Bez dovozu umřeme hlady! Co si o tom myslíte?

Těžko předvídat, jestli po letošním roce, jehož počátek byl ve znamení vaječné krize, přijde rok prasete – čili krize prasečí. Jasné ale je, že podobně jako se chtěla Unie postarat o blaho slepic, stará se také o vepříky a prasnice. V izolaci jim je smutno, a tak je čeká stěhování. Od ledna už musí bydlet v tlupičkách, aby mohli navazovat sociální vztahy. Čeští zemědělci většinou hlásí, že jsou připraveni. Horší je situace za hranicemi – v Rakousku a Německu k přípravám přestavby přistoupili liknavě. A můžou nám tím pořádně zavařit. Česko je totiž v produkci vepřového, které hraje na stolech českých domácností jednoznačný prim, nesoběstačné. Evropský pokles produkce by mohl vyšponovat ceny a naše peněženky to zabolí. Vepřového totiž na české stoly dovážíme zhruba polovinu.

Čeho máme málo, čeho dost?

Když jsme na tom s oblíbeným vepřovým tak mizerně, nabízí se, aby se z masožroutů (v rámci úspor) stali vegetariáni. Nařídit by se to případně dalo i v rámci vládních škrtů. Jenže nepomohli bychom si. Péče o pohodlí rajčat nejspíš ze strany Evropské unie nehrozí, ale jinak jsme na tom se zeleninou ještě bídněji než s masem. Nejde zkrátka zdaleka jen o čuníky. Nesoběstační začínáme být na všech frontách, polích i chovech – čím dál tím víc. Sešup nastal hlavně po vstupu do Unie.

Kdo je největší masožrout?

Jeden Čech ročně „zpracuje“ průměrně osm kilo hovězího, 46,6 kila vepřového, 24,6 kila drůbeže, 0,2 kila skopového či kozího a ještě 5,8 kila jiného masa. Suma sumárum – ročně do sebe průměrně každý z nás nasouká 85,2 kilogramů masa. Největší masožrouti ale zdaleka nejsme. Nejvíc masa zdlábnou překvapivě Lucemburčané – na osobu tam připadá 136,5 kilogramu. Na druhém místě jsou milovníci hamburgerů z USA se 125,4 kilogramy. Třetí příčka patří Austrálii. Na chvostu žebříčku je Indie. Jeden člověk tu ročně spolyká jen 3,2 kila masa.

Názory na to, jak velký je to problém, se různí. Zmiňována často bývá magická hranice 80 procent – tak vysoké soběstačnosti bychom prý ideálně měli dosahovat ve všech základních komoditách. Realita však má k ideálu daleko. Největší potíž nám dělá živočišná produkce. Vlastními silami však neuspokojíme ani spotřebu ovoce mírného pásu, zeleniny, brambor a vajec. Soběstační jsme naopak v produkci řepky, obilí, cukrovky, mléka a hovězího.

Hovězího vyprodukujeme o pětinu víc, než potřebujeme, jenže jako na potvoru nám moc nejede. Češi se v jeho spotřebě tradičně drží hodně za evropským průměrem. Vyvážíme také mléko – zejména do příhraničních oblastí. Trochu absurdně proto, aby se tam mohly vyrábět sýry, které pak zase putují šupky dupky zpátky na naše pulty. Dovážíme jich zhruba čtyřicet procent. Doslova závislí jsme na dovozu zeleniny, z ciziny jí bereme dvě třetiny.

Závislost je riskantní, ale nevyhnutelná

Agrární komora tvrdí, že s rostoucí světovou populací a nepředvídatelností světového vývoje, bude potravinová soběstačnost stále důležitější – podobně jako energetická.

Čistě teoreticky – kdyby se nám jednoho dne Evropská unie rozpadla, státy by se začaly hašteřit a cla začala zvyšovat, mohli bychom mít „trochu problém“. Nehledě na to, kdyby se stalo ještě něco horšího.

Jasné je, že čím méně si toho dokážeme vypěstovat, „vychovat“ a vyrobit sami, tím víc budeme muset přistupovat na cenu i kvalitu nabízenou cizinou. Že vždycky zrovna není o co stát, nám v poslední době ukazují hlavně Poláci, kteří opravdu dovážejí (a přidávají), co se dá.

Že nám občas něco osolí jinak, než bychom chtěli, už víme, Otázka je spíš – co zatím o zboží z dovozu nevíme.

Někteří nostalgicky vyzdvihují jako ideál stav před revolucí. Tehdy jsme byli na přání strany sice soběstační, ale pulty byly vymetené. Tedy nebylo toho mnoho, dost často nebylo nic, ale celkově to k nasycení hladového národa tak nějak stačilo. Konkurence nebyla, ale stát zařídil, aby se stejně prodávalo levně. S nástroji, kterých bylo onoho stavu dosaženo (čili slepým naléváním peněz a umělých hnojiv do zemědělství), jakož i s jeho reálnou podobou („kde nic, tu nic“) bychom se už dnes spokojili těžko.

Jak jsme na tom ve srovnání s cizinou?

Ve srovnání s ostatními státy EU si nestojíme zle, nacházíme se v první půlce žebříčku. Plně soběstačná v hlavních vybraných komoditách (kromě vína) je pouze Francie a Polsko. Dobře si stojí i Německo, Belgie a Rakousko. Hůře než my je na tom ale Velká Británie, Švédsko i Itálie. 

Podle jiných názorů je „potravinová soběstačnost“ dávno překonaným cílem. Bohatě prý stačí, když si naše krajina udrží dobrý produkční potenciál. Čili – dokud se to vyplatí a dokud to půjde, budeme kupovat z ciziny. Když se ale změní situace, měla by být naše zemědělská krajina připravena zemi uživit. Jak s tím jdou dohromady dotace na zalesňování nevyužívané zemědělské půdy, o které se zemědělci mohou hlásit, není ovšem jasné: udělat z pole les je sranda, zpátky to jde ovšem moc těžko. „Tímto opatřením se vytváří prostor pro diverzifikaci výroby, která by měla přispět k posílení ekonomické a sociální dimenze trvalé udržitelnosti neobhospodařované zemědělské půdy. Zalesňování zemědělských pozemků je důležité s ohledem na využití půdy a ochranu životního prostředí,“ říká nám k tomu Státní zemědělský intervenční fond.

A ještě úplně jiná otázka je, jestli bude ještě někdo, kdo bude zemědělství rozumět.

Rozbuška jménem dotace: žlutá je dobrá

Čeští zemědělci tvrdí, že jsou nekonkurenceschopní a naše země potravinově nesoběstačná, protože jim stát hází klacky pod nohy.

Minulý týden jsme se v rubrice Co si o tom myslíte? ptali na váš vztah k značkám. Tedy nikoli dopravním nebo registračním (i když i na ty už jednou došlo), ale značkám jako je Adidas a Nike a Mercedes a Thor Steinar a...

• Vy a vaše značka. Láska na celý život?

Knížku jsme se tentokrát rozhodli nikomu neposílat, i když minimálně dva příspěvky v diskuzi byly opravdu rozumné. Jenže jak pravil jeden z debatérů: nejlepší komentář už byl v článku samotném. Dneska jsme ale třeskutě vtipní nebyli, takže příště už by knižní pozornost za někým putovat mohla...

Z Unie českým zemědělcům plyne peněz požehnaně – letos to bude třicet miliard. Právě jen díky dotacím je české zemědělství od vstupu do Evropské unie v zisku. Bez nich bychom rázem byli v minusových číslech. Tuzemští zemědělci však na podporách zatím stále pobírají méně než jejich kolegové ze starých členských států. K soběstačnosti ani konkurenceschopnosti si evropskými dotacemi tedy příliš nepomáháme. Hlavním problémem ovšem je, že se vůbec nedaří dotace dobře cílit.

Výsledkem státní dotační politiky je, že řepka (a bionafta) jede. Díky státní podpoře biopaliv je dnes řepka pro zemědělce jednou z nejziskovějších plodin. A tak ji pěstují ve velkém.

Nekonečná žlutá pole se stala výkladní skříní našeho zemědělství. Živočišná výroba, která by mohla nabídnout podstatně víc pracovních míst, je na bodu mrazu. Zdá se, že problém už si uvědomil i ministr zemědělství. Petr Bendl, který dospěl k tomu, že je třeba dotační politiku překopat právě ve prospěch živočišné výroby – zaměřit se chce hlavně na prasata.  

Jinak ale dobrá zemědělská politika není žádná legrace. Legendy se vyprávějí o někdejším kritikovi kultu osobnosti a milovníkovi kukuřice Nikitovi Chruščovovi, který na svou lásku k žluté plodině nakonec doplatil. Všudypřítomná kukuřice jako pilíř krmivové základny se v Sovětském svazu nesetkala s velkým nadšením. Jinak totiž nebylo co jíst. A tak se záhy začala likvidovat kukuřičná pole a spolu s nimi i Chruščov – který jako jediný z vůdců SSSR neopustil svůj post nohama napřed. V Česku zatím žlutá pole nikoho hlavu ani křeslo nestály. Měla by?

Penzijko s finančním bonusem

Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.

Spočítejte si svůj bonus

Sdílejte článek, než ho smažem