Sám sobě zaměstnavatelem i zaměstnancem. To by mohla být charakteristika podnikatelů - fyzických osob. Sazby pojistného na zdravotní a sociální pojištění tomu zcela odpovídají - pro OSVČ jsou součtem sazeb pro zaměstnavatele a zaměstnance dohromady.
Procento pojistného z daňového základu |
Pojištění |
zaměstnanec |
zaměstnavatel |
celkem |
OSVČ |
Zdravotní |
4,5 |
9,0 |
13,5 |
13,5 |
Sociální celkem |
8,0 |
26 |
34,0 |
34,0 |
|
6,5 |
21,5 |
28,0 |
28,0 |
|
0,4 |
1,2 |
1,6 |
1,6 |
|
1,1 |
3,3 |
4,4 |
4,4 |
Sazby jsou ovšem to jediné, co je shodné. Rozdílný je totiž vyměřovací základ. U zaměstnanců jím je hrubá mzda. Proč zrovna hrubá mzda a ne mzda celková (to, co zaměstnavatel skutečně na mzdových nákladech vydá), není jasné, nicméně berme to jako fakt. U OSVČ je to letos 45 %, v příštím roce pak 50 % rozdílu mezi příjmy a výdaji. Ovšem rozdíl mezi příjmy a výdaji je v podstatě obdoba celkové mzdy zaměstnance. Aby byl vyměřovací základ pro zaměstnance a OSVČ stejný, musel by být pro OSVČ počítán jako zhruba 74 % rozdílu mezi příjmy a výdaji [(příjmy - výdaje)/135*100]. Nikoli tedy 100 %, jak se občas ozývá.
Proč je vyměřovací základ OSVČ nižší?
Uvádějí se tři důvody:
-
OSVČ nese vyšší míru rizika, ručí celým svým majetkem, musí být samostatnější a všestrannější - je nucena znát a dodržovat spoustu předpisů, vykonávat zdarma státem předepsané úkony (vyplňovat výkazy, podávat daňové přiznání, strpět kontroly z různých úřadů), nemají žádnou záruku příjmu při nedostatku práce (prostoje) atd. Nižší odvody mají tedy být jakousi kompenzací.
-
Je to nutné pro rozvoj podnikání.
-
Část příjmu nepodléhající odvodům je v zásadě určena na investice. Pokud by vyměřovací základ nižší nebyl, platila by OSVČ z investice po odečtení odpisu sociální a zdravotní pojištění (na rozdíl od právnických osob).
Nakolik jsou tyto důvody relevantní?
-
Ad 1: To je jistě pravda. Proč to ale řešit nižšími odvody, to už zřejmé není. Nebylo by systémovější zvýšit daňový odpočet nebo snížit daňovou sazbu?
-
Ad 2: Tento argument byl oprávněný na počátku 90. let. Dnes už platí pouze pro začínající podnikatele - a i u těch by systémovější byla úleva na daních.
-
Ad 3: Nedojde-li ke zrušení odpočtů, pak by bylo možné pro stanovení vyměřovacího základu pro pojistné započítat celou investici. Takhle jsou zvýhodněni i podnikatelé, kteří neinvestují.
Jsou ale současné sazby pro podnikatele skutečně výhoda? U zdravotního pojištění jistě ano. Ovšem u sociálního je to na pováženou. Nemocenská, podpora v nezaměstnanosti, invalidní a starobní důchod – to vše se vypočítává z tohoto nižšího vyměřovacího základu. A v případě nečekaného úrazu a následné invalidity by většina podnikatelů jistě brala raději nižší zdanění. Jistě, mohou si platit víc. Pak to ale nemůže být prezentováno jako úleva. To úzce souvisí s následujícím rozdílem mezi zaměstnanci a OSVČ, kterým je minimální vyměřovací základ.
U zaměstnance je minimálním základem de facto minimální mzda (jsou výjimky u částečných úvazků, ty ale teď opomeňme), letos tedy 7 185 Kč. U OSVČ jsou dva: polovina průměrné mzdy pro zdravotní pojistné a daň 22,5 % letos (25 % v příštím roce) pro sociální pojištění.
|
minimální vyměřovací základ |
zdravotní pojištění |
8 460 Kč |
sociální pojištění |
4 024 Kč |
základ daně |
8 942 Kč |
Proč existuje rozdíl mezi zdravotním pojištěním a daní z příjmu na jedné straně a sociálním pojištěním na straně druhé? Jediným logickým vysvětlením je to, že závazky státu, plynoucí ze zdravotního pojištění a výběru daní se s výší zaplaceného pojistného či daně nemění, zatímco u sociálního pojištění se s výší pojistného zvyšují nároky pojištěnce - roste nemocenská, mateřské dávky, podpora v nezaměstnanosti a především důchody. Starobní, invalidní i pozůstalostní. Pokud by minimálním základem bylo dejme tomu 40 % průměrné mzdy pro všechny odvody (a pojistné se odečítalo ze základu daně jako u zaměstnanců), stát by vybral stejně, ale více by posléze vyplatil na uvedených dávkách. Úsudek nechť si udělá každý sám.
Řekněme, že příští rok budou minimální odvody a daň počítány z průměrné mzdy 18 tisíc Kč měsíčně, tedy 216 tisíc ročně. Pak by minimální vyměřovací základ (VZ) a minimální platby vypadaly takto:
|
VZ podle souč. pravidel 1) |
platba v Kč ročně |
VZ 40 % prům. mzdy |
platba v Kč ročně |
VZ 50 % průměrné mzdy |
platba v Kč ročně |
zdravotní pojištění |
108 000 |
14 580 |
86 400 |
11 664 |
108 000 |
14 580 |
sociální pojištění 2) |
54 000 |
18 360 |
86 400 |
29 376 |
108 000 |
36 720 |
daň |
108 000 |
10 425 |
86 400 |
1 095 |
108 000 |
2 790 |
celkem |
|
43 135 |
|
42 135 |
|
54 090 |
1) všechny částky jsou v Kč
2)včetně nemocenského pojištění
Rozdíl oproti dnešnímu stavu: ušetřená stokoruna měsíčně při VZ 40 % průměrné mzdy, vydaných asi 900 Kč měsíčně navíc v případě 50% minimálního VZ. Důsledek si ukážeme na výši starobního důchodu u člověka, který pracoval 40 let a celou dobu měl minimální vyměřovací základ:
Podle současných pravidel by byl jeho důchod 2 700 Kč + 1 400 Kč základní výměra, tedy 4 100 Kč. V případě varianty 40 % by měl důchod o 1 620 Kč měsíčně vyšší, v případě 50% varianty 6 800 Kč, tedy o 2 700 Kč měsíčně vyšší. Je pravda, že si každý může na sociální pojištění platit víc, ovšem pouze ze zdaněných peněz! V případě minimálního VZ se zaplacené pojistné neodečítá z daňového základu.
Jistě je možná diskuse, jak vysoký má být minimální vyměřovací základ. (Je možná i diskuse, jestli má vůbec být, to jen tak na okraj.) Pokud se ale shodneme, že má být, měl by být stejný pro všechny daně a odvody a ne se lišit podle toho, jak se to hodí naší vládě. A občané-OSVČ by se měli dotazovat svých poslanců a senátorů, kteří tento "paskvil" schválili, jaký k tomu měli důvod.
Maximální pojistné
Mýtus: podnikatelé si můžou odečítat od příjmů náklady a zaměstnanci nikoli |
Tak to není. Veškeré náklady hradí za zaměstnance jeho zaměstnavatel. On je platí a on si je "odečítá" od příjmů. Poukaz na možnost "čarování" s náklady započítáváním vlastní spotřeby jsou záležitostí pro daňovou kontrolu, nikoli zákonným zvýhodněním OSVČ proti zaměstnancům. (A týká se to jak fyzických, tak právnických osob, podnikatelů se zaměstnanci i bez zaměstnanců.) |
Je
jasným zvýhodněním OSVČ. Zatímco OSVČ maximální vyměřovací základ pro pojistné mají, letos 486 000 Kč (odpovídá příjmu přes 80 tisíc Kč měsíčně), u zaměstnanců prozatím strop neexistuje. Ačkoli na nároky na plnění od státu už tak vysoké pojistné prakticky nemá vliv (nemocenská a podpora mají strop, na důchody se takový příjem redukuje na 10 %). Tady jsou zaměstnanci s vysokými příjmy a jejich zaměstnavatelé znevýhodněni, zdá se ale, že to je jedna z mála oblastí, kde dojde k nápravě. Nechme se překvapit.
Nemocenské pojištění
Je pro zaměstnance povinné, pro OSVČ dobrovolné (mohou se pojistit u komerční pojišťovny místo u státu). Pokud si ale OSVČ nemocenské pojištění u státu platí, má stejnou sazbu (viz tabulku výše), ale ze stejných zaplacených peněz nižší plnění než zaměstnanec. Nemá totiž nárok na dvě z poskytovaných dávek: vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a dávky při ošetřování dítěte (nebo člena rodiny). Za stejné peníze méně muziky, to je patrně protiústavní a je spíš udivující, že to ještě Ústavní soud nezrušil.
Do stejného balíčku nespravedlností patří i to, že mateřskou dostanou OSVČ i zaměstnanci, mají-li odpracováno 270 dnů v posledních dvou letech, ale OSVČ musí mít ještě 180 odpracovaných dnů v posledním roce. To, že OSVČ má nárok na nemocenskou až po třech měsících, už tak nespravedlivé není, ono to totiž neplatí, pokud je "nemocensky pojištěna" od začátku podnikání. Je to spíš obrana proti účelovému zneužívání nemocenské, i když případy mateřské, vypočítávané u zaměstnankyně, která "nastoupila" do zaměstnání ke kamarádovi měsíc před nástupem na mateřskou za papírově vysokou mzdu by také zasluhovaly pozornost.
Spolupráce
Rozdíly mezi spoluprací a společným zdaněním byly popsány v článku Společně zdanit, či spolupracovat?. Důležité je, že spolupráce, tedy rozdělení příjmů, a tím nižší daně, je možná i v případě, že manželé nemají nezaopatřené děti. Zaměstnanci toto využít nemohou. Jde o druhé zjevné zvýhodnění OSVČ.
Benefity a odčitatelné položky
Zaměstnanec může od zaměstnavatele získat různá nezdaněná a odvodům nepodléhající plnění - příspěvek na penzijní a životní pojištění, na stravování atd. Jestliže platí, že OSVČ je sama sobě zaměstnavatelem, měla by mít možnost stejná plnění rovněž nedanit. Ve skutečnosti si např. penzijní připojištění může odečítat pouze do výše 12 000 Kč ročně (jako zaměstnanec) ale vyšší pojištění už si platí z peněz po zaplacení pojistného a daně. Zatímco zaměstnanec může dostat až 3 % mzdy, aniž by z nich bylo placeno pojistné či daň (a další 2 % bez placení pojistného - daň platí zaměstnavatel). A vláda dokonce uvažuje o zvýšení tohoto limitu - tedy o prohloubení disproporce.
Závažnější je znevýhodnění OSVČ, které jsou invalidní. Opět platí, že mohou uplatnit odečitatelnou položku "zaměstnaneckou", ale ne "zaměstnavatelskou". Namísto toho se používají různé nestandardní podpory pro invalidy, kteří se odhodlají podnikat, jejich získání je složité a není na ně nárok.
Jak férová je podle vás současná úprava? Připadá vám systém odvodů na sociální a zdravotní pojištění spravedlivý? Měly by OSVČ platit méně nebo více?
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
25. 1. 2005 11:18, Pavel
No, to tady bylo ještě před patnácti lety. Daňový sazebník s 10 000 položkami, a rozdílné zařazení stejného výrobku (žebřík z odpadového materiálu X žebřík z lehkých slitin - skutečný případ!) ovlivnilo cenu dvojnásobně. A rozlišovaly se VOC a MOC, aby se zabránilo vícenásobnému zdanění atd. Ono něco jiného je platit spotřební daň ze tří výrobků, a něco jiného ze všeho. Zase, jak odbouráte vícenásobné zdanění během výroby. Bude sazba na polotovary a výrobní prostředky 0? A kdo rozhodne, co je polotovar a co je výrobní prostředek? Když se nad tím zamyslíte, je DPH jen přejmenovaná spotřební daň (liší se jen způsob výběru).
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
25. 1. 2005 15:37, Fredy
Když pomineme myšlenku, že každá daň je špatná, tak ta z DPH by se mohla nejvíce přiblížit dani ze spotřeby. Musela by ale mít, z důvodu jednoznačnosti, jednu sazbu.
To, co jste zmínil, si dobře pamatuji. Už i proto, že jsem u jedné zkoušky z politické ekonomie moc často používal slovo zisk, místo tehdejšího "nadhodnota" a tak mě paní docentka vyhodila. No a po roce 1989 ji to zase jiní oplatili.
Tehdy u nás nebyla tak rozšířena výpočetní technika a tak se mnoho věcí dělalo ručně. Myslím si, že dnes by to byl máček. Je to spíše akademická úvaha a ani nevím, zda a kde ji ve světě aplikují.
Daň z přidané hodnoty je všeobecná daň ze spotřeby, kterou se zatěžuje přidaná hodnota zboží a služeb. Daň se vybere v každém článku výroby, distribuce a při dodání zboží a služeb, na které se vztahuje. V konečném důsledku tuto daň zaplatí poslední spotřebitel. Daň z přidané hodnoty je stanovena procentem z ceny a skutečné daňové zatížení je zřejmé z každého článku výroby a distribuce. Plátci daně mohou snížit svou daňovou povinnost o částku, kterou zaplatili oni sami ostatním plátcům DPH při koupi zboží nebo materiálu pro své obchodní aktivity. Tento systém zajišťuje, že daň je neutrální pro plátce DPH a zároveň se DPH fakticky přesouvá výrobním a distribučním řetězcem a nezáleží na tom, kolika články projde.
Proč by nemohla být jen tato daň? Někde jsem četl, že celkové daňové zatížení průměrného našince je kolem 40%. Nevím zda je to správně. Co by se stalo, kdyby byly zrušeny všechny daně a ponechána jen DPH s jednotnou sazbou třeba 30%?
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (43 komentářů) příspěvků.