Zdroj: Peníze.cz, s užitím motivů z 20koruny vzor 1971 a 25koruny vzor 1958
Poprvé se Jan Žižka na bankovce objevil v roce 1953. Bylo to při měnové reformě, kterou v pátek ministerský předseda popřel, v sobotu po zavření obchodů ji ministr financí oznámil a v pondělí už staré peníze neplatily. Lidi, kterých se dotkla, mluvili spíš o loupeži než o reformě. A kdyby si nějaký ekonom mohl dovolit mluvit otevřeně, mluvil by zároveň taky o státním bankrotu.
Lidé měli zkrátka moc peněz a nic moc si za ně nemohli koupit. Důležité zboží bylo beztak na příděl a ceny se regulovaly. Nebyla to ale depreciace, škrtání nul – když se vám měna znehodnotí tak, že musíte platit miliony, škrtnete pár nul, uděláte z milionových bankovek tisícovky nebo stovky. V Československu se škrtalo progresivně: čím víc peněz jste měli, tím míň vám za ně dali.
Takhle pěkně vám pří „reformě“ roku 1953 zredukovali vklad v bance:
Mzda se pokrátila v poměru jedna nová koruna za pět starých. Pak vám ale sáhli na cash: poměr 1:5 platil do tří stovek, co jste měli v kapsách a hrníčkách navíc, to už se vyměňovalo v poměru 1:50. Vklady se znehodnocovaly podle pravidla naznačeného na obrázku: do 5000 to bylo 1:5, do deseti tisíc 1:6,25, do dvaceti 1:10, do padesáti tisíc 1:25 a výš ještě hůř. O peníze v dluhopisech jste přišli úplně.
Reforma se připravovala delší dobu a nové peníze se kvůli utajení nechávaly tisknout a razit v Rusku. Tam se dokonce i navrhovaly. Když ministr financí v rozhlasovém projevu oznamoval, že koruna bude napříště pevně navázána na rubl, nejpevnější měnu na světě, mluvil sice o kurzu, ale vlastně se to netýkalo jen něj. I nové československé peníze měly východní estetiku a od sovětské měny jsme přijali i do té doby nezvyklé nominální hodnoty peněz.
Zvlášť nepraktické k počítání a u lidí neoblíbené byly tříkoruny a tříhaléře:
V mincích jsme přišli o dvacetníky, padesátníky a koruny. Mezi bankovkami chyběla zažitá dvacetikoruna.
A na místo dvacítky nastoupila pětadvacítka. Čtyřikrát pětadvacet je jedno sto. Čtyři pětadvacetníky jsou do koruny a čtyři pětadvacetikoruny do stovky. Smysl to dává, počítat se s tím dá. Přesto prý si Čechoslováci na pětadvacetníky a pětadvacetikoruny nikdy nezvykli.
Pětadvacetikoruna byla jediná z nových bankovek, na které byla nějaká historická osobnost. Na stovce byl dělník s rolníkem, na padesátce anonymní osvoboditelé, ale na pětadvacítku jsme si nechali dát Jana Žižku. Na jehož kultu a prazvláštním historickém výkladu v té době pracoval i režisér Otakar Vávra: jeho husitská trilogie se v kinech objevila v letech 1954, 1955 a 1956.
Pětadvacetikoruna vzor 1953. Připravovala se tajně v Rusku. Později se tiskla ještě upravená série, která už měla na rubu nový státní znak se lvem v pavéze a nový název republiky.
Bankovky ovšem byly tak nekvalitní, že si ani při pozorném zkoumání nemůžete být jistí, jestli se na nás Žižka dívá, nebo je k nám otočený slepým okem s páskou. Každopádně ho ale vidíme z pravé strany.
S nadsázkou můžeme říct, že v ruské tiskárně Goznak, kde se bankovky tiskly a kde je i navrhovali, nevěděli, které oko válečníkovi přikrýt. A tak ho raději udělali tak, aby bylo jenom poznat, že nějaký hadřík přes oko má. Jenže pak přišly další peníze se Žižkou: a pokaždé má zakryté jiné oko.
Když se místo bankovek z Ruska začaly chystat nové – platily od roku 1958 –, zakázku na novou pětadvacetikrounu dostal Karel Svolinský. Měl za sebou několik návrhů na bankovky, ze kterých to až do oběhu dotáhla jenom krásná dvacetikoruna z roku 1949.
Motiv bankovky měl být zachován: na jedné straně Jan Žižka, na druhé táboři. V modré, prosím.
Jaroslav Moravec z České národní banky píše o tom, jak byl výtvarný návrh oceněn, jen prezident Zápotocký se prý o vojevůdci vyjádřil, že „nemá důstojný ráz a vypadá jako tulák“. Jeho slovo ale nepřevážilo a návrh se na bankovku dostal.
Svolinského Žižka je k nám natočený levou tváří má ostře řezané rysy, oduševnělý výraz – a levé oko zdravé. Psávalo se o tom, že to byla umělcova svévole nebo umělecká licence, že přece všichni vědí, že Jan Žižka právě přes to levé nosil pásku. Třeba takhle: „Páska na levém slepém oku by rušila, Svolinský proto zaslepil páskou zdravé oko. Tím dostal Žižka na bankovce svůj uhrančivý pohled.“
Žižka vzor 1958
Přestože naše přátelství se Sovětským svazem bylo v sedmdesátých letech řádně utuženo přítomností bratrských tanků, jisté uvolnění nastalo alespoň v penězích. Nominály tři a dvacet pět se stahovaly z oběhu, vracel se dvacetník, chystaly se dvoukoruny a připravovala se dvacetikoruna. Motiv ale měl zůstat zachován Žižka a hustiství. V modré prosím.
Grafik Karel Hruška, který bankovku připravoval, si žádný Žižkův portrét nevymýšlel. Sáhl po jeho nejstarším známém vypodobení, opukovou bustu z táborské radnice. Na ní má Žižka pásku přes levé oko. Změna vyvolala takové reakce, že Státní banka československá v roce 1971, tedy v roce vydání bankovky, nechala dokonce vyrobit vzdělávací spot pro rozhlas.
Dvacetikoruna vzor 1970 byla mimo jiné netradiční tím, že byla tištěna až k okraji. Lidé si prý ze začátku dokonce mysleli, že snad ani nejde o peníze, ale o los.
Na rubu dvacky byl motiv z Jenského kodexu. A co že to má být, že národ vede slepý a směr udává osoba, co má obě ruce levé.
Zvětšíte klikem
Pravda je ale taková, že nejen grafici sovětského Goznaku, kteří chystali prvního bankovkového vojevůdce (nebo prvního bankovkového lupiče, dneska si historickou interpretaci smíte vybrat), nevěděli, jak to se Žižkovýma očima skutečně bylo. Jenže ani my Češi to nevíme o moc líp. Písemně nemáme nic, na historických podobiznách (i ta zmiňovaná nejstarší vznikla pěkných pár desítek let po jeho smrti) je to jednou tak, podruhé jinak – jak se hodilo.
Tedy, máme v Čáslavi kus lebky, ze kterého je poznat, že její někdejší nositel byl od útlého věku slepý na levé oko – jen nemáme tu jistotu, že je to lebka vojevůdcova. Na to konečně hřeší i producent a režisér Petr Jákl, který ve svém filmu nechá Žižku o první oko připravit až v dospělosti.
Ale možná to byl i někdo úplně jiný. V sedmdesátých letech se prý lidé bavili tím, že při pohledu z určitého úhlu se na portrétu vojevůdce objeví tvář populární zpěvačky Heleny Vondráčkové. To si můžete vyzkoušet, pokud starou dvacku najdete někde založenou doma – nebo možná až budete v Táboře. V obličeji se Helenka za těch padesát let skoro nezměnila.
Už neplatí, ale to neznamená, že nemají hodnotu. Podívejte se do krabiček a šuplíků a porovnejte nálezy s naší galerií neplatných pokladů. Víc fotek po kliknutí.
Každý baží po tvrdé valutě. Byly ale doby, kdy se platilo měkoučkým a heboučkým, totiž kožešinami. Anebo doslova měkkýši. Ty doby jsou pryč, ale zůstává po nich památka v podobě názvů některých dnešních měn. Jiné se zas jmenují po zbraních anebo po úplných nesmyslech: rakouský zlatý byl stříbrný a v republikách se platí korunami. A jüan sice znamená kulatý, ale kulatý je na něm nejvýš předseda Mao.
Gabriel Pleska
Sdílejte článek, než ho smažem
