„Balíček takového papíru nedostanete levněji než za půlkorunu. Je až neobvykle silný a tuhý,“ říká doktor Watson, snaže se napodobit svého velkého přítele v povídce Skandál v Čechách. A je to vážně skandál, že Angličané vymysleli korunu dřív než my. Razil ji v XVI. století král Jindřich VIII. už za své I. manželky. Koruny se v Británii razí dodnes, ale teď už jen jako pamětní mince, většinou u příležitosti korunovací, panovnických výročí a tak. Letos například vyšla jedna k „platinovému výročí“ královny Alžběty II., tedy k oslavě jejích sedmdesáti let v čele monarchie.
Na líci letošní pamětní koruny je královna na koni, na připomínku toho, že je v sedle už sedmdesát let. Na rubu je róba, ve které byla korunována.
A právě na monarchii a její hlavu, jakožto emitenta peněz odkazovala původně koruna v názvu měn. A zůstala v něm i v republikách, které na cizí monarchy nevzpomínají s láskou – ať už je to Česko, které „úpělo pod Habsburky“, nebo Estonsko, které úpělo bez uvozovek během válek monarchů z okolí tu pod tím, tu pod oním.
Dnes se korunami platí v Dánsku, Švédsku, Norsku a na Islandu, je to také památka na jejich monetární unii. V dřívější době ji opustili Rakušané a Maďaři, později kvůli euru Estonci a Slováci. Nu – a dodnes je máme taky my. Prý spíš nedopatřením, jak už to v kraji chodí.
Podle odborníků to mělo být jen dočasné navázání na rakousko-uherské koruny, než se vymyslí něco lepšího a trvalého. A nápadů bylo – historizující jako hřivna, groš nebo denár, vlastenecké jako říp, lev nebo sokol, který by se dělil na drápky a brky. Kromě nás si z národů bývalého Rakouska-Uherska korunu podrželo jen Rakousko a Maďarsko; Rakousko ji nahradilo v roce 1925 kvůli inflaci šilinky, Maďarsko místo ní v roce 1926 kvůli inflaci zavedlo nové pengős, které o dvacet let později kvůli inflaci nahradily forinty…
Československá stokoruna z roku 1920. Paní na líci maloval Alfons Mucha původně pro banku Slavia.
Zlatými se platívalo skoro všude. Měn, které by ale měly název odvozený přímo od zlatého kovu, zůstalo do dneška málo. Naposledy jsme křížek malovali nad nizozemským guldenem, když ho v roce 2002 nahradilo euro. Zánik rakousko-uherské zlatky v roce 1892 nám zase do dneška může připomínat obecné pojmenování desetikoruny pětka. Jeden zlatý se tenkrát měnil za dvě koruny, takže za starou pětku jste dostali deset nových korun.
„I. Ferenc József, magyar király“ na uherském forintu. Paradox: forint/zlatý byly stříbrné mince. Na zlatý standard Rakousko-Uhersko přešlo až s novějšími korunami.
Další pomníček téže měny je maďarský forint. Jeden zlatý se totiž v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku jmenoval různě. My jsme mu česky nejčastěji říkali zlatý, zlatka nebo zlatník, ale na peníze se psalo v rakouské části říše gulden nebo florin, Maďaři si vydávali ve stejné hodnotě forinty, které názvem odkazovaly ke zlatým mincím raženým dřív uherskými králi. A ty se jmenovaly po ještě jinačích mincích: po florentských zlatých. To bývala tak tvrdá měna, že se jí kdekdo chtěl připodobnit.
Podobný příběh známe třeba z Bulharska, Rumunska nebo Moldavska, jejichž „lví“ peníze se jmenují podle holandských leeuwendaalderů, lvích tolarů:
S měnovou reformou v roce 1892 přešli i v Uhersku na koruny (respektive korony), které nějaký čas po první válce nahradilo pengő (podobnost se slovem peníze je prý čistě náhodná). Jenže inflace, kterou si tahle měna prošla, byla tak zlá, že si vysloužila předponu hyper-, a tak si později Maďaři v roce 1946 při nové měnové reformě rádi připomněli éru stabilních florentských.
Po válce jim v zemi zůstali Sověti, a ještě denně maturovali z matiky. Maďarská bankovka 100 000 000 000 000 000 000 (sto trilionů) pengő se stala bankovkou s nejvyšší nominální hodnotou vůbec. Ale o fous: nachystaná byla i stotriliardová, co měla ještě o nulu víc.
Ovšem Florencie je Florencie, a ne třeba Zlatá nebo Zlatníkov-Hodkovice, takže přísně vzato má zlato z podstatnějších měn (nizozemskoantilský gulden ráčí prominout) ve jménu doopravdy už jen polský zlotý. Jak dlouho vydrží odolávat, to je ovšem otázka. V roce 2003, ještě než Polsko vstoupilo do Evropské unie, prohlašoval tamější premiér, že někdy v letech 2007–2009 se už v Polsku bude platit eurem. A od té doby se na tom střídavě dělá a nedělá, podobně jako u nás, jen s většími výkyvy a emocemi.
Časem by měly k euru přejít všechny státy EU, výjimku má vyjednanou jen Dánsko (a měla ji Británie, dokud byla členem). Název společné měny nám dneska možná připadá docela samozřejmý, ale samozřejmý vůbec nebyl.
Prošly se snad všecky historické měny, uvažovalo se o názvu florin (něco málo o něm jsme si napsali u maďarského forintu), o dukátu nebo franku, zkrátka prošťouraly se slovníky a vytahovaly se nejrůznější historické názvy měn, ale favorit byl zprvu úplně jiný.
Už před eurem totiž existovaly společné evropské peníze, i když jen na papíře. Evropské hospodářské společenství mělo společnou účetní měnu ECU – European Currency Unit, na kterou euro přímo navazovalo. A zdálo se logické, že nové peníze by mohly být ecu. Jenže écu byly od třináctého století francouzské peníze. A tak nějak se neshledalo žádoucím, aby název společných peněz evokoval jen jednu ze zemí Unie, navíc jednu z největších. A tak nakonec vyhrálo euro jako název, který nejmíň vadil.
Německý kancléř Helmuth Kohl dokonce navrhoval kompromis, aby se společné peníze jmenovaly euro, ale aby každá země mohla na bankovkách používat složeninu: euro + název své tradiční měny. Různou národní podobu tedy neměl mít jen mince, ale i bankovky – euromarky, euroliry, eurofranky. A každý národ by nakonec penězům mohl říkat po svém.
Germain Pirlot v roce 2019. Europa = euro + ropa. Esperantista, který navrhl název společné evropské měny i jejích drobných asi netušil, že ropa za drobné nebude.
Problém by to asi nebyl – fungovala tak Latinská měnová unie, fungovalo tak Rakousko-Uhersko. Ale návrh byl zamítnut dost vehementně, takže eurozóna má eura.
Jen Řekové se trochu ošívali, že anglicky vyslovované euro zní v řečtině trochu jako ούρα, tedy čurání. Ale britská delegace je uklidnila, že v Británii se pencím už pěkně dlouho říká p – tedy pí. A že to zní stejně jako pee, tedy čurání. Ale že to nikdy nikomu a ničemu nevadilo.
Nápad pojmenovat euro eurem se někdy připisuje nadšenému belgickému esperantistovi Germainu Pirlotovi. Ten ho navrhl v srpnu 1995 v dopisu tehdejšímu předsedovi Evropské komise Jacquesu Delorsovi, Evropská rada to vzala za své v prosinci téhož roku. Nijak už ale nereflektovala na jeho nápad dělit jedno euro na sto ropa, takže se euro dělí na sto centů – což nakonec dává nejlepší smysl, protože význam slova cent je fakticky setina.
Dnes se rublem platí v Rusku (ruský rubl), Bělorusku (běloruský rubl) a v nikým mezinárodně neuznaném Podněstří (podněsterský rubl). Platívalo se jím v různých dobách v různých ruských knížectvích, za cara a později v Sovětském svazu. Jako peníz ale rubl existuje poměrně nedlouhou dobu, od cara Petra I. Do 18. století byl rubl jen váhová jednotka, přesně definované množství stříbra. Podobně to ostatně bylo i u libry, marky a dalších měr/platidel.
Jazykovědci se vcelku shodnou, že slov rubl vzniklo od slovesa rubiť, tedy sekat nebo odsekávat. Neví se ale jistě, kolik a čeho se odsekávalo. Nejpravděpodobněji byl rubl nějakým zlomkem hřivny, další staré váhové jednotky a platidla (které mimochodem dala jméno současné ukrajinské měně).
Rubl má tedy jméno sekací; menší mince, na které se dělí, jsou pak píchací. Ne že by měly tvar odlišný od většiny užívaných mincí – jsou dnes taky kulaté. Ty úplně první byly šišaté a našli bychom v historii i plus minus čtvercové. Býval na nich ale jeden známý rytíř s bodnou zbraní. Slovy klasika Pavla Šruta: Svatý Jiří na obrázku píchá draka do ocásku. Píchá ho velikým kopím, proč to dělá, nepochopím. Na ruských kopějkách to nově dělá po rozpadu SSSR zase.
Slovo kopějka by se určitě tak dobře nechytlo, nebýt toho, že bylo potřeba odlišit nový drobný peníz od jiného. Novgorogdské a psovské peníze měly kopiníky, byly to kopějky. Starší moskevské měly jezdce s šavlí, byly to šavelnice.
Zajímavé je, že kopějkami se platí ve více zemích než rublem. Na sto kopějek se kromě rublíků ve výš zmíněých uznaných i neuznaných zemích dělí také ukrajinské hřivny a ázerbajdžánské manaty – pokud jste tedy v dnešním slově qəpik [ɡæˈpic] kopějku ochotni hledat.
Slovo hřivna je stejně jako příbuzné hříva odvozené od starého slovanského slova pro šíji a/nebo krk. Označoval se jím náhrdelník nebo nákrčník nebo prostě nějaká ozdoba nošená na krku, kdo se v tom má vyznat. Mimochodem – s tímhle můžete zaperlit i na ornitologickém nebo ptakopraveckém večírku: holub hřivnáč nemá hřívu, ale právě takovou hřivnu.
Měděná hřivna z doby bronzové, nalezená v Hořovičkách u Rakovníka. Sbírky Národního muzea
Tyhle ozdoby se často dělávaly ze stříbra, a tak se časem zrodila hřivna standardizovaná: byla to hmotnostní a měnová jednotka, jedna hřivna byla zhruba čtvrt kila stříbra. Hřivnami se platívalo zejména ve slovanském světě, například na Velké Moravě a na Rusích.
Nejnovjší hřivna ražená od roku 2018 není ze stříbra, ale z poniklované oceli
Pro Česko(slovensko) je zajímavé, že v roce 1929 zákon o konečné úpravě československé měny stanovil, že se mají razit zlaté stokorunové hřivny (přesněji zlato-měděné v poměru 9:1), záhy ale i k nám dolehla velká světová krize a do zrušení zákona v roce 1948 se nenarazilo nic. Natož potom.
Novodobé hřivny zavedla Ukrajina v roce 1996. Dělí se na kopějky – o nich jsme si už napsali před chvílí.
Přeneseně se slovo hřivna používá taky pro talent, ale tomu se dobře věnovali jiní a jinde, tady na to není dost místa. Vtipné ale je, že slovem talentos se původně taky označovala váhová/měnová jednotka a i jeho použití ve významu nadání je přenesené.
Chcete vyměnit peníze nebo nakoupit v zahraničním obchodě? Jedete do ciziny a nevíte, kolik místních peněz dostanete za svoje koruny? Máte zainvestováno v cizí měně a zajímá vás kurz eura, kurz dolaru nebo třeba kurz švýcarského franku? Máme čerstvý kurzovní lístek, který každý den zveřejňuje Česká národní banka, i kurzovní lístky českých bank.
| Euro | 25,155 | -0,08 Kč |
| Americký dolar | 23,470 | -0,15 Kč |
| Britská libra | 29,361 | 0,00 Kč |
| Švýcarský frank | 25,687 | -0,12 Kč |
| Turecká lira | 72,192 | -0,43 Kč |
Každý baží po tvrdé valutě. Byly ale doby, kdy se platilo měkoučkým a heboučkým, totiž kožešinami. Anebo doslova měkkýši. Ty doby jsou pryč, ale zůstává po nich památka v podobě názvů některých dnešních měn. A jsou ovšem taky peníze, které nesou jméno zvířete z jiné příčiny. Ona by směna asi moc nefungovala, kdybyste měli platit lví kůží.
Gabriel Pleska
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
