Do povědomí našich čtenářů se dostal Lukáš Kovanda především díky svým rozhovorům s hvězdami světové ekonomie. Kromě létání za Kiyosakim, Stiglitzem a řadou laureátů Nobelovy ceny za ekonomii toho ale zvládal mnohem víc, psal články do médií, přednášel na vysoké škole, seděl ve správní radě nadačního fondu Prague Twenty a radil politikům s volebními programy. Dnes je hlavním ekonomem nového projektu Roklen, který chce naučit bohatší Čechy doopravdy investovat. Ale bude toho prý ještě mnohem víc.
V karlínské kavárně Můj šálek kávy jsme si povídali například o tom, jestli je hospodářská krize už definitivně pryč. Jisté to, zdá se, ještě vůbec není. „Moc centrálních bank během krize masivním způsobem narostla. Bojím se, že podobné umělé zásahy světové ekonomice dlouhodobě nepomůžou. Teď jde o to, jestli se situace po krizi skutečně uklidnila, nebo jde jen o klid před bouří,“ zamýšlí se mladý ekonom nad svým oblíbeným tématem. Kromě rozhovoru se s jeho názory můžete na našem portálu setkávat i v rubrice Očima expertů a nově také v jeho pravidelných sloupcích s názvem Kovaná ekonomie.
Co se u vás změnilo od roku 2011, kdy jsme s vámi dělali rozhovor naposledy?
Čas letí opravdu neuvěřitelně rychle. Když se nad tím zamyslím, tak se změnilo skoro všechno. Tehdy vrcholila moje novinářská kariéra, protože jsem finalizoval druhou knížku rozhovorů se světovými ekonomy Příběh dluhové smršti. Později jsem si dodělal doktorát, takže mám titul Ph.D., a taky jsem změnil job. Změna se netýkala jen práce, ale i oblasti, ve které se pohybuji. Teď se mnohem víc zaměřuji na finanční a investiční sféru.
Texty Kované ekonomie připravuje Lukáš Kovanda, hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Dosud vyšlo:
Vyjednávání o TTIP: Náš muž v zákulisí
Finanční skupina Roklen, za kterou stojí řada bývalých vrcholných manažerů společnosti Patria, je vznikající unikátní platformou produktů a služeb investičního bankovnictví. Ty budou vyvíjeny přesně podle individuálních potřeb klientů a nabízeny v lepší kvalitě a rychleji než u konkurence. Součástí skupiny bude i fundamentální ekonomický portál Roklen24.cz (zatím je v provozu jeho „zárodek“, Roklen Feed).
Dnes působíte jako hlavní ekonom projektu Roklen. Můžete přiblížit, o co jde?
Finanční skupinu Roklen založil Jan Klenor, bývalý šéf Patrie, který měl zásadní vliv na její úspěch. S částí svého tehdejšího týmu teď rozjíždí projekt, který by měl podobně jako Patria stavět na fundamentálním ekonomickém zpravodajství, ekonomických datech a zároveň umožňovat služby v oblasti investičního bankovnictví a korporátních financí. Připojí se k tomu ale i další unikátní prvky, jako je třeba podpora start-upů. Úplné podrobnosti byznys plánu vám však ještě nemůžu prozradit. Zatím jsme v úvodním stádiu celého projektu, ale věřím, že se brzy dočkáme spuštění „plné verze“, která do českého prostředí přinese ojedinělé věci.
Na koho budete s investičním bankovnictvím cílit?
Chceme se zaměřit na afluentní klientelu, tedy vyšší příjmové skupiny obyvatelstva, kterým se otevírá zajímavý investiční prostor na trhu. Že nejsme jen nějací střelci od boku jako někteří čeští ekonomové, chceme dokázat také způsobem zpracování fundamentálních dat a expertních informací.
Jací jsou vlastně v České republice bohatší investoři? Liší se v něčem oproti těm na západě?
Bohatší investoři se tu podle mě příliš neliší od zbytku české populace. To znamená, že jsou konzervativní a opatrní. I když jsou jejich finanční prostředky nadstandardní, tak stále cítí určitou nedůvěru k investování na kapitálových trzích, což je oproti rozvinutým západním zemím značný rozdíl. My bychom to rádi změnili.
Je dnes ale vhodná doba pro investování? Z jedné strany sice slyšíme, že je ekonomická krize definitivně pryč a že se ekonomikám začíná konečně výrazněji dařit, jiní naopak varují před dluhopisovými bublinami a předraženými akciemi amerických firem. Jak to vidíte vy?
Češi budou mít z ekonomické krize ještě dlouho strach a to se asi projeví i na jejich ostychu investovat. Nikde navíc není psáno, že nemůže přijít další krize. Musíme ale věřit, že růst, který dnes zažíváme, bude dlouhodobější. Lidé by si taky měli uvědomit, že zásahy centrálních bank - myslím tím zejména Evropskou centrální banku, americký FED a centrální banku v Japonsku - způsobují určité přerozdělování majetku, na kterém vydělávají spíše ti, kteří mají zainvestováno na kapitálových trzích. Jakkoli to centrální banky popírají, tak tím přispívají k rozevírání sociálních nůžek. I když se často tvrdí, že za to může trh, tak z toho můžeme úplně stejnou měrou vinit i stát, protože centrální banky je potřeba vnímat jako státní orgány.
Jaké to bude mít důsledky? Žijeme zkrátka v době, kdy se bohatší mají čím dál lépe a chudší naopak padají do stále větších problémů, nebo se spíš dočkáme nějakých výraznějších sociálních změn?
Domnívám se, že určitá míra příjmové nerovnosti je nutná a přirozená. Všichni nejsou stejně pracovití, aktivní a inteligentní. Otázkou ale je, zda tahle míra už náhodou nebyla překročena. Když se podívám na to, co předvádějí centrální banky, tak mám chvílemi pocit, že ano. Něco takového by se totiž na přirozeně fungujícím trhu nemohlo dít. Těžko ale odhadovat, kam až to může vést. Myslím si, že vlády toho využijí a začnou do finančních trhů stále víc zasahovat. Byl bych ale velmi opatrný, jestli stát, který se na vzniku téhle prekérní situace sám podílel, dokáže vzniklé problémy skutečně vyřešit.
Inspirativní rozhovory o ekonomice a o Evropě
Zmínil jste, že klidně může přijít další ekonomická krize. Jak je to podle vás reálné?
Těžko říct. V tomhle jsem velký fanoušek Nicholase Nassima Taleba, který tvrdí, že zásadní ekonomické události jsou vlastně nepředvídatelné. Nerad proto předpovídám ekonomický vývoj. I když tu teď máme spoustu pozitivních signálů, tak si nejsem úplně jistý, že má svět ekonomickou krizi definitivně za sebou. Přirovnal bych to k situaci, kdy je člověk nemocný, má horečky a nemůže se ani zvednout z postele. Vezme si nějaké léky, které mu sice pomůžou, takže už může vstát a jít do práce, ale pořád cítí, že to ještě není ono a že je stále malátný. Není tak vůbec jisté, že znovu neulehne. A přesně v tomto stádiu se dnes podle mě nachází globální ekonomika Západu. Díky lékům jsme sice zahnali příznaky nemoci, ale podstata problému se nevyřešila.
Co všechno se nepodařilo vyřešit?
Nevyřešilo se zadlužení států ani velká nezaměstnanost na periferii eurozóny. Centrální banky natiskly bezprecedentní množství peněz, které jsou zatím v sejfech, ale nikdo neví, jak to vlastně skončí. Z mého pohledu je to sociální experiment. Není jasné, jestli současný poměrně klidný stav na trzích znamená skutečné hospodářské uzdravení, nebo jde jen o ticho před bouří.
Problém je navíc v tom, že globální ekonomiku teď mnohem více než v uplynulých desetiletích ovlivňují instituce, které nejsou řízeny na základě tržních principů, ale politických rozhodnutí. Dochází tak v podstatě k morálnímu hazardu. A to není vůbec nic dobrého.
Můžou teď ale vlády vůbec couvnout a tohle nastavení jen tak změnit?
Mám pocit, že se zcela mění paradigma finančních trhů. Kyvadlo se jasně přesouvá od tržních institucí k institucím státním. Jako liberální ekonom to samozřejmě nevidím rád. Na druhou stranu je to realita. A s tímto vývojem se opravdu těžko něco udělá. Může to trvat i desítky let.
Pojďme zpět k investování. Vaše knížky se často věnují behaviorální ekonomii. Je tahle ekonomická disciplína zajímavá i pro investory?
Behaviorální ekonomie je pro investory nesmírně poučná. Odhaluje aspekty, které tradiční ekonomie až do nedávných let odsouvala na vedlejší kolej. Je totiž potřeba počítat s psychologickými zkresleními, kterým naše mysl chtě nechtě podléhá. Každý investor by měl mít povědomí o tom, jak při investování fungují naše mentální pochody. Může mu to pomoci uvědomit si spoustu věcí a pro příště se vyhnout omylům, kterých se nevědomky běžně dopouští.
Můžete být konkrétnější?
Tak třeba stádovost investorů. Lidé mají tendenci jednat nějakým způsobem jenom proto, že se tak chovají i ostatní. Například ve Spojených státech si před finanční krizí řada lidí brala hypotéku na druhý a třetí dům jen proto, že to dělali druzí. Vůbec se nezamýšleli nad tím, jestli to má je rozumné. V podstatě tím lze vysvětlit i vznik finančních bublin.
Dalším příkladem je třeba to, že investor má neustále pocit, že musí co nejvíc reagovat na aktuální dění. Myslí si totiž, že si pomůže, když bude nepříznivou situaci aktivně odvracet. Mnohdy je přitom lepší nechat problematické věci odstát a řešit je až později nebo chvíli vyčkat, jestli se nezačne situace náhodou obracet. Stejné je to v podstatě i u politiků, kteří mají pocit, že každá reforma, kterou udělají, povede k lepšímu, a čím víc reforem bude, tím lépe. Žijeme v uspěchané době, ve které chceme pořád něco měnit.
Dokáže ale dnešní západní svět zpomalit?
Velmi těžko. Máme totiž pocit, že je toho potřeba hrozně moc stihnout. Oproti roku 1990 jsme schopní vyprodukovat mnohonásobně víc. Na druhou stranu se nám ale průměrný věk dožití prodloužil jen o pár procent, takže na všechnu tu spotřebu statků a služeb, které díky vyššímu HDP vyprodukujeme, je jen nepatrně víc času. Často se stává, že i když máme možnost široké volby, tak jsme nakonec ze svého výběru nespokojeni a frustrováni. Pořád si totiž říkáme, jestli jsme náhodou neměli zvolit přeci jen něco jiného. Behaviorální ekonomové tomu říkají paradox volby. Lidská mysl o větší počet možností vlastně příliš nestojí.
To je možná taky jeden z důvodů, proč tu spousta lidí pořád říká, že za komunistů bylo tak dobře. Život byl pomalejší a přehlednější. Před revolucí jste měli na výběr mezi trabantem a škodovkou. Kdo měl peníze, jezdil ve škodovce, a kdo ne, tak v trabantu. Dneska si vybíráte z dvaceti značek a vždycky vám bude hlodat v hlavě, že jiné auto mohlo být lepší. A stejné je to s jogurty, ledničkou a jakýmkoli dalším zbožím. Není náhoda, že i když je západní svět bohatý a lidé si tu žijí skvěle, tak počet depresí a sebevražd roste.
Co s tím?
Řekl bych, že přirozenou reakci můžeme pozorovat už na dnešní mladé generaci. A nejen u nás, ale třeba i v Japonsku a Spojených státech. Té dochází, že i když má člověk super káru, luxusní barák a obleky od Armaniho, tak to ještě neznamená, že bude šťastný. Mladí lidé na svých rodičích moc dobře viděli, jak se dřeli od rána do noci, jak se zanedbávali, jak se jim rozpadala manželství. Nemyslím si, že budou chtít naskočit do stejného vlaku.
Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen.
Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu
Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
3. 8. 2014 7:14, xyht
bohužel bude hůř..nasvšdčují zmu i potraviny se zhoršující se kvalitou a řeči ,že buřta s masem jak jsme je znali kdysi bychom dnes nezaplatili ,proto je v potravinách tolik příměsí ,které tam sice mohou být ale být by tam neměli ..vždyť i složení párků kde jsou pomlety kuřecí pařáty včetně zobáku něčemu napovídá..nebo celkem nový výraz mělněné maso což značí maso máčené ve vodě..snižující spotřeba vytvoří další nezaměstnané...před lety společník sorose jméno již nevím napsal : bankéři prodejte limuzíny a kupte si traktory protože bohatý bude ten kdo bude obdělávat svoji půdu..ale tohle a jiné věci analytici velmi přesně vědí spolu s dalšími věcmi které pokud by je ozřejmili by vyvolali přinejmenším znepokojení lidí..
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
2. 8. 2014 5:59, Bouček Antonín
Jak může být pan Kovanda v Karlíně, když v poslední reportáži dramaticky přistával ve Washingtonu? Zdá se, že o TTIP teď bude mlčet i on. Ta smlouva je nějaká nakažlivá.
V diskuzi je celkem (14 komentářů) příspěvků.