Reforma penzí nemusí být hra s nulovým součtem

Musíme si nejdříve ujasnit cíle. Těmi jsou v první fázi:

• stabilita státního důchodového účtu,
• udržení reálné úrovně důchodů,
• nezvyšování pojistného.

Ve druhé fázi by mělo přijít snižování pojistného, což umožní zároveň vyšší důchody tomu, kdo ušetřené peníze použije na tento účel (např. dobrovolně se připojistí nebo se zajistí jinak - investováním do podílových fondů, koupí nemovitosti, dobře vychovanými dětmi ...).
Stabilita státního důchodového účtu je základní podmínkou. Jinak bez ohledu na cokoli buď budeme na důchody doplácet všichni - stát se zadluží a zaplatíme to (zejména mladá generace) formou daní, nebo budou muset být nižší důchody. Zvýšením pojistné sazby se nic nevyřeší.

Je nasnadě, že řešením není pouhý nárazový přechod na smíšený systém (zavedení kapitálového pilíře). Je to proto, že by výpadkem pojistného v průběžné části vznikl deficit, který by nebylo možné lehce splatit (pokud by část pojistného do kapitálového pilíře byla dostatečně vysoká) nebo by vznikl deficit sice nižší, ale mnohem dlouhodobější (pokud by byla nízká). V obou případech by pravděpodobně došlo ke zhroucení systému dříve, než by se ho podařilo zachránit. Bylo by to možné pouze v případě, že bychom měli finanční rezervu na reformu - tu ale nemáme, naopak jsme zadluženi po uši. (Být připraveni jako Švédové, měli bychom na účtu "reforma" bilion Kč. V USA začali chystat reformu v době, kdy byl systém v přebytku, mohli tedy plánovat fondovou část s nízkým pojistným, protože měli čas - my ho nemáme.)

Postupná reforma

Vylučovací metodou jsme tedy dospěli k tomu, že můžeme začít pouze s postupnou (částečnou) reformou - zapojí se pouze určitá část plátců pojistného, bude tedy nižší výpadek pojistného.
První možností je dobrovolná účast v novém systému ("opt-out"). To může mít dva problémové důsledky: Prvním je, že se zapojí pouze lidé s vyššími příjmy, takže výpadek pojistného bude vyšší, než co se ušetří na důchodech (vzhledem k redukci při vypočítávání státních důchodů). Druhým je nebezpečí (které nelze spočítat), že se zapojí mnohem více lidí, než očekáváme a ve skutečnosti bude počáteční výpadek pojistného příliš vysoký (stalo se v Maďarsku, také tam pak museli odložit druhou plánovanou etapu reformy).

Druhá možnost je ta, která je při přechodu na smíšený systém považována za standardní: zapojení mladých. Je to sice logické, vzhledem k efektivitě dlouhodobého kapitálového spoření, jinak jde ale v čisté podobě o reformu nesmírně nákladnou (MPSV spočítalo náklady cca 2 biliony), protože trvá dlouho (při zapojení lidí pod 35 let by trvalo 30 let, než by začaly být vypláceny první nižší státní důchody). Navíc diskriminuje starší ročníky (v Maďarsku prohlásil Ústavní soud nemožnost zapojení starších za diskriminační). Muselo by tedy být zapojení starších umožněno alespoň dobrovolně, a pak se dostáváme opět k tomu, že nevíme, kolik lidí se zapojí celkem a příp. musíme počítat s tím, že to budou pouze ti s vyššími příjmy - tedy totéž, co je popsáno výše.

Metoda komplementární konverze

Tento způsob reformy počítá s opakem: zapojením pouze starších. Není to diskriminační (na každého přijde řada), je předem známo, kolik lidí se zapojí = jaký bude výpadek pojistného a hlavně: reforma je flexibilní. Mladší ročníky se zapojují podle vývoje situace - je-li ekonomika v pořádku, vyšší růst HDP, produktivity, mezd, slušné výnosy fondů - zapojují se dříve, je-li tomu naopak, prostě se zapojí později. Stačí stanovit, jaký výpadek pojistného si můžeme na začátku dovolit. Nevýhodou je nižší počáteční efektivita kratšího spoření, protože výnosy díky složenému úročení rostou exponenciálně.

První důchodci by dostávali "nové" důchody po čtyřech až pěti letech - od té doby by deficit státního účtu klesal až k vyrovnání. Jakmile by se přehoupl do přebytku, zapojil by se další ročník. Po skončení transformace bychom měli smíšený systém, sestávající z paušálního státního důchodu ("flat rate") ve výši rovné dávky a toho, co si každý naspořil ve fondu. Státní část jako prvek solidární, fondová zásluhový.

Důchody ze současného průběžného systému se by se snižovaly postupně podle toho, jak poroste průměrná anuita. Nešlo by tedy na rozdíl od ostatních metod o administrativně určený pokles státní části důchodu (návrhy předpokládají pravidelné snižování o předem dané procento), pokles státní části důchodu by doplňoval zvyšování kapitálové části podle skutečného stavu. Systém by byl nastaven tak, aby osoba s celoživotně průměrným vyměřovacím základem (v roce 2003 cca 15 200 Kč) a průměrným počtem odpracovaných let, ukládající pojistné u fondu s průměrným výnosem, měla stejně vysoký součet státní části důchodu a anuity z fondu, jako by byl její důchod podle současných pravidel. To znamená, že ten, kdo má vyšší příjem, by měl důchod vyšší než dnes. Naopak ten, jehož příjem je nižší, by měl i nižší důchod, díky výnosům na skutečném účtu u fondu by však rozdíl byl mnohem menší než v systému NDC a stále by se snižoval. Během transformačního období by bylo třeba tento rozdíl dorovnávat, aby nikdo nebyl reformou poškozen.

A: Zaměstnanec s průměrnou mzdou
B: Zaměstnanec se střední mzdou (medián))

Parametry výpočtů najdete na tomto místě.

Dorovnání důchodů nízkopříjmových skupin

Pro dorovnávání by stačilo převedení peněz z daňových úlev na životní a penzijní pojištění na příspěvek k tomuto povinnému pojištění. To by znamenalo především, že se přestanou podporovat bohatí (většina těchto odpočtů jde ve prospěch osob s vysokými příjmy). Zároveň by tato podpora dorovnala nižší důchody nízkopříjmových skupin bez dalších nároků na státní rozpočet. (Navíc by šlo o krok směrem k zjednodušení daňového systému bez výjimek.) Možností, jak to udělat, je víc, např. peníze ušetřené z daňových úlev ukládat ve zvláštním fondu, ze kterého by se penze dorovnávaly (nejlevnější varianta, nikoli jediná možná). Úplně nejjednodušší by bylo propojit to se zaváděním rovné dávky (o rovné dávce více v článku Rovná dávka není nesmysl). Část rovné dávky je totiž z principu určena na důchodové připojištění.

Odhadovaná doba transformace je 25 až 35 let za předpokladu, že by současné pojistné do průběžného systému bylo sníženo zpočátku o 7 procentních bodů (z dnešních 28) a ty byly určeny pro spoření do kapitálového pilíře. Není ovšem nutné vědět přesně, kdy by byla transformace ukončena. Metoda je značně flexibilní a je možné se přizpůsobovat vývoji situace. Zapojí-li se nejdříve starší ročníky (nad 40 let) a postupně mladší, až budou do fondů spořit všichni a bude-li se pojistné na státní část snižovat vždy, když to bilance státního důchodového účtu dovolí, může reforma proběhnout s minimálními náklady (cca 20 miliard, záleží na navazujících opatřeních). Pochopitelně, pokud by existovala rezerva na reformu alespoň taková, jakou mají Slováci, mohlo by se postupovat razantněji a přechodné období by bylo kratší. Opět platí, že pokud by se důchodová reforma propojila se zaváděním rovné dávky, byla by podstatně rychlejší.

Dokončení článku najdete na našich stránkách zítra, tedy ve čtvrtek 16. 9. Bude o tom, zda by tento způsob penzijní reformy znamenal nějaké ztráty, zda by mělo být spoření do fondů povinné nebo o výhodách smíšeného systému obecně.

Autorka působí v Institutu analytických studií.

Co si myslíte o návrhu Kateřiny Havlíčkové po přečtení první části článku?