Pozornost, které se zlatu dostává, je vcelku přirozená. Ještě nedávno byla největším strašákem světové ekonomiky deflace, ale teď rostou – oprávněné – obavy z inflace.
Právě drahé kovy fungovaly jako ochrana proti inflaci po tisíce let. Konec konců zlato až do roku 1971 částečně krylo americký dolar.
Ve slově částečně se skrývá důvod, proč se nakonec takzvaný Brettonwoodský měnový systém zhroutil. USA sice udržovaly fixní dolarovou cenu zlata, jenže emitovaly stále více dolarů – kdyby tedy všichni zahraniční držitelé dolarů požadovali jejich výměnu za zlato, nedostalo by se na ně. Systém byl tedy neudržitelný.
Tolik historie, zpět ke žhavé současnosti. V roce 2008 se začali hroutit bankovní giganti, řadu jich „musely“ vlády zachránit, teď je zase třeba zachraňovat státní rozpočty. Objevují se obavy ze zhroucení celého finančního systému a návratu zpět ke komoditním penězům. To je ostatně hlavní prodejní argument - „všechno krachuje, kupte si zlato“.
Jenže nic není tak jednoduché. Na vytváření apokalyptických scénářů není potřeba až tak velká představivost. Ale zhroutí se s případným krachem finančního systému i zákony, které stanovují, že jsou to vlády a centrální banky, kdo rozhoduje o zákonném platidle?
Jaká je pravděpodobnost, že ten, kdo bude mít v rukou rozhodování o budoucí podobě peněžního systému, zavede zlatý standard? Zdaleka ne stoprocentní. V minulém sloupku jsem psal o dobrém zvyku vlád zavádět místo trhu kočkopsa. Peníze nejsou výjimkou, koneckonců zmiňovaný brettonwoodský systém byl právě takovým kočkopsem.
Různé návrhy na reformu peněžního systému nemají většinovou podporu mezi ekonomy, natož mezi politiky. Skutečně fungující plně kryté peníze brání inflaci - proto o nich vlády sotva budou seriózně uvažovat. A i kdyby, nikde není psáno, že roli peněz musí nutně plnit zrovna a jedině zlato.
Autor tohoto sloupku se samozřejmě může mýlit. Je možné, že k obnově peněžní role zlata nějakým způsobem dojde, a jeho současní držitelé vydělají ještě více. Jenže nic není tak jisté, jak to někteří rychlokvašní prodejci zlata podávají.
Investoři by měli vést každopádně v patrnosti, že peníze jsou prostředkem směny, a nikoliv investicí. Komoditní peníze mají i nepeněžní užitnou hodnotu, ale jinak samy o sobě nepřinášejí žádný výnos. Na rozdíl třeba od akcií nenesou dividendu. Kdo v době nejhlubší deprese ve 30. letech investoval do akcií, odkázal dnešním potomkům více než ten, kdo koupil zlato.
P.S.: Kritici zlatého standardu rádi poukazují na historický příklad Španělska a dalších koloniálních velmocí, kde příliv ukořistěného žlutého kovu údajně způsobil masivní inflaci. Jak ale píše ekonom J. G. Hülsmann – množství drahých kovů v oběhu v Evropě sice stouplo o 50, podle jiných odhadů až 500 procent, jenže to bylo za nějakých 150 let. Tedy průměrně o 1,2% ročně. Takovou míru inflace můžeme raně novověké Evropě jedině závidět!
Pravda, ve skutečnosti byla i tehdy inflace větší. Španělsko totiž není v oboru státních bankrotů zdaleka nováčkem. Jen se tehdy místo tisknutí bankovek ředily mince a vyvlastňovalo zlato z bank. Ty tak ztratily motivaci držet rezervy a začaly vydávat nekryté peníze...
Autor je analytik společnosti Partners.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
