina lidí na e-shop vůbec nepřišla, natož aby sdílela své jméno, adresu, telefon či e-mail.
To vyvolává zásadní otázku: Může být takový souhlas považován za platný, pokud byl získán za podmínek, které by bez chyby nikdy nenastaly? Právo v tomto případě hovoří jasně – ANO. Etický pohled by ale podle mě měl křičet NE. Lidé mohou samozřejmě udělený souhlas odvolat – ale kdo to skutečně udělá?
A co když souhlas získán nebyl?
Změnilo by situaci, kdyby se ukázalo, že nikdo z tisíců zájemců o levné zboží souhlas neudělil? Právně ano. V takovém případě by totiž firma osobní údaje k marketingovým účelům využívat nemohla. Jak ale chcete takový zákaz ověřit?
Společnost nepotřebuje hned posílat newslettery nebo textové zprávy, aby informace zúročila. Už samotný fakt, že si v určitém regionu konkrétní počet lidí objednal určitý typ produktu, skrývá obrovský obchodní a marketingový potenciál. Takové informace poskytují cennou zpětnou vazbu o poptávce napříč lokalitami, demografickými skupinami i produktovými kategoriemi – tedy vstupy, které jsou klíčové pro efektivní cílení kampaní.
Neříkám, že tato data získala diskutovaná firma zcela zdarma. Každá chyba v sobě nese negativní konotaci – tedy i risk, že za ni společnost zaplatí vlastní reputací. Přesto se domnívám, že případ vytvořil podhoubí pro vznik velmi nebezpečného „marketingového precedentu“.
Asi nejsem jediný, koho při sledování toho obrovského mediálního dosahu kauzy napadlo, že simulace podobné chyby má potenciál získat rozsáhlý dataset, jehož nabytí klasickou cestou (standardní marketingovou kampaní) by stálo stovky tisíc nebo spíš miliony korun.
Tato situace ukazuje, jak nejasná je hranice zákonnosti v digitálním světě. Jak tedy donutit společnosti, aby ji nepřekračovaly? Lze spoléhat na jejich morálku, nebo potřebujeme přísnější legislativu a kontrolní mechanismy?
Petr Paseka
Sdílejte článek, než ho smažem
