Zakročit proti cenám potravin? Experti vysvětlují, jak je na tom Česko s drahotou

Ceny potravin v Česku za poslední roky prudce vzrostly a domácnosti si za stejný nákup připlatí tisíce korun ročně.

Zdražování ovlivňuje kombinace globálních krizí, energetických nákladů, ale i specifických faktorů českého trhu. Vláda a regulátoři čelí tlaku, aby situaci řešili, ale jaké mají skutečné možnosti? Jsou regulace cen či zásahy do slevových akcí efektivním řešením, nebo by jen pokřivily trh?

Zeptali jsme se proto ekonomů a znalců z oboru, jak ceny potravin v Česku vnímají. A zda je podle nich možné a vhodné, aby politici a úřady na zdražování jídla účinně reagovali.

---

Tomáš Prouza

prezident Sdružení obchodu a cestovního ruchu ČR

Lidé občas křičí, jak se zdražily potraviny a jak jsme na tom špatně. Ano, cenový šok kvůli energetické krizi byl hodně drsný – ale Česko nebylo v rámci Evropy žádnou extrémní výjimkou. Stačí se podívat na dlouhodobé srovnání cen potravin, které nabízí Eurostat. Z konkrétních čísel (k únoru 2025) vyplývá, že zdražení potravin za posledních 10 let je v ČR velmi blízko průměru EU. Od roku 2015 jsou u nás dnes potraviny o 52 % dražší, průměr EU je přitom 47 %. K úplně stejnému zdražení jako v ČR došlo za stejné období v Německu. Pak jsou tu ale další sousední země – na Slovensku jsou dnes potraviny dražší o 68 %, v Polsku o 74 % a v Maďarsku dokonce o děsivých 113 %.

Ani 52% růst cen za deset let samozřejmě není malý, nicméně velmi přesně odpovídá vývoji cen v celé ekonomice, které dle stejné databáze Eurostatu v Česku kumulativně rostly o 55 %. Ceny potravin v obchodech navíc nelze oddělit od cen jejich dodavatelů, tedy zemědělců a potravinářů. Dále do hry vstupují náklady na provoz prodejen a související logistiky, do kterých zase vstupují ceny energií, paliv a mzdové náklady – to vše je součástí celkové inflace v ekonomice, která v posledních letech nebyla nízká. Naštěstí však již v loňském roce došlo k její výrazné stabilizaci. A konečně začínáme vidět také růst reálných mezd.

Zároveň platí, že existuje celá řada způsobů, jak ceny potravin snižovat – a zde je klíčová role našich politiků. Zcela jistě škodí vysoká koncentrace dodavatelů potravin na českém trhu, kdy v řadě segmentů existují jeden až dva dominantní dodavatelé a stát záměrně brání větší konkurenci z dovozu. Tento stav velmi dobře ilustrují data o ziskovosti, která v případě velkých českých potravinářů výrazně převyšuje míru výdělku tuzemských obchodních řetězců, jejichž zisková marže se v průměru pohybuje kolem 2 %. U velkých potravinářů nejsou výjimkou ani dvouciferné hodnoty.

Základní podmínkou lepších cen potravin je mnohem tvrdší tlak na navyšování konkurence mezi dodavateli potravin. Pracovat je třeba na fungování volného evropského trhu, kde velcí nadnárodní dodavatelé vytvářejí umělé překážky pro dovoz zboží (tzv. teritoriální omezování dodávek), porcují jednotný evropský trh na jednotlivé národní trhy a na těch uplatňují specifické cenové politiky.

Přístupy, které se naopak vůbec neosvědčily, spočívají v umělých zásazích státu do tržního prostředí – regulace cen, marží, slev a další restrikce, které podkopávají zdravé ekonomické prostředí. Ze zkušeností z ostatních zemích vidíme, že takové kroky nefungují, vedou k omezování nabídky a snižování kvality potravin, zatímco ceny v konečném důsledku stejně nesníží. Navíc jsou mnohdy v rozporu s existujícími právními předpisy EU, což se nedávno ukázalo v případě maďarského zastropování cen během covidu.

Soudní dvůr EU nakonec takové počínání označil jako protiprávní. Věřím, že naši politici jsou chytřejší než populisté v Maďarsku a podobných nefunkčních řešení se do budoucna vyvarují. Pokud ne, budeme na tom všichni nakonec hůř. Stačí se vrátit k číslům o inflaci na začátku: Česko 52 %, Maďarsko 113 %.

---

Petr Havel

agrární analytik

Vzhledem k rostoucím nákladům na výrobu potravin je téměř jisté, že ceny potravin v naší zemi, v EU i ve světě v budoucnosti dál porostou. Bude tomu tak i v případě, že by klesly ceny energií nebo pohonných hmot, protože většina faktorů zvyšující ceny potravin bude nadále přetrvávat. A v některých případech ještě tento vliv poroste. Mezi takové impulzy lze zařadit například probíhající klimatické změny, rostoucí tlak na ochranu životního prostředí nebo růst mezd v zemědělství a zpracovatelském průmyslu.

I proto lze administrativně a politicky ovlivňovat ceny potravin jen minimálně. Cestou nejsou ani cenové stropy, které by u části potravin vedly ke zvýhodnění a jejich vyššímu odbytu, avšak na úkor jiných potravin, jejichž výrobci a prodejci by byli znevýhodněni. Nehledě na riziko nedostatku vybraných zlevněných potravin na trhu. Také regulace slev je sporná, neboť by šlo o umělý zásah do trhu s podobnými efekty jako u cenových stropů. A kromě toho existuje v ČR zákon na ochranu spotřebitele (a v EU výčet klamavých praktik), které již problematiku slev v obecné rovině regulují.

Naopak lepší zacílení dotací by zmírnění tlaků na růst cen potravin mohlo přinést, v ČR by přitom mělo jít zejména o podporu vytváření vyšší přidané hodnoty nebo produkce lokálních potravin, ale také o podporu efektivity zemědělského podnikání. Tyto typy dotací už existují, jejich pojetí ovšem má stále nemalé rezervy.

Pokud jde o Česko, mohlo by být nástrojem k omezení růstu cen potravin, byť zřejmě dočasnému, snížení DPH na potraviny. To je v ČR nejvyšší ve středoevropském regionu (12 procent). Znamenalo by to však nemalý propad příjmů státního rozpočtu a například omezení výdajů do zdravotnictví nebo třeba obrany. Jako nejdůležitější a systémový nástroj se tak jeví cílená podpora konkurenčního prostředí tak, aby na našem trhu působilo více zemědělských, potravinářských a maloobchodních subjektů. Vzhledem k rizikovosti jmenovaných oborů (a velikosti ČR) ale k tomu není velký potenciál.

Ten naopak představuje rychlejší zavádění výsledků vědy a výzkumu do podnikatelské praxe, neboť mnohé vědecké poznatky zvyšují efektivitu (snižují náklady) i kvalitu potravinářské produkce a často také představují žádoucí vyšší ochranu životního prostředí. Jedním z konkrétních příkladů je využití biotechnologií, například prostřednictvím editace genů (CRISPR), tomu však zatím brání legislativa EU.

Významným příspěvkem při snižování nákladů na výrobu potravin může být také omezování nadměrná byrokracie, což je proces, který se začíná v ČR i v rámci EU postupně prosazovat u stávajících předpisů. Naproti tomu ale vznikají nebo se plánují regulace nové.

Přestože tedy v praxi nelze růstu cen potravin zabránit, lze dynamiku tohoto růstu brzdit, což ale představuje složitý soubor opatření napříč několika resorty.

---

Dana Večeřová

prezidentka Potravinářské komory

Podle posledních čísel zveřejněných evropským statistickým úřadem Eurostat ceny potravin a nealkoholických nápojů za poslední tři roky zdražovaly ve všech zemích Evropské unie. Česko je ve srovnání tempa zdražování někde uprostřed.

Komora rozhodně není pro zavádění nějakého cenového stropu. Když ho před několika lety zavedli v Maďarsku, některé potraviny byly nedostupné a jiné naopak zdražily. Česko se naopak potýká se specifickým fenoménem, na který upozorňuje celá odborná veřejnost, i samotné supermarkety. Jde o přebujelé slevové akce. V ČR se v akcích prodává již více než 60 % zboží, v některých segmentech je to až 90 %. Je tedy jasné, že v mnoha případech je na zboží obchodníkem nasazena vysoká regálová cena, za kterou výrobek nikdo nekoupí, aby z ní mohla být poskytnuta vysoká sleva. A tyto přemrštěné regálové ceny pak výrazně zkreslují průměrnou cenu potravin v ČR.

---

Miroslav Novák

analytik Citfin

Je mi jasné, že můj názor bude krajně nepopulární a schytá silnou kritiku, ale z dat, ze kterých vycházím, tedy z Eurostatu, nijak nevyplývá, že by zdražování potravin a nealkoholických nápojů v ČR bylo v posledních letech výrazně vyšší než v okolních zemích.

Pokud vezmu jako počáteční měsíc prosinec 2019 – prosinec vybírám schválně kvůli tomu, že se jedná o poslední měsíc roku, který nebyl zatížen ani pandemií ani následnou energetickou krizí – a porovnám ho s únorem 2025, tak mi vychází, že ceny potravin a nealkoholických nápojů v ČR v souhrnu vzrostly o 36,6 %. Ceny potravin a nealka v EU ve stejném období vzrostly o 36,2 %, v Německu o 38,7 %, v Polsku o 50,2 % a v Maďarsku dokonce o 84,2 %. Jedinou zemí bývalého východního bloku, kde byl růst cen potravin nižší než v ČR, bylo Slovinsko s 34,6 %. Euro by nám taky nepomohlo, když v pobaltských zemích i na Slovensku růst cen přesáhl 50 %.

I přes výrazný cenový růst v posledních letech potraviny v ČR stále patří mezi ty nejlevnější v zemích EU. Za rok 2024 bohužel ještě data z Eurostatu nejsou k dispozici, ale když vyjdu z roku 2023, tak ČR měla v tomto roce šesté nejnižší ceny potravin a nealka v EU po Rumunsku, Slovensku, Polsku, Bulharsku a Španělsku. Potraviny v Německu jsou i nadále dražší než v ČR (v roce 2023 to bylo o necelých 7 %), což samozřejmě nevylučuje to, že některé produkty, například Nutella, nemohou být dočasně nebo i trvale levnější. Vzhledem k tomu, že kupní síla v Německu je vyšší než v ČR, tak si průměrný Němec samozřejmě může z čisté měsíční mzdy koupit více potravin než průměrný Čech. Trh s potravinami podléhá poměrně silné zahraniční konkurenci, takže se ceny potravin v EU mají v průběhu let tendenci vyrovnávat.

Nechci nijak bagatelizovat to, jak moc vzrostly ceny potravin v ČR v posledních letech. Růst cen potravin skoro o 37 % za poslední čtyři roky je extrémní a pro nízko i středně příjmové domácnosti bezesporu velmi nepříjemný. To, že ceny potravin rostly v ČR výrazně rychleji než v okolních zemích, však data nepotvrzují. Pokud by trh nebo úřady (ÚOHS) opravdu zásadně selhávaly, tak by podle mě byl růst cen potravin v posledních letech ještě vyšší.

Problémem je podle mě to, že ceny potravin jsou v ČR zkreslovány častými a výraznými slevovými akcemi, což cenu daných potravin dost výrazně znepřehledňuje. Na druhou stranu toho mohou spotřebitelé využít ve svůj prospěch a výrazně ušetřit. Pokud bude čtyřčlenná domácnost nakupovat potraviny primárně ve slevových akcích, tak může měsíční úspora činit klidně i přes 3000 Kč – to uvádím na základě vlastní zkušenosti. 

---

Pavel Sobíšek

ekonom Unicredit Bank

Ceny potravin v Česku přidaly podle měření Eurostatu do letošního února 36 % proti konci roku 2019, ale jen 2,6 % proti konci 2022, kdy se blížily po energetické krizi své kulminaci. Ve srovnání s loňským únorem jsou dražší o 4,3 %. Jejich růst byl v rámci Evropy veskrze průměrný. Během krize měl sice o něco rychlejší náběh, o to víc ale posléze klesly.

Dynamikou růstu od roku 2019 patříme do skupiny vyspělých zemí jako Německo, Rakousko, Španělsko či Švédsko. Země střední a východní Evropy s výjimkou Slovinska hlásí nárůsty cen za posledních 5 let o 10 až 20 procentních bodů vyšší. To platí i pro Polsko, které máme zafixované jako zemi levných potravin. Ty jsou sice stále o něco levnější než v Česku, ale statečně nás dohánějí.

Většina příčin růstu cen potravin je v celé Evropě společná: zdražování agrárních komodit, zdražování energií pro výrobce, zdražování nákladů na dopravu, zvyšování mezd. Systematicky vyšší cenový růst v zemích na východ od nás mohl souviset s nižší výchozí cenovou hladinou, která musela absorbovat stejné nákladové šoky jako západní země. Rychleji rostoucí ceny ale mohou být zapříčiněny i slabší konkurencí na maloobchodním trhu. To zřejmě platí třeba pro Maďarsko, které je ve zdražování potravin evropským šampionem navzdory (či právě kvůli?) vládním politikám regulace prodejních marží.

Na tuzemském maloobchodním trhu moc nevidím prostor pro iniciativu politiků. Zpřísnění regulací by mohlo přinést víc škody než užitku. Trh v zásadě funguje a cenové excesy u jednotlivých položek, k nimž čas od času dochází, jako teď u vajec, mají své příčiny mimo maloobchod. Ceny nadále pozvolna porostou, ale k další velké vlně zdražování se nezdá být důvod, pokud tedy… se do celé Evropy nerozšíří výskyt slintavky a kuhavky.

---

Vít Hradil

ekonom Investika

Já, stejně jako asi všichni Češi, nyní trpně vzpomínám na „bývalé“, tedy „předinflační“ ceny potravin. Objektivně je ovšem nutné konstatovat, že potraviny v obchodech momentálně zřejmě stojí zhruba tolik, kolik by měly, a nemáme si příliš na co stěžovat.

V průběhu nedávné inflační bouře, tedy mezi lednem roku 2020 a 2025, vystřelily v Česku ceny potravin o šílených 33,6 %. Šíleně to ovšem vypadá jen do doby, než to srovnáme s ostatními zeměmi. Maďarsko ve stejném období hlásí 77,8 %, Slovensko 47,9 %, Polsko 46,6 % a Německo 36,1 %. Dokonce i průměr celé Evropské unie je vyšší, když dosáhl 34,2 %. České potraviny se tedy svým zdražením nijak nevymykaly, naopak, stouply u nás na ceně spíše méně než v blízkém okolí.

Špatně nevycházíme ani ze srovnání samotné cenové hladiny. Potraviny v Česku podle Eurostatu stojí v přepočtu o 3,4 % méně, než činí evropský průměr, a nákup potravin je tak u nás v rámci evropské sedmadvacítky šestý nejlevnější. Česko přitom ani zdaleka není šestou nejchudší zemí EU, což znamená, že při nákupech potravin patříme spíše mezi „bohatší“ Evropany.

Nic z toho ovšem neznamená, že by nebylo co zlepšovat. Žádný politik nedokáže rozkazem „zlevnit potraviny“, jak ostatně ukazuje i příklad Maďarska, které se o to marně pokusilo. Zlevnit potraviny – i cokoliv dalšího – dokáže jedině čilá konkurence mezi prodejci a výrobci. Úkolem politiků je tak konkurenční prostředí kultivovat, nebo mu alespoň nepřekážet. Klíčem je odbourávání přebytečných regulatorních překážek, které mohou bránit vstupu nových hráčů na trh. Hygienické normy, pracovní právo, stavební zákony a nespočet dalších omezení by mělo být neustále podrobováno kritické evaluaci, zda skutečně něčemu prospívá, a případně rušeno.

Sdílejte článek, než ho smažem