Mummiova porážka bylo
poslední Spartakovo velké vítězství. Mířil k jihu a snažil
se Římany vyprovokovat k bitvě. Ti se však srážkám
vyhýbali, přičemž dbali jen o to, aby mu blokovali cestu na
Řím a současně drželi Spartakovu armádu v oblastech,
kterými už jednou prošla na sever.
Otroci odříznutí od jídla
Jednak tím minimalizovali škody na majetku (v už jednou
zpustošených místech se dalo zničit jenom málo), chránili
Crassovy investice do
nemovitostí (pravděpodobně nenakupoval jen v Římě), ale
také nepřímo tlačili na Achillovu patu Spartakovy armády -
zásobování.
Zatímco Crassova armáda se mohla spolehnout na pravidelný
přísun potravin z celé Itálie, Spartacus se mohl spoléhat
jen na to, co si sebral sám. A v jednou vyjedeném kraji
toho k jídlu zbývalo jen málo. Crassus věřil, že pokud
nedostatek potravin otrockou armádu nerozloží, přinejmenším
ji podstatně oslabí.
Odolnost nepřátel však byla vyšší, než předpokládal.
Spartacus došel až do Rhegia, samotné špičky italské boty,
odkud se chtěl přeplavit do jídlem oplývající Sicílie a
vést válku tam. Pro ten případ si zaplatil transport od
pirátů z maloasijské Kilikie. Slíbené lodě však nikdy
nedorazily. Piráti nebyli zrovna důvěryhodnou protistranou
a (na omluvu pirátů) římské loďstvo zase příliš strašným
protivníkem, aby si před jeho očima někdo troufl přepravit
stotisícovou armádu nepřítele státu.
"Spadla klec"
Ve stejnou dobu přišly zprávy, že Crassova armáda napříč
špičkou italského poloostrova vrší zeď a prokopává pět
metrů široký a stejně tak hluboký příkop. Spartacus byl v
pasti.
Průběh celé války v grafické podobě. Jak je vidět, prohnala
se dvakrát celou Itálií, jih si jí však užil dvojnásob.
Brundisium, kde se vylodil Lucullus, je na italské patě
vpravo. Pompeius přišel Cisalpinskou (Podalpskou) Galií ze
severu. Crassus vyhrál v Apulii.
Vůdce otroků
zkusil vyjednávat, ale marně. Crassus použil
stejný trik, jaký se mu osvědčil v případě požárů. Patřil
mu všechen čas světa - stav jeho armády se mohl jen
zlepšovat. Navíc skončila tažení v Hispánii a Thrákii a
obě
římské armády se chystaly do Itálie. Od světa odříznutou
Spartakovu armádu
sužoval hlad, měla přijít zima a její
stav se mohl jen horšit. Bylo to beznadějné. Bylo to
zoufalé.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. V průběhu bouřlivé zimní
noci plné sněhu a blesků otroci zaplnili příkop hlínou,
stromy a nakonec i vlastními těly a pak se pokusili o
průnik. Římané se jim v plné zbroji postavili do cesty. V
následné řeži padly dvě třetiny Spartakovy armády, zbytku
se však podařilo uniknout. Crassus jim ale byl v patách.
Spartacus původně mířil na východ k Brundisiu, tedy do
italské paty, než se dozvěděl, že se tam vyloďuje Lucullova
armáda z Thrákie. Znovu tedy zamířil k severu, aby se ještě
jednou pokusil o zázrak.
Krvavými ztrátami a hladem otřesení otroci však v něj
začínali ztrácet víru a někteří z nich se rozhodli probít k
severu na vlastní pěst. Většinu Crassus pochytal a pobil.
Spartacus vs. Crassus naposledy
V jednom z oněch masakrů se na poslední chvíli objevil s
hlavním vojem Spartacus, aby obklíčené otroky zachránil - a
skutečně se mu povedlo Římany porazit. Nato prý jeho
přeživší stoupenci tasili meče a vyzvali Spartaka, aby je
vedl do bitvy, v které buď zvítězí anebo padnou.
Druhý den Spartacus seřadil své vojáky do bitevního šiku a
čekal, zda Crassus učiní totéž anebo zůstane v opevněném
táboře a bitvě se vyhne. K jeho velkému údivu Crassus bitvu
přijal.
Situace se totiž změnila. Lucullus táhl se svým
vojskem z Brundisia a ze severu vstoupil do Itálie s
hispánskou armádou Pompeius. Válka se Spartakem byla
vyhraná, o tom nebylo sporu, otázkou bylo, kdo tuto válku
vyhraje.
Marka Crassa stála celá akce dost peněz na to, aby se s
někým dělil o zásluhy. A tak aniž o tom Spartacus věděl,
byl jeho protivník v časové tísni. Musel zvítězit rychle a
Spartakova nabídka k rozhodujícímu střetnutí mu přišla
nanejvýš vhod.
Před bitvou prý Spartacus zabil svého koně s tím, že až
bitva skončí, najde si lepšího římského anebo nebude
žádného potřebovat. Pak se vojska srazila, a když den
skončil, Spartacus už koně nepotřeboval. V bitvě zahynul,
stejně jako většina jeho vojáků.
Na zemi prý leželo tolik mrtvých otroků, že se mrtvého
Spartaka nepodařilo najít. Šest tisíc otroků padlo do
zajetí - všechny dal Crassus ukřižovat podél Via Appia z
Kapuy do Říma. Zbylí prchli do hor, kde je pochytali
Crassovi vojáci. Vedlo se jim stejně jako jejich
předchůdcům - v této válce Římané nedávali milost.
Vítěz, který nezvítězil
Konec však vše pokazil. Asi pět tisíc otroků totiž uniklo k
severu, kde je v poslední srážce této války porazil do Říma
pochodující Pompeius.
Marcus Crassus, největší spekulant antiky:
Tato drobná bitva měla dalekosáhlý politický význam. Díky
vítězství nad uprchlíky si Pompeius nárokoval vítězství i v
celé válce. Crassus však (celkem oprávněně) namítal, že až
na toto jediné střetnutí všechna zbývající vyhrál on a jemu
tedy přísluší triumf - vítězný pochod jásajícím Římem.
Senát rozhodl spor šalamounsky. Pompeiovi přiznal triumf -
ovšem za vítězství v Hispánii. Crassus měl obdržet ovace,
méně prestižní pochod v porovnání s triumfem. Zatímco
Pompeius mohl jet během vítězného pochodu v kočáru, Crassus
šel pěšky. Verdikt odůvodnil senát tím, že Pompeius bojoval
s nepřátelskými armádami, kdežto Crassus jenom s otroky.
Letopisci neuvádí, jak na toto rozhodnutí Crassus reagoval.
Zcela určitě nebyl nadšený. Vzhledem k tomu, jak mnoho ho
válka stála, musel být vzteky bez sebe. Finančně na celé
operaci nesporně vydělal. Nicméně pokud šlo o prestiž,
zvítězil nad "zachráncem Říma" vítěz v přece jenom trochu
vzdálené Hispánii. Co je za odměnu jít pěšky tam, kde se
Pompeius vezl v kočáře? Nikdy poté už Crassus vojsko ze své
kapsy nefinancoval a finanční otázky zábavy králů
(respektive států) nechal králům (respektive státu).
Nový úhlavní nepřítel na scéně
Aby senát hořkou příchuť vítězství Crassovi přece jenom
trochu osladil, zvolil ho příští rok konzulem. Druhým
konzulem však (možná Crassovi pro zlost) zvolil člověka,
který nikdy nezastával žádnou veřejnou funkci a navíc byl o
šest mladší, než byl pro konzula požadovaný minimální věk.
Podle mínění senátu však jeho zásluhy převyšovaly jakákoliv
kritéria požadovaná zákony.
Chtě nechtě tak Crassus musel strávit celý rok bok po boku
s Gnaiem Magnem Pompeiem. Tím mladým frajírkem, který na
rozdíl od Crassových spekulacemi poctivě vydělaných miliónů
své jmění (mimochodem větší než Crassovo) vyženil, vydědil
a rozmnožil pomocí politických konexí a čachrů s válečnou
kořistí. S tím skrčkem, který Crassovi vyfoukl vítězství
nad otroky a zasloužený vítězný triumf. S úhlavním
nepřítelem, jehož politický vliv a konexe se pomocí svých
miliónů bude Crassus snažit vymazat příštích deset let.
Pokračování příště.
Znáte příběh Marka Crassa? Víte, jak probíhal jeho "boj" s
Gnaiem Magnem Pompeiem?