Martin Kozák: Pálava ze sudu? Většinou podvod

Pocházíte z Karlových Varů, což není zrovna vinařská oblast. Jak jste se k vínu dostal?

V mém případě šlo o postupnou, zpočátku nenápadnou a později o to intenzivnější cestu. Těsně po revoluci, tedy v době kdy se u nás prodávala vína za pětatřicet korun, jsem odjel s rodiči do Francie a pochopil, že víno nemusí být jen kyselé a hnusné. Později v devadesátých letech jsem se setkal s prodejci, kteří nabízeli lahev za 600 korun – tehdy mi došlo, že se s vínem dá obchodovat. Až po studiích mezinárodního obchodu a diplomacie jsem se mu ale začal věnovat naplno a spolu s otcem založil rodinnou firmu.

Podnikat jste začali na sklonku devadesátých let, jak se tehdy obchodu s vínem dařilo?

V Karlových Varech nedával obchod s vínem příliš velký smysl. Jako klíčový se ukázal dovoz. Díky němu jsme mohli víno distribuovat po celém Česku a Slovensku. Velkou výhodou bylo i načasování – na trh jsme vstoupili ještě před přijetím Česka do Evropské unie. Tehdy totiž začali mít všichni pocit, že můžou dovážet víno lusknutím prstů. Zároveň jsme ale začínali v době, kdy už u nás byla určitá kupní síla a také znalost vína.

Kolik vína do Česka ročně přivezete?

Zhruba 100 až 150 tisíc lahví. Stěžejní zemí je pro nás Francie. Další velká část produkce pochází z Itálie a Chile, celkově vozíme víno z jedenácti zemí. V portfoliu máme kolem 1200 položek, z toho asi 900 dělá dovoz.

Jak vinaře vybíráte? Stavíte na osobních kontaktech nebo je oslovujete na veletrzích?

Kombinujeme obojí, osobní návštěvy ale převažují. Drtivá většina dovozců v Česku ovšem sází jen na veletrhy. Například v Německu se koná obrovský třídenní veletrh, na kterém se můžete v sedmi halách potkat se všemi klíčovými vinaři. Pokud tam ale vyrazíte s cílem sestavit portfolio francouzských vín, nebudou vám tři dny stačit. Řada dovozců proto často vybírá jen podle ceny. Samozřejmě i tohle je cesta, takovému dovozci ale chybí přidaná hodnota. Víno má mít příběh a klienti mají rádi, když jim příběh vinařství dokážete zprostředkovat na základě vlastní zkušenosti.

Proto jsem první dva roky objížděl Francii a postupně nabaloval nové a nové vinaře. Na jeden region jsem měl vždycky zhruba čtrnáct dní, což mi dalo dostatek času ho pochopit a zároveň přechutnat dostatek vín, abych byl schopný poznat rozdíly. Samozřejmě ale jezdím i na veletrhy. Je dobré se tam ukázat, především kvůli udržení dobrých obchodních vztahů.

Kolik procent z celkového importu vína do Česka přes vaši společnost projde?

V rámci francouzských lahvových vín se pohybujeme kolem jednoho procenta. Statistiku jinak dost zkresluje sudové víno. Když se podíváte na celková čísla, je Francie relativně bezvýznamná. Prim naopak hrají země, které k nám dovážejí víno v cisternách. Například Itálie je s Francií objemově nesrovnatelná – Francie je jednoduše příliš drahá. V Itálii, Španělsku, Maďarsku ale i Moldávii a Makedonii vyrobí cosi, co je sladké a voní, za šedesát eurocentů za litr. Paradoxně zrovna Maďarsko, spolu se Slovinskem, jsou dvě země bývalého východního bloku s nejlepším vínem. Jenže drtivá většina maďarských vín na českém trhu je balast v PET lahvích.

Po čem se tedy poohlédnout, pokud bych chtěl kvalitní maďarské víno?

Například maďarské Tokajské je jediné víno z východní Evropy, které je na západ od našich hranic všeobecně známé. Tokajské je jedna z globálních perel vinařství. V Maďarsku jsou ale bohužel schopní z podobných odrůd udělat navoněné polosladké vodičky. Ty pak kupují lidé, pro které by bylo Tokajské příliš sladké a drahé. V supermarketu pořídíte i nejobyčejnější Tokaj za 200 korun, slušný za tři sta a výjimkou není ani lahev za tisícovku.

Narazil jste na problém sudových vín. Právě jejich falšování bylo důvodem loňské novelizace vinařského zákona. Skutečně se u nás tak často vydává zahraniční víno za tuzemské?

Stačí se podívat třeba na Pálavu, což je neoblíbenější odrůda v Česku. Jde o jednoduché počty – na Moravě je kolem 280 hektarů Pálavy, v Česku naproti tomu pět tisíc míst, kde prodávají sudové víno. Pokud budu skeptický, tak devadesát procent z nich má v nabídce Pálavu. To znamená, že kdyby se ve všech vinotékách a večerkách prodalo třeba jen deset litrů Pálavy denně, dojde ryze česká produkce za pár dní. Když to přeženu, celá tuzemská produkce Pálavy dělá dvě cisterny. Prodejci často argumentují tím, že jde o slovenskou Pálavu – tam ale mají přibližně 80 hektarů. Takže ve většině případů jde o víno z Maďarska nebo Moldávie, ze kterého se na českých hranicích zázrakem stává Pálava. Prodávat sudovou Pálavu za čtyřicet korun bez daně ostatně nedává smysl. Pokud někdo Pálavu má, nalahvuje ji a sedmičku prodá za 150 až 200 korun.

Anketa

Kolik jste nejvíc „zainvestovali“ do vína?

Já víno nekupujuNad padesát korun za litr nejduKupuju víno do stovkyKupuju víno do dvou set korunKupuju víno do pětistovkyDo tisícovky za lahevDo dvou tisíc za lahevDo pěti tisíc za lahevNad deset tisíc

Může se stát, že si koupím Pálavu v láhvi za 250 korun, ale přesto půjde o podvod?

Teoreticky může, pravděpodobnost je ale menší. Lahvová vína se mnohem víc kontrolují, mají šarži a jsou evidovaná. Jejich objem navíc není tak velký, aby se to někomu vyplatilo.

Takže hlavní příčina nekalostí se sudovým vínem byla chybějící evidence?

Dám vám příklad z praxe. V květnu přijdete za vinařem a chcete od něj koupit Tramín. Vinař nemá, ale řekne, ať přijdete za 14 dní. Smíchá Tramín, který je hodně aromatický, s odrůdou, která je nosičem vody, typicky třeba s Müllerem. Müller překopíruje vlastnosti Tramínu, samozřejmě ho zředí a vinař má z 30 procent Tramínu 100 procent. Takové machinace jsou u sudového vína mnohem jednodušší.

Stáčené víno má určitou logiku z ekologického hlediska – odbouráváte zbytečný obal. Mám ale pocit, že tenhle aspekt je v současně distribuci zapomenutý, že jde jen o nejlevnější surovinu. Osobně znám jediného obchodníka se sudovým vínem, který si zakládá na tom, že má v nabídce i sudové víno s přívlastky. V oboru se přitom pohybuju dvacet let.

Proč si podle vás Češi sudové víno tolik oblíbili?

Jednak kvůli ceně a za druhé má spousta lidí pocit, že sudové víno je čerstvé. Víno ale není chleba.

Jak to jako prodejce vína vnímáte, nemáte tendenci lidi poučovat?

Pár let nazpět jsem takové snahy měl, pak mě to přešlo. Měl jsem kolegu, který když v supermarketu viděl, jak si někdo dává košíku nesmysl, šel a snažil se mu vysvětlit, že tudy cesta nevede. Když se v tomhle oboru pohybujete, přikládáte výběru vína velkou váhu. Musíme si ale přiznat, že víno je pro řadu lidí jenom zábava. V horším případě způsob, jak dostat volty do krve. Takže pokud se budete někomu takovému snažit cokoli vysvětlit, narazíte na nepochopení nebo cenovou hráz.

Martin Kozák

Vystudoval obor mezinárodní obchod a politika na VŠE Praha. Místo nástupu do nadnárodní korporace či diplomatických služeb se vrhl na soukromé podnikání. V roce 2001 prodal svůj podíl ve firmě prodávající karlovarské regionální kosmetické produkty a založil rodinnou firmu zabývající se obchodem s vínem. Velmi brzo se její hlavní aktivitou stal dovoz zahraničních vín, zpočátku z Francie, později prakticky z celého světa. Kvalitu a komplexnost portfolia firmy Kupmeto.cz potvrdily tituly Dovozce roku 2014 a 2015.

V roce 2014 překročil pomyslnou tenkou červenou linii a spoluzaložil vinařský zpravodajský server www.vino.tk.

Kolik stojí dobré víno v supermarketu?

Když jdete do jakékoli vinotéky nebo řetězce, rovnou zapomeňte na kategorii pod 150 korun. Samozřejmě se může stát, že zrovna probíhá akce a pod tuto hranici se dostane i kvalitní víno. Rozhodně bych ale radil, vyvarovat se nákupu vína, které před slevou stálo tisícovku a teď je ve výprodeji za 250 korun. Takové víno je většinou mrtvé a v regálu nemá co dělat. Víno nad 150 korun bych ale opravdu s klidem doporučil – ostatně i náš sortiment na téhle hranici začíná.

Kde můžou koncoví zákazníci nakoupit vína, která dovážíte?

V několika vinotékách, Makru nebo na našem e-shopu. Víno dodáváme také do řady restaurací.

Zlatko Míčka z investičního fondu Wine Investment Partners v jednom z rozhovorů pro Peníze.cz říkal, že představa – koupím si karton vína, na pět let ho schovám ve sklepě a potom se ziskem prodám – je naivní. Jaký je váš názor?

Pokud chcete investovat do vína, musíte si uvědomit, že v téhle oblasti je poměrně špatná likvidita. Už na začátku je proto dobré vědět, komu víno v budoucnu prodám. V opačném případě si ho kupuju pro sebe. Už vůbec nedává smysl nakupovat víno po lahvích. Víno na investici by se mělo nakupovat zásadně po šesti nebo dvanácti lahvích v takzvaných OWC – original wooden case. Pro fyzické osoby představuje další problém DPH. Daň z přidané hodnoty musíte zaplatit vy a později i kupec, který zase musí daň naúčtovat ke své ceně. Na druhou stranu výhodou – a současně i rizikem – vína je, že ho alespoň můžete vypít.

Sdílejte článek, než ho smažem