Investiční certifikáty

Konstrukce a cena investičního certifikátu vychází z toho, o jaké vybrané podkladové aktivum jde. V praxi jím mohou být akciové indexy, dluhopisové indexy, jednotlivé veřejně obchodovatelné akcie, případně i koš vybraných akcií, ale také komodity, komoditní indexy, úrokové sazby, nebo třeba kurzy jednotlivých měn. Podstatné je, aby bylo možné jasně a pokud možno jednoduše stanovit jejich hodnotu.

Investiční certifikáty se obchodují na burze, na které je také lze koupit nebo prodat. Cenu určuje specialista, a to na základě hodnoty podkladového aktiva, na němž je certifikát založen. Druhou možností jak získat investiční certifikát, je obrátit se přímo na emitenta. Jejich prostřednictvím je možné spekulovat jak na růst, nebo pokles určitého podkladového aktiva, tak třeba i na jeho stagnaci, mírný růst nebo pokles. Jakého reálného výnosu lze teoreticky u certifikátu dosáhnout závisí na jeho typu a emisních podmínkách.

Existují jednoduché, nepákové a složitější, tzv. pákové investiční certifikáty, které si investor vybírá podle situace na trhu a ochoty riskovat.

Nejjednodušší jsou indexové investiční certifikáty, které kopírují vybraný akciový, ale také třeba dluhopisový, komoditní, případně jiný index, a to zpravidla v poměru 1:1. Investor si tedy nevybírá jednotlivé akcie, ale sází na to, že vydělá na růstu celého trhu.

Podobnou konstrukci mají tzv. basket certifikáty. Basket znamená anglicky koš, složení i cena těchto certifikátů odvozena od koše akcií, ale také třeba komodit. Ideální je vycházet z odvětvových či oborových indexů. Růst či ztráta investičního certifikátu je znovu počítána v poměru 1 ku 1 podle vývoje těchto indexů.

Složitější jsou tzv. turbo certifikáty, založené na tzv. pákovém efektu. Jako podkladové aktivum mohou sloužit opět akciový či jiný index, ale také třeba jednotlivá akcie, nebo komodita, u níž se jasně stanovuje cena. Růst nebo pokles ceny tohoto aktiva se ve stanoveném poměru (třeba 1:10) – podle tzv. páky - násobí. Investor tedy může na podobných transakcích výrazně vydělat, nebo prodělat.

Kdo chce spekulovat na vysoký růst podkladového aktiva, má k dispozici tzv. bonusový investiční certifikát. Pokud trh mírně roste, nebo klesá, opět na tom vydělají, protože pro tento případ mohou počítat s předem stanoveným bonusem, ziskem. Kromě klasických najdeme na trhu i reverzní bonusové certifikáty, které fungují opačně. Investor tedy spekuluje na výrazný pokles podkladového aktiva. Při mírném růstu nebo poklesu trhu je na tom stejně jako u klasického bonus certifikátu – dostane předem stanovený bonus, například desetiprocentní.

Diskontní certifikáty jsou vhodné pro investory, kteří počítají s tím, že bude podkladové aktivu, z něhož vychází jeho konstrukce a výnos, stagnovat, případně mírně poroste, nebo bude naopak mírně ztrácet, a to až do výše stanoveného diskontu.

Obdobu zajištěných fondů představují tzv. garantované certifikáty. Podmínkou je, obdobně jako u těchto fondů, držet certifikát do doby splatnosti. Výnos opět odvozen od výnosu stanoveného indexu, koše akcií, případně jiných vybraných aktiv. Investor získá v nejhorším případě investovanou částku, případně i něco navíc, podle emisních podmínek.

Škála nabízených investičních certifikátů se stále rozšiřuje. Vždy si je třeba důkladně pročíst jejich emisní podmínky. Některé z nich, konkrétně tzv. knock-out certifikáty, jsou totiž založeny na tom, že je po dosažení určité předem stanovené hranice (může to být třeba hodnota indexu PX 1400 bodů, ale i něco jiného) je existence certifikátu ukončena a investorovi je vyplacena aktuální tržní hodnota certifikátu. Kdo tedy s certifikáty začíná, měl by se důkladně zajímat o to, co si kupuje.

Investiční certifikáty jsou rozšířeny hlavně v Německu, kde se s nimi obchoduje hlavně na Stuttgartské burze. Postupně se rozšiřují i do dalších, hlavně německy mluvících zemí. Řadu z nich je možné najít na pražské burze.

Některé jsou vydávány na časově neomezenou dobu. To je možné například u těch indexových, konstrukce jiných (například zmiňovaných knock-out certifikátů), umožňuje jejich stažení trhu, pokud jsou dosaženy předem stanovené podmínky. Jiné jsou – velmi zřídka – vydávány na předem stanovenou časovou dobu.

Emitent má povinnost (v podstatě kdykoliv) odkoupit certifikáty zpět. Může se ale teoreticky stát, že zkrachuje a pak těžko tuto povinnost plní. Právě tzv. riziko emitenta je v souvislosti s problémy některých finančních, případně i jiných společností, považováno za největší hrozbu pro investora. Obavy z krachu některých emitentů certifikátů se ovšem naštěstí (snad ne jen prozatím) nenaplnily.

V odborných kruzích se spekuluje o tom, zda investiční certifikáty, jejichž akční rádius je daleko širší, časem nenahradí investiční či podílové fondy. Umožňují totiž daleko pružněji reagovat na situaci na trhu a nejsou tak svázány legislativou jako fondy. Jsou také zpravidla levnější - neexistují poplatky za jejich správu, jako u fondů.

Zkušený investor se zřejmě bude stále více orientovat na investiční certifikáty, ti méně zkušení, stejně jako investoři, mající nedostatek času, budou nejspíš dál preferovat fondy.

Méně...