Podle Brodani je třeba děti k investování vést, ovšem nikoli formou rodičovského „poučování“. A ani v nich nevzbuzovat dojem, že rodiče jim našetří, aby pak v dospělosti mohly vše utratit.
„Měly by vidět, že my také investujeme a je to úplně normální. Řešit s nimi situace, jak přemýšlíme o tom, co chceme mít za šest měsíců, šest či šestnáct let. A jak podle toho pracujeme s penězi. Nemluvit s nimi stylem, že já ti teď spořím nebo investuji a v osmnácti si budeš moct něco koupit,“ říká expertka.
Brodani v rozhovoru také zdůrazňuje, že v investování je třeba vytrvat. Největším rizikem je podle ní ztratit trpělivost nebo zpanikařit, když se něco strhne na trzích.
Proč bychom měli vůbec o investicích pro děti uvažovat a nenechávat pro ně peníze v klidu na spořicím účtu?
Nazvala bych to černou nulou. Pokud spoříme, budeme mít vždy jen onu nominální částku. To znamená, že pokud si odkládáme tisíc korun měsíčně, tak za rok budeme mít 12 tisíc za dva 24 tisíc a tak dále. Díky investicím se nám ale peníze zhodnocují, tedy jejich hodnota v čase roste. Optimálně tak, aby pokryla alespoň inflaci.
Hezký příklad je, že pokud chci našetřit na vlastní bydlení, tak s ohledem na to, jak rostou ceny bytů, toho pouhým spořením jednoduše nemůžu dosáhnout. Myslím, že si to lidé uvědomili s boomem stavebního spoření. Zjistili, že i když relativně hodně odkládali, tak po letech byla nominální částka v reálných hodnotách o dost menší, než očekávali. Teď už asi nikdo nepochybuje o tom, co dělá inflace s úsporami.
Stavební spoření je ale pro děti stále velmi oblíbeným produktem. Ten hlavní argument většinou bývá, že o to, co na něj rodiče vloží, nemohou přijít a ještě dostanou podporu od státu. I když už je to jen tisícikoruna. Argument, že nemůžu přijít o peníze, je stále silný, i když o ně člověk nepřichází jen nominálně.
Přesně tak, v rámci jejich hodnoty o peníze přicházejí. Co se týče investování, tak se lidé obávají většinou dvou věcí. Zaprvé, že narazím na podvodníka a úplně o ně přijdu. Tady je řešení celkem jednoduché: Investovat jenom s důvěryhodným subjektem, který má optimálně licenci a dohled České národní banky.
Druhá obava je z kolísání hodnoty. Že přijdou nějaké turbulentní zprávy, trhy začnou padat a my přijdeme o část hodnoty svých investic. Tomu se dá předejít třemi způsoby. Jednak investovat pravidelně, například tisíc korun měsíčně. Zrovna u investic pro děti to dává obrovský smysl. Protože efekt pravidelného investování se objeví zejména v delším časovém horizontu. Navíc je malá pravděpodobnost, že narazíte na podvodníka, ti chtějí rychlé zisky a než se dostanou k zajímavým částkám, tak už by dávno chtěli být pryč.
Dále investice rozdělte do více produktů. Nesázet všechno jen na akcie jedné nebo dvou firem. A tady opět podvodníci spíše nabízejí rychlé zbohatnutí na jedné věci. Zkrátka nedávat všechna vejce do jednoho košíku, ale rozložit je a třeba i u dvou různých poskytovatelů.
A zatřetí, dodržte dlouhodobý horizont investice.
Najdete u dlouhodobého investování i nějaké nevýhody? Co by mohlo nastat, ale laik to nevidí?
U dlouhodobého investování právě většina negativ odpadá. Největším rizikem je nedodržet stanovený horizont. Tedy, že nějakou dobu investuji, ale připadá mi, že to roste nějak pomalu. Nebo přijde zpráva o tom, že akcie klesají a děje se něco na trzích, a já zpanikařím a ty peníze vyberu. A to ještě v tu nejnevhodnější dobu.
JUDr. Ing. Jana Brodani, Ph.D., LL.M., MBA je od roku 2009 výkonnou ředitelkou Asociace pro kapitálový trh České republiky. Před nástupem do Asociace v roce 2008 působila v oblasti právního a daňového poradenství. Kromě Fakulty mezinárodních vztahů VŠE absolvovala i Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, studium LL.M. na University of London ve Velké Británii a postgraduální program – MASTER Management et Administration des Entreprises (francouzská obdoba MBA) na Francouzsko-českém institutu řízení (IFTG). Doktorát získala na katedře financí a účetnictví VŠE.
Od roku 2009 rovněž zasedá v představenstvu mezinárodní asociace EFAMA (European Fund and Asset Management Association).
Ještě se nestalo, že by za těch 20 let investování bylo portfolio nebo investice v mínusu?
To se může stát. Třeba na jaře se hodně řešilo, že lidé investovali 20 let a po uvalení cel americkým prezidentem Donaldem Trumpem jim hodnota investice spadla o nějakých 10 procent. To riziko ale plyne spíše z toho, v jaké době peníze vybírám. Není totiž ideální, když takto investuji, tedy mít konkrétní datum, kdy chci všechny peníze vybrat. Nebo pokud takové jasně určené období mám, tak je dobré začít pět až deset let před výběrem portfolio přeskládávat na konzervativnější. Místo akcií investuji třeba do dluhopisů nebo produktů, jejichž hodnota už tolik nekolísá.
Nebo vybírám peníze, čili odprodávám z portfolia postupně.
Ano, nebo tak. Dokonce jsou hezké výpočty, jak musí být portfolio velké, jak dlouho jej musím tvořit a jakými prostředky na to, abych si pak mohla žít jen z těch výnosů a nemusela odprodávat části portfolia.
U dětí je to ale tak, že jim většinou chtějí rodiče peníze v nějaký určitý čas předat.
A to se právě řeší tím, že několik let předtím – u těch dětí stačí klidně pět let – začnu mít v portfoliu konzervativnější investice, ty velký výkyv neudělají. U investic ale platí, že není dobré o nich přemýšlet jako o něčem, co vezmu a v jednom okamžiku prodám.
Investice jsou spíše dlouhodobým zachováním hodnoty majetku a měli bychom tak s nimi nakládat. Jako když jsou nekonečné nebo alespoň do smrti, protože největší výnosy díky složenému úročení přináší v horizontu nějakých třicet až čtyřicet let. To si pak člověk nedokáže představit, kolik dokáže investováním vydělat.
Takže je dobré učit i děti, že investice nejsou jako prasátko, které rozbijeme a koupíme za ně byt? Ale, že by si měli alespoň část portfolia nechat a pokračovat v něm?
Hezky je to vidět v zahraničí. Dobrý příklad je Švédsko. Investuje tam 90 procent dospělých a 70 procent dětí do 18 let. Rodiče jsou zvyklí sami investovat, takže jim přijde úplně přirozené, že svým dětem začnou budovat portfolio, už když se narodí. Pak jim portfolio předaji a oni v něm pokračují. Takže ne, že by tam v 18 letech klesl počet investorů, ale naopak roste. Protože si investice zakládají i ti, kterým je nezaložili rodiče.
Investicemi tedy dětem kromě toho, že je mohou použít pro případ potřeby, vytváříme také možnost pro jejich další investování a rychlejší zhodnocování.
Přesně tak. Finanční vzdělávání je jako jakýkoliv jiný typ výchovy. Jsem zastánce toho, že mnohem důležitější, než co děti učíme, je, jak se sami chováme a jdeme příkladem. Hezky je to vidět na jídle. Rodiče sami nemají úplně správnou životosprávu, ale dětem se snaží dávat lehká, bio jídla. Ale děti vidí, co jedí rodiče a chtějí mít to stejné.
Podobné je to ve financích. Nejde jen o to jim ty věci vysvětlovat, ale měly by vidět, že my také investujeme a je to úplně normální. Řešit s nimi situace, jak přemýšlíme o tom, co chceme mít za šest měsíců, za šest či šestnáct let. A jak podle toho pracujeme s penězi. Nemluvit s nimi stylem, že já ti teď spořím nebo investuji a v osmnácti si budeš moct něco koupit. To má tendenci vyznívat, že je smyslem života si peníze někam odkládat a pak si koupit nějakou věc.
Peníze a investice mají ale především dávat lidem svobodu, finanční polštář. Znamenají, že nemusím zůstat v práci, kde se ke mně chovají špatně, a mám ten luxus říct: Já se s vámi loučím. Nebo spousta žen si nemůže kvůli penězům dovolit odejít od muže, na kterém je finančně závislá. Ale pokud bude mít polštář v investicích, tak toto nemusí řešit.
A to je něco, co bychom měli předat dětem. Ne to, že jim dáme peníze, za které si mohou něco koupit.
To je zajímavé, v mém okolí je spousta žen, které na své investice nemají čas, ale zajímá je, jak můžou investovat dětem.
Toto je úplně nejtypičtější ženská vlastnost. Právě kvůli ženám jsou dělány všechny ty návody, aby nejdříve nasadily kyslíkovou masku v letadle sobě a až potom dítěti. Já to chápu, také mám dceru a také v mnoha věcech řeším nejdříve ji. Ale pro ni – a koneckonců i pro syny – je důležité, aby viděli, že maminka na sebe nekašle a stará se o své duševní i finanční zdraví. Můj cíl je, aby viděla, že jsem samostatná, že mám své peníze, že se můžu rozhodnout, kdy si co koupím a nemusím se nikoho ptát.
A pak je tam druhá věc. Občas ženy říkají, že si nemusí spořit pro sebe, že si dobře vychovají děti a ty se pak o ně postarají. Skutečně chci zavázat své dítě, aby se o mě muselo starat? Neměla bych dělat vše pro to, abych se o sebe dokázala postarat sama? Abych jim nepřitížila a nepokračovala v tom generačním traumatu, kdy se mileniálky či starší ženy starají na jedné straně o své rodiče a na druhé o děti a ony samy jsou až ty poslední, na koho zbývá?
A pak tam vidím ještě třetí věc. Opravdu chci být babičkou, která počítá peníze, aby si mohla koupit léky nebo maso? Nebylo by lepší mít takové úspory, že můžu vzít vnoučata na dovolenou?
Já všechny ty ženy chápu, mám to stejně – nejdříve myslím na všechny ostatní a pak na sebe. Ale právě dcera mě učí, že se musím chovat tak, aby viděla, že myslet taky na sebe bude její standard. A neznamená to, že by se nestarala o ostatní, ale že bude schopná se starat o sebe i o ně a navíc déle.
Chcete si splnit své sny? Investujte!
Najděte nejvýhodnější investiční portfolia a splňte přání sobě i svým blízkým. Stačí jediná minuta vašeho času.
To je další věc. Častou odpovědí na to, jak může člověk nejlépe investovat pro děti bývá: postarejte se nejdříve sami o sebe, aby se o vás nemuseli ve stáří starat. Jak je to v Česku, už myslíme své zabezpečení v penzi víc?
Za posledních pět let se to výrazně zlepšilo. Když se podívám na tvrdá data, tak za tu dobu narostl počet investorů z nějakých 711 tisíc na 1,88 milionu podle České národní banky. Pravidelných investorů je něco kolem milionu a čtvrt. To jsou lidé, kteří investují pravidelně každý měsíc a průměrná částka je něco kolem 2000 korun. To je skutečně obrovský nárůst.
Myslím, že se to extrémně změnilo a o investicích už mluví každý. Patnáct let zpátky byla hlavní zpráva: hlavně nějak investujte. Teď už se řeší spíše jakým způsobem investovat a jak to udělat správně. Takže základem je pravidelně diverzifikovat a mít disciplínu. Ne, že si při první příležitosti řeknu: hele tady to se mi líbí. A všechno na penzi prodám a koupím si to. Mít v hlavě, že to jsou peníze, na které se ideálně nesahá.
A nebavíme se jen o velkých městech? Opravdu je to trend napříč republikou, kde lidé nemají třeba tak vysoké výdělky? Vážně stačí pravidelně odkládat 200 či 500 korun, jak se občas říká?
I 200 korun je lepších než nic. Stačí si to hodit do kalkulačky složeného úročení. Dvě stě korun měsíčně 20 či 30 let a člověk hned vidí peníze, které by si na začátku nedokázal představit. A to i kdybychom zvolili umírněné 5procentní úrokové zhodnocení.
Takže efekt to má i s menšími částkami a u těch právě nejvíce záleží na té dlouhodobosti. A rozdíly v tom, kolik dostanete za deset, dvacet nebo čtyřicet let jsou opravdu extrémní. Speciálně u těch dětí na to ten čas je.
Silvie Housková
Sdílejte článek, než ho smažem
