Na český talíř český brambor! Soběstačnost očima expertů

Snad to byly prázdné regály v obchoďácích, co ponouklo skupinu 25 poslanců (jedenácti z ANO, devíti z SPD a po jednom z KSČM, KDU-ČSL a ČSSD) v čele s Margitou Balaštíkovou (ANO) a Zdeňkem Podalem (SPD) vypracovat pozměňovací návrh k novelizovanému zákonu o potravinách a tabákových výrobcích. Kousek za odstavce, které definují, co musí splňovat potravina, aby mohla nést označení česká potravina, přidali ustanovení, že takto označených potravin má být příští rok na „na trhu České republiky“ 55 procent a každý další rok má jejich podíl až do roku 2027 o pět procentních bodů růst. V roce 2027 by tak mělo být na pultech a v regálech českých obchodů minimálně 85 procent českých potravin. Jak by se podíl počítal, to zákonodárci nechali otevřené, výhledově by to měl stanovovat zvláštní prováděcí předpis.

Kromě podpory domácího zemědělství a zaměstnanosti na venkově navrhovatelé mluví také o tom, že by větší podíl domácích potravin znamenal snížení emisí uhlíku.

Odpůrci návrhu nejčastěji mluví o narušení svobodného trhu, případně o tom, že zákon v této podobě podpoří především zemědělské velkokoncerny (a podle pravidel politického boje neopomínají zdůraznit, do jakého svěřeneckého fondu patří Agrofert). Mezi podporovatele návrhu patří mimo jiné i ministr zemědělství Miroslav Toman, který pro změnu odpůrce označil za „zastánce obchodních řetězců“. Mezi kritiky se ale objevuje třeba i Asociace soukromého zemědělství – a považovat menší rolníky za spojence řetězců je odvážné.

Novela zákona včetně navrženého pozměňovacího návrhu se měla projednávat už v posledním třetím čtení, nakonec se ale vrátila do čtení druhého. I k dopilování tohoto pozměňovacího návrhu, který podle mnoha reakcí byl zkrátka příliš ambiciózní.

Ptáme se tedy v naší pravidelné anketě: Jak se díváte na poslanecký návrh, podle kterého by měly obchody povinně prodávat stanovené množství tuzemských potravin, jejichž podíl by v následujících letech mohl vystoupat až na 85 procent? Jak by se takové nařízení projevilo v praxi? A do jaké míry má podle vás smysl, aby Česko usilovalo o potravinovou soběstačnost?

Tomáš Prouza

prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR

Ten návrh je tunelem českých agrobaronů na peněženky nás všech. Pokud by z obchodů zmizela většina zahraniční konkurence, čeští výrobci by okamžitě zvedli ceny a rezignovali by na snahu o kvalitu. A to pomíjím fakt, že ten návrh nejde splnit ani fyzicky – máme dost českého piva, mléka a hovězího, ale třeba v zelenině jsme soběstační ze 30 procent a ve vepřovém ze 40. A jsou velké skupiny potravin – třeba kojenecké mléko – které se v Česku vůbec nevyrábějí. Vůbec nechápu, že poslankyně ANO Balaštíková měla odvahu tento návrh předložit.

Pokud má něco smysl, tak debata o konkurenceschopnosti – máme tady spoustu výborných českých potravin, jen obchody vyvezou pod svými značkami každý rok české potraviny za 20 miliard korun, často na velmi náročné trhy, jako je Německo, Rakousko nebo USA. Takovým zemědělcům a potravinářům bychom měli pomáhat, stejně jako bychom měli investovat do úspor vody, omezování hnojiv či produkce biopotravin. To by ale někdo musel najít odvahu zásadně změnit dotační systém českého zemědělství tak, aby se na polích vyplácelo pěstovat potraviny, a ne řepku. Tato vláda to nebude.

Ilona Švihlíková

ekonomka, expertka Českomoravské komory odborových svazů

Velmi pozitivně vnímám, že se také u nás objevuje debata o potravinové soběstačnosti. Pokud hovoříme o strategických úkolech státu, pak mezi ně potravinová soběstačnost bezesporu patří. Kromě její definice bychom se šířeji měli zamyslet i nad roli zemědělce jako takového, potravinová soběstačnost musí podle mého názoru jít ruku v ruce s větší odpovědností vůči půdě a krajině. To by měly odrážet i případné domácí podpory – například navázat dotace na obsah organické hmoty v půdě.

Návrh, který počítá s růstem podílu českých potravin v obchodech odráží i to, že maloobchodní řetězce nejsou v českých rukou.

Je to ale jistě jedna z možností, jak posílit postavení českých zemědělců a producentů a dostat se k vyšší přidané hodnotě. Bohužel i v oblasti potravinářství vidíme stejný trend jako v celé ekonomice – vyvážíme nezpracovanou komoditu (mléko), dovážíme hotový produkt (sýry).

Druhou možností k posílení soběstačnosti je vytvoření českých maloobchodních struktur, není náhoda, že zemědělci, kteří jsou z hlediska přidané hodnoty „na konci“, se v řadě zemí spojují do odbytových a dalších družstev, aby tak vyvážily silné postavení maloobchodu.

Danuše Nerudová

rektorka Mendelovy univerzity a členka Koronerv-20

Dopady vidím jen negativní. V první řadě jde o omezování práva občana si zvolit – podle mého názoru by měl stát začít s regulacemi u sebe – viz např. veřejné zakázky během krize a neschopnost nakoupit české výrobky, ač byly nabízeny. Za druhá by takový zákon měl velký dopad na infrastrukturu a obrovské vedlejší náklady v podobě nadměrné dopravy a z ní vyplývajících negativních externalit. Dávalo by spíš smysl, kdyby návrh mluvil o lokální produkci než o české. Samozřejmě by za třetí šlo o omezení hospodářské soutěže, růst koncentrace v určitých odvětvích a především růst cen konečných výrobků. A v neposlední řadě by to také znamenalo konec inovacím v zemědělství, což je naprosto v rozporu s tím, že chceme, aby v boji se suchem zemědělci změnili způsob hospodaření v krajině. 

Martin Pýcha

předseda Zemědělského svazu ČR

Každá země by měla usilovat o potravinovou soběstačnost u potravin, které je schopná vlastními silami vyrobit. Potraviny jsou strategická surovina a dostatek vlastních potravin zajistí bezpečnost státu. Z ekonomického hlediska jde o to, že každá koruna vydaná za tuzemský výrobek se několikrát „otočí“ v tuzemské ekonomice a pomůže dalšímu rozvoji. Zanedbatelné není ani hledisko ekologické. Doprava na krátké vzdálenosti sníží uhlíkovou stopu potravin spojenou s přepravou.

Poslanecký návrh, který by měl být dále rozpracován prováděcími předpisy, chápeme jako snahu o zvýšení regionální pestrosti nabídky potravin v tuzemské obchodní síti. V žádném případě nechceme zakazovat dovoz potravin, ale chceme, aby obchodníci především nabízeli víc českých lokálních potravin. V minulosti Zemědělský svaz ČR vždy vystupoval na obhajobu potravinové soběstačnosti a jednali jsme i s obchodními řetězci o dobrovolném zvýšení podílu českých potravin na pultech obchodů. Legislativní řešení sice není řešení ideální, ale vidíme ho jako šanci, jak zvýšení podílu českých potravin na českém trhu významně zvýšit.

Martin Pánek

ředitel Liberálního institutu

Jak ukazuje naše studie Liberálního institutu, jde o drahý a nebezpečný nápad. Tento návrh je protispotřebitelský, neekologický, protiprávní a pomáhá dominantním hráčům. Jak vyplývá z logiky, když se nad tím aspoň chvíli zamyslíme, tak z četných empirických poznatků -- potravinová soběstačnost snižuje potravinovou bezpečnost.

Pokud jsme potravinově soběstační a zasáhne nás velké sucho, velká povodeň nebo třeba epidemie, nemáme „kde brát“. Pokud je nabídka našich potravin diverzifikována po celém světě, je prakticky vyloučeno, aby byl celý svět postižen stejně. I v současné pandemii existují regiony, které jsou postižené více, a takové, které jsou postižené méně.

Návrh jde proti samotným základům ekonomické spolupráce nejenom v Evropě, ale i ve světě -- je proti právu Evropské unie i Světové obchodní organizace. A jak taktéž vyplývá z ekonomické teorie i ekonomických empirických poznatků, omezování zahraniční konkurence vede k vyšší koncentraci v odvětví, tedy větší dominanci domácích velkých hráčů, jako je Agrofert. Toto potravinové „čučche“ je tedy nutno odmítnout.

Radim Dohnal

zakladatel Capitalinked.com a člen Koronerv-20

Už v základních učebnicích ekonomie se popisuje, jak se izolací trhu s určitou komoditou odstraní vyhlazování nabídky a při konstantní poptávce dojde k celkovému zdražení. V segmentu potravin, které se nedají skladovat, nebo jen nákladně, dojde ke zhoršování dostupnosti i sortimentu.

Ve světě existují jen velké ekonomiky, s přesahem do více klimatických pásem (Rusko, Čína, USA, Austrálie), které zvládají být téměř potravinově soběstačné. Naše malá otevřená ekonomika s nevysokou dávkou slunečního svitu, srážek a (zatím krátkodobým) suchem, může na evropském i světovém trhu soupeřit jen u živočišné produkce s vyšším podílem zpracovaných vstupů, jako je např. kuřecí maso a vejce, a nízkým podílem práce.

Pokud tu existuje legitimní snaha pomoct českému zemědělství a české krajině, pak by se měly dotace z velké části přesměrovat z rostlinné výroby do živočišné. Pokud máme být zemí budoucnosti, pak se zcela jistě máme orientovat na produkci s vysokou přidanou hodnotou a vyspělé technologie. To určitě není produkce brambor, ale třeba vyspělých technologií pro monitoring úrody, závlahy, škůdců apod.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Czech Fund, člen Národní ekonomické rady vlády

Hlavní problém českého zemědělství a potravinářství není (ne)soběstačnost. Vyvážíme o miliony tun zemědělské a potravinářské produkce víc, než dovážíme. Skutečný problém je, že jsme levným chlévem a lánem Evropy. Zjednodušeně řečeno, vyvážíme primární produkci, například živá prasata, dovážíme šunku. Prase váží víc než šunka, pochopitelně, ale jeho přidaná hodnota je samozřejmě nižší. V jeho hodnotě není započítaná práce zpracovatele, třeba řezníka. Tu dovážíme. Takže bilance zemědělského a potravinářského zahraničního obchodu je rok od roku v hlubším záporu, ačkoli v hrubém smyslu slova soběstační do značné míry jsme. Kdyby se ze dne na den zcela nepropustně uzavřely hranice, hlady nepomřeme, jen budeme muset zapomenout na pršut z Itálie a spokojit se s šunkou zpracovanou v tuzemsku.

V roce 2001 vyšel kilogram českého zemědělského exportu průměrně na šestnáct korun, od té doby se jeho cena snižuje, takže třeba v roce 2016 už vyšel jen na třináct korun. Nesmyslně se totiž u nás dotuje v příliš vysoké míře prvovýroba s nízkou přidanou hodnotou. Rozbujelost dotací je v Česku výrazná i na poměry v Evropské unii, což už je co říct. Komunisté tady po druhé světové válce navíc „rozorali meze“, zbavili se tůněk, remízků, scelili pole a lány a meliorovali, takže krajina špatně zadržuje vodu. To ve výsledku způsobuje relativně nižší hektarovou výnosnost. Opět se to řeší dotacemi, opět do prvovýroby. Postkomunistické zemědělství ve spojení s dramaticky pokřivenou dotační politikou vytváří zhoubné podhoubí, jehož shnilým plodem je slabá mezinárodní konkurenceschopnost tuzemského potravinářství. Tu má nyní – v komunistickém duchu a na účet daňového poplatníka a spotřebitele – řešit povinných 85 procent… 

Sdílejte článek, než ho smažem