Římany ovládané území bylo tak velké a římská státní správa tak slabá (nebo, chcete-li, úsporná), že pro ni jakékoliv veřejné práce, včetně vybírání daní, představovaly administrativně těžko zvládnutelný proces. Státní správa tento problém vyřešila jednoduše - prostě poskytování těchto služeb svěřovala soukromým osobám.
Pro každou službu vypisovala výběrová řízení, v kterých stanovila dobu, na kterou ji svěří, a minimální částku, kterou za toto svěření požaduje. Zájemci o poskytování veřejných služeb (tzv. "publikáni") pak přicházeli s nabídkami, kolik jsou za právo poskytovat službu ochotni zaplatit. Nejvyšší nabídka ono právo získala.
Daně v rukou publikánů
Výběrová řízení se vypisovala na mnoho věcí, které římský stát potřeboval - od dodávek výzbroje, výstroje a zásob římské armádě po zásobování měst vodou. Největší peníze však publikánům plynuly z výběru daní. Ty se totiž vztahovaly na velká území, týkaly se velkého počtu lidí a svěřovaly se na několik let, což publikánům pomáhalo eliminovat přechodné problémy typu zemědělské neúrody.
Základem celé operace bylo vybrat více peněz, než se odvádělo státu. Pokud zdaněný subjekt na daně neměl, mohly se mu peníze na splátku daní zapůjčit. Protože se daně vybíraly v provinciích, kam ústřední římská moc zasahovala jen okrajově (a místní římští úředníci byli publikány na vybírání daní přímo či nepřímo zainteresováni), vydělával publikán ještě na úrocích, které často převyšovaly maximum stanovené zákony - a tedy úrok, za který si půjčoval publikán). Pro asijské provincie tak byl například stanoven úrokový strop ve výši 12 %, přesto se v Achaji, Kilikii či Asii vyskytly úvěry s "politickou" úrokovou sazbou 48 %. Rozdíl vydělával publikán, který oněm nešťastníkům peníze půjčil.
Publikán platil předem
Publikán nesl dvojí riziko. První, likvidní, spočívalo v tom, že římskému státu platil peníze hned, zatímco daně vybíral měsíce či roky poté, co řízení vyhrál. Vzhledem k tomu, jak velké sumy se ve výběru daní točily, nebylo toto riziko vůbec zanedbatelné a vyžadovalo od publikána mohutné finanční zdroje - ať už vlastní anebo půjčené od bankovních domů.
Nebylo to však nic v porovnání s rizikem druhým, kreditním - totiž tím, že se peníze v dané výši publikánům prostě vybrat nepodaří. Na svěřeném území mohla vypuknout válka, publikán mohl špatně odhadnout výši daně, kterou se podaří vybrat, anebo prostě a jednoduše celý proces administrativně zkolaboval. Výběr daní, jak potvrdí každý daňový úředník, není zrovna legrace.
Z oněch tří špatných scénářů mohli publikáni ovlivnit jen poslední dva - v případě zachování míru bylo nutno spoléhat na římský stát, respektive jeho legie. Snaha dobře odhadnout výši daně a poté celý proces úspěšně zvládnout vedla publikány k mohutným investicím do lidí, kteří se o celý proces měli starat.
Organizované společnosti
V Crassově době byli publikáni největšími a nejlépe organizovanými zaměstnavateli, kteří díky své velikosti v řadě činností dosáhli přirozeného monopolu. Společnosti, které se o výběr daní staraly, disponovaly vyšším i středním managementem a jejich podíly byly veřejně obchodovatelné na jakési burze. Docházelo k podobným jevům jako dnes - na investicích do podílů se vydělávaly i prodělávaly velké peníze a existovalo dokonce i křížové vlastnictví - společnost, vybírající daně v Bithynii, byla vlastněna ostatními daňovými publikány.
Střední management, starající se o výběr daní v provinciích, patřil k místní smetánce. Vyšší management, tedy osoby, jejichž jménem se společnosti o zakázky ucházely, patřily k nejbohatším lidem tehdejšího světa. Řada z nich patřila do prestižního jezdeckého stavu, měla tedy i vliv politický. Disponovali také takovým objemem peněz, že se kromě investic do nemovitostí (které byly u senátorů a jezdců nezbytné) vrhla i na bankovnictví a lichvu - což jim dalo vliv ekonomický.
Publikáni oslovují Crassa
Byli mocní, vlivní a hlavně byli za nimi vidět peníze. Což byl koneckonců důvod, proč je Crassus přijal.
Důvod, proč publikáni vyhledali Crassa, byl celkem jednoduchý - vedle peněz potřebovali i politické krytí v senátu a Crassus jim mohl nabídnout obojí. Jako senátor byl totiž Crassus morálně poněkud flexibilní - pro něj účel světily jakékoliv prostředky.
V Crassově době se senát dělil na dvě frakce - optimáty (tehdejší pravice) a populáry (tehdejší levice). O populárech optimáti tvrdili, že jsou demagogičtí, optimáti byli naopak populáry považováni za konzervativce. Všeobecně se tvrdí, že optimáti podporovali tradiční vlastníky půdy, kdežto populáři nově vznikající třídu podnikatelů.
Jak zjednodušující toto přirovnání je, však vyjde najevo, když v našem příběhu publikáni (tedy podnikatelé) navštívili optimáta Marca Licinia Crassa, místo aby zašli za Pompeiem, který vedl populáry.
Crassus politik
Naproti tomu čelní optimát Marcus Crassus byl jednoznačně podnikatel a - pokud se týkalo jeho politické činnosti - naprostý demagog. Jeho roční konzulát s Pompeiem po vítězství nad Spartakem vešel do dějin velkolepým Crassovým darem Herkulovi, veřejnou hostinou na deseti tisících stolech a tříměsíčním živením římských občanů na Crassovy útraty.
Z další politické činnosti jmenujme podporu senátora Catiliny vedoucí ke Catilinově porážce ve volbách, jež posléze vyvrcholila spiknutím proti římskému státu (kterého se ovšem Crassus neúčastnil). Za pozornost stálo i Crassovo cenzorství (působení v úřadě zabývajícím se mimo jiné sčítáním obyvatelstva - a také vypisováním veřejných zakázek), kde se pokusil zvýšit počet občanů udělením římského občanství obyvatelům Zapádí (tj. provinci Transpadanes), anektováním Egypta a změnou pozemkového zákona.
Všechny tři pokusy mu přitom zablokoval Pompeiem podporovaný censorský protějšek Catulus. Politicky nejúspěšnější se tak jevila Crassova záštita mladého právníka, schopného řečníka a velmi ambiciozního vojevůdce Gaia Julia Caesara - i když i o něj se musel s Pompeiem dělit.
Není divu, že taková politická améba neušla kritice Crassových kolegů - senátor Cicero Crassa nenáviděl a ve svých proslulých projevech to dával každou chvíli znát.
Politická přizpůsobivost však byla přesně to, co publikáni hledali. Nevadilo, že podle zákona senátor Crassus ve výběru daní podnikat nemohl. Nabídli, že mu podíl ve společnosti zakoupí přes prostředníka. Jako tichý společník o své zisky nepřijde. Pak ztišili hlas, prozradili detaily a Crassus údivem vyvalil oči...
Pokračování příště.
Víte, co publikáni Crassovi nabídli? Znáte další příběhy z politického života Marca Crassa?
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
