Všichni víme z novin, že inflace:
Ilustrační holčička je tu proto, aby nám připomněla, že inflace je základ státu.
Přitom takové nevinné slovíčko, jak z pouti. Stejně jako flatulence neboli prdění má základ v latinském flō – foukám, vanu. In flatio je tedy foukání dovnitř, nafukování. Jako u balonku. Jenže zatímco balonek z pouti se nafukuje héliem, což je plyn, se kterým si můžete užít hodně srandy, ekonomická inflace, ta drtí, žere, kouše, saje, rdousí a legrace s ní není.
Dnes inflací myslíme obecně růst cen a zdražování. Pro její měření jsme stanovili spotřební koš, do kterého se vejde všechno, co lidi konzumují, od sunaru po pohřeb žehem, a sledujeme vývoj cen. Původně se jí ale myslelo především přifukování peněžní zásoby, růst množství peněz v ekonomice. Se kterým samozřejmě ruku v ruce vždycky jde zmenšování kupní síly peněz a zdražování.
Slovo spořit má zvláštní historii. Je to slovo znovuzrozené – ale jako něco jiného. Jeho starší význam býval „hodně vynášet“ – když spořilo pole, znamenalo to, že sedlák jede do mlýna s plným vozem a veselou myslí. Podobně příbuzné slovo sporý značilo věci vydatné (mouku), výnosné (louku) a lidi silné – možná jste o někom kdysi dávno zaslechli nebo četli, že byl malý, ale sporý.
To je ovšem minulost. Slovo sporý získalo plus minus opačný význam, řídký nebo skoupý. Takže když někomu pochválíte, jaký má ve svém věku sporý vlasový porost, jako pochvalu už si to nevyloží. A ze slova spořit se stalo synonymum slova šetřit. Za to ovšem téměř nepochybně může vliv německého sparen, šetřit.
Sporák neboli úsporná kamna
Smutná skutečnost je, že posun v jazyce má paralelu v realitě: ať si v spořitelně spoříš, jak spoříš, spořicí účty nic moc nevynášejí. Naopak, i na nich pořád úspory žere inflace.
Spoření nespoří? Pak se radívá na obranu proti inflaci buď utratit všechno, dokud peníze mají nějakou cenu. „Kupujte auta, pračky i byty, levněji už nebude,“ říkal Miroslav Singer ještě jako guvernér ČNB. Anebo investovat.
Když se mluví o souboji investice vs. inflace, myslí se tím investování na finančních trzích. Tedy nakupování podílů v podílových fondech, půjčování peněz na úrok (dnes často prostřednictvím různých aplikací), pořizování akcií a dluhopisů u emitentů i na burzách.
Jiné je investitura. Jmenování do úřadu spojené s navlečením do roucha, které úřadu odpovídá. Typicky do úřadu biskupa.
Není ale investice jako investice. Ještě je tu význam: nalijeme do něčeho peníze, aby to bylo lepší. Investujeme do zateplení domu, aby to byl lepší dům, investujeme do nových strojů, aby továrna vyrobila víc mýdla za kratší čas, investujeme do kvalitních šatů, třeba z nás udělají kvalitnějšího člověka. A to poslední, to je mimochodem původní význam slova investovat.
Jestli slyšíte v investování vestu, slyšíte dobře, ovšem původně vestis znamenalo obecně jakýkoli oděv. Investire bylo v latině obléci se; ve významu vložit do něčeho peníze, aby někdy v budoucnosti přinesly prospěch, máme to slovo doložené až (už?) v Itálii ve 14. století. A Italové, nejvyhlášenější kupci té doby, ho roznesli po Evropě jako spoustu jiných finančních a obchodních slovíček.
Díky podílovým fondům a dnes i nejrůznějším investičním aplikacím se může na obchodech na burze nějak podílet každý. Nebylo to tak odjakživa. Abyste si mohli vsadit na akcii a – jak se dřív říkávalo – hrát na burze, nemohli jste mít úplně prázdný měšec.
Burza ale s váčkem na peníze souvisí i jinak a hlouběji. Přesně řečeno slovo burza měšec doslova znamená. Staří Řeci říkali býrsa vydělané koži, ve středověké latině (borse) nebo dnešní angličtině (purse) už znamená futrál na cash.
Znak rodiny van der Beurze.
Tři měšce měla ve znaku významná vlámská rodina van der Beurze (páni z Pytlíku). Zda jsou nějak příbuzní s pány Bilbem a Frodem, nevíme, ale měli řečeno s Glumem, rozhodně měli v kapšičkách. Rodina mimo jiné postavila pár výstavních domů v Bruggách, centru středověkého obchodu. Tři z nich na náměstí, které po rodině dostalo jméno.
Na tomhle náměstí uzavírala ve třináctém století obchody celá Evropa. Včetně Janovanů, Benátčanů a Florenťanů, vynálezců mnoha finančních instrumentů, které používáme dodneška. Když sprchlo, přesouval se obchod do jednoho z těch domů, Huiz Ter Beurze, který sloužil i jako hotel a místo odborného obchodního a právního poradenství. Byl postavený roku 1284 a stojí tam dodnes.
Když později vznikala podobná obchodní centra v Antverpách a Amsterdamu, kupci vzali slovo burza s sebou. Kdo by se vymýšlel s novým názvem, když mu stojí obchody?
Když máte štěstí, vyhrajete na burze investováním spoustu peněz. Majlant. I to je slovo původu poněkud italského, ale jeho cesta do češtiny vedla úplně jinudy.
Do češtiny totiž majlant nedovezli kupci, ale vojáci. A ne cizí, ale naši vlastní, tedy rakouští. Přivezli si ho přímo ze severní Itálie spolu se slavnou porážkou, která se tak zapsala do vojanské paměti, že ještě Josef Švejk si po víc než pěti desítkách let hulákal o bitvě, co byla tam u Solferina, teklo tam krve moc, krve po koléna hop hop hop.
Bitva u Solferina. Pro jistotu zmenšená (otrlí zvětší klikem)
Po italských válkách, kde se nejdřív vyznamenával slavný maršál Radecký a které pak jeho následovníci tak mohutně projeli, přišli rakouští Habsburkové o jednu z nejvýnosnějších držav. O Lombardii s jejím centrem Milánem.
To město bylo tehdy tak bohaté, že naši, tedy rakouští vojáci jen valili bulvy. A pro všechno, co bylo luxusní, co bylo bohaté, pro velké množství majetku se mezi nimi vžilo slovo Milán. Jako se všemu, co řídí mafie, říká Palermo. Obcovací řečí naší, tedy rakouské armády ovšem byla tehdy němčina. A Milán je po německu Mailand. Komolili jsme si to časem na majland, na majlont, až nakonec zvítězil majlant.
Majlant vždycky zvítězí.
Kdo nemá, jde si půjčit do banky. Banka sama je vypůjčená, a to hned několikrát. Celý svět si to slovo půjčil z italštiny, kde znělo banca. Ale italština samotná si ho předtím vypůjčila na věčnou oplátku z germánských jazyků. Je to slovo příbuzné německému Bank nebo anglickému bench – tedy lavice.
Lavice mívali bankéři ještě dřív, než se jim říkalo bankéři. A rozkládali si je dokonce v kostelech, což velmi nelibě nesl pán na obrázku.
A první středověké banky opravdu byly obyčejné lavice, které finančníci rozkládali na náměstích bohatých italských měst. Na nich měnili peníze, půjčovali zemědělcům, kupovali od nich práva na budoucí úrodu, financovali nákladné kupecké výpravy, a dokonce prodávali i pojištění. Některé ze starých italských bank fungují dodnes: nejstarší fungující banka na světě je Banca Monte dei Paschi di Sienna založená roku 1472.
Ale samozřejmě nepřežily všechny. Když roku 2018 zavírala Banca di Napoli, do té doby nejstarší banka (zmínku o ní máme z roku 1463), psaly o tom všechny noviny. Ve středověku, před novinami, se to ale dělalo jinak. Bankéř, který nebyl schopen platit, to světu naznačil nekompromisním gestem: přelomil svou banku vejpůl. A zlomená lavice se italsky řekne banca rotta.
Každý baží po tvrdé valutě. Byly ale doby, kdy se platilo měkoučkým a heboučkým, totiž kožešinami. Anebo doslova měkkýši. Ty doby jsou pryč, ale zůstává po nich památka v podobě názvů některých dnešních měn. Jiné se zas jmenují po zbraních anebo po úplných nesmyslech: rakouský zlatý byl stříbrný a v republikách se platí korunami. A jüan sice znamená kulatý, ale kulatý je na něm nejvýš předseda Mao.
Chcete si splnit své sny? Investujte!
Do minuty vyhledáte nejvýhodnější investiční portfolia a přání vaše i vašich blízkých se začnou plnit. A nemusíte být profík.
Gabriel Pleska
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
