"Von neví kudy kam! Třeba mu došel benzín! Tak na něj někdo zamávejte!" Po těchto slovech se tlupa lidí důchodového věku v rámci svých možností rozebíhá vstříc autobusu, který zastavil v dáli. Je polovina listopadu, půl šesté ráno. Všichni přítomní očekávají přijezd autobusu, aby si dnes užili velice výhodný výlet. Jede se ke Karlovým Varům navštívit jednu z porcelánek. K tomu organizátor přislíbil oběd, dva hrníčky dárkem pro každého účastníka a pro manželské páry navíc kávovar. A to všechno téměř zadarmo - za pouhých 119 korun.
Čeká vás kratičká prezentace
Nastupujeme. Bohužel je nás moc a všichni se nevejdeme. "Já tam mám manželkůůů," běduje pán s čepicí. Po chvíli naštěstí přijíždí autobus další a všichni spokojeně usedají na svá místa. Pan řidič nás vítá s tím, že návštěvě porcelánky bude předcházet ještě kratičká prezentace výrobků jedné firmy. Ačkoliv nic takového na propagačním letáku uvedeno nebylo, zdá se, že nikdo není překvapen.
Po třech hodinách jízdy, během kterých si někteří z osazenstva autobusu ani nesundali kabát a čepici, přijíždíme do jedné vísky na Karlovarsku. Všichni účastníci zájezdu, něco kolem sto třiceti lidí, jsou nahnáni do společenského sálu místní zámecké restaurace. Ten je trochu kýčovitě vyzdoben vyumělkovanými pseudobarokními motivy, ale důchodci jsou jím nadšeni. Usedáme k dlouhým stolům. Paní naproti mně vytahuje chleba se šunkou, rozkládá na ubrousek a krájí. Z plastové mističky přikusuje zeleninový salát. Vedle mě jiná paní vyndavá řízek, o kus dál se dvě kamarádky dělí o banánky v čokoládě. Po půl hodině se stále nic neděje. Kamarádky s banánky si prohlížejí letáčky na další zájezdy tohoto druhu a domlouvají se, kam pojedou přístě. Paní se šunkou sděluje paní s řízkem, že dnes to vypadá na dlouho, že domů dorazíme pozdě. Číšníci mezitím ochotně rozdávají za desetikorunu čaj a kávu. Z ampliónů se line dechovka, pódiu v čele sálu dominuje logo společnosti pořádající dnešní prezentaci: aby nikdo nepochyboval o tom, že půjde o propagaci zdravotnického materiálu, mají ve znaku hada navinutého na tyči, známý znak lékařů. Pod ním je vystaven již zmiňovaný bonusový kávovar a z neznámého důvodu též plyšový slon.
Berete to všichni?
Dvě minuty po desáté hodině se mikrofonu ujímá čerstvý padesátník: "Dobrý den!" Jeho pozdrav zřejmě nevyvolal takovou reakci, jakou si představoval, proto to zkouší ještě jednou. Svým druhým dobrým dnem si vynutil potlesk a bujaré přivítání. Hned vzápětí všem sděluje, že "když budu mluvit já, bude tady ticho". Vítá účastníky na vánoční prezentaci zdravotnických produktů, manželským párům ještě jednou slibuje kávovar. Sám sebe představuje jako Ivana. Poté nám představuje své spolupracovníky – kolegu Mirka a dvě kolegyně, Marcelku a Terezku. Svou úvodní řeč zakončuje výrokem: "Budu na vás hodný, když vy na mě budete hodní. Berete to všichni?" "Anóóóóó....!", odpovídá dav.
Dnešní prezentace luxusního zdravotnického materiálu, vyrobeného pouze a jen na přírodní bázi, prý rozhodně není prodejní akcí. Má mít jen reklamní charakter a chce seznámit veřejnost s výrobky, které se na trhu teprve objeví. Nicméně na konci akce budou mít účastníci možnost si zakoupit některé z prezentovaných věcí za, považte, osminovou cenu. Zároveň se dozvídáme, že to, co dnes uvidíme, neviděl ještě nikdo v České republice ani na reklamní akci nikde v Evropě. Aby nikdo nepochyboval o fundovanosti přednášejících, Ivan referuje o své dlouholeté praxi v různých zdravotnických zařízeních.
Léčíme padesát nemocí najednou!
Jako první přichází za řadu magnetoterapeutická podložka. Ta má osm zdravotních funkcí a dokáže léčit padesát nemocí najednou. Magnetické pole je totiž pro život nepostradatelné, zajistí dobrý spánek, krevní oběh, je dobrý pro srdce, plíce, klouby.... Ivan je velice dobrým řečníkem. Rétoriku má zvládnutou na jedničku, výborně také dokáže zaujmout publikum. Chodí, mává rukama, přízeň přítomných si získává nadáváním na současné politiky, na mladé, na feťáky i na proběhlou privatizaci. "A to, co na nás šije zdravotnictví a paní Součková? Dyť je to kravina!" Když mluví o nemocech, používá výrazy jako "hnus" nebo "sajrajt". Zřejmě aby se přiblížil lidu.
Tomuto výbornému rétorovi by však neuškodilo navštívit kurz českého jazyka nebo alespoň prolistovat učebnici. Občas má totiž problémy se skloňováním, a tak se dozvídáme, že se dnes staneme svědky zázraku a případné dotazy nám budou zodpovězeny o přestávce. Obzvláště úsměvně pak působí výrok, že "magnet pomáhá ke špatnému krevnímu tlaku".
Pochopili jste? Gratulujeme!
Aby zaujal ještě více, zapojuje do své hry publikum: "Kdo z vás má vysoký krevní tlak? Hlaste se!" Asi čtyřicet procent sálu nadšeně mává rukama nad hlavou. Náhodně vybírá jednu paní, na které demonstruje funkčnost podložky. Po patnácti minutách ležení na ní jí skutečně klesá krevní tlak, předkloní se málem až na zem a s úsměvem předvádí tři dřepy. Během tohoto pokusu řečník neustále napomíná již unavené publikum: "Ticho! Dívejte se! Pšššššt!" Jedná s davem, jako by přijeli právě jen kvůli této prezentaci a velice je zajímala: "Budu vám to ukazovat tak dlouho, jak si budete přát. Třeba stokrát za sebou."
Poté následuje gratulace těm, kteří již dnes pochopili význam magnetoterapie pro lidskou existenci a přechází se ke slibované možnosti nákupu za zvýhodněnou cenu. Podložka má cenu osmdesát tisíc, doplňky dalších dvacet. Při dvou nemocných v rodině se to vráti během krátké doby na lécích. Kdo z přítomných si dovede představit, že by něco takového měl doma? Ten dostává zvláštní poukázku a může postoupit do přední části sálu, přímo k zázračné matraci. Tam je zájemcům oznámeno, že ji spolu s doplňky v celkové ceně sto tisíc lze výjimečně a pouze dnes získat za pouhých dvacet tisíc korun. Je volena taktika rychlého rozhodování: "Byli byste ochotni dát za tento zázrak dvacet tisíc? Ano? Ne? Tak sednout..." Ze sto třiceti přítomných se kolem matrace mačká posledních patnáct zvědavců. Ostatní, kteří by se chtěli byť jen podívat, nemůžou. Nebyli dostatečně rozhodní. Patnáct vyvolených přikládá ruce na podložku – po čtyřech minutách se má dostavit teplo nebo brnění – a vzájemně se svěřují s nemocemi a potížemi v rodině. Prodávající ani teď nepřestává spolupracovat s lidmi, ptá se jich na potíže, nechává číst hodnoty z tonometru nebo dosažitelné léčebné účinky z brožurky o výrobku. Nakonec deset osob podléhá a investuje dvacet tisíc do zdraví své rodiny. Sekce matrace končí v půl jedné.
Zlaté příbory na škubánky
Následuje prezentace zlatých příborů – čtyřiadvacetikarátové zlato tvrzené platinou. Opět hra na city a tentokrát i na lidskou obyčejnost. Konferenciér se snaží udat příbor se slovy: "To není příbor pro Klause a pro Špidlu na Hrad. To je pro vás, abyste tím jedli škubánky a svíčkovou." S dvaasedmdesáti kusy zlata za sedm tisíc korun však u nikoho neuspěl. Přichází kolegyně Marcelka s pánví "kdo přijde, ten vyhraje", ke které jako dar přibyde ještě topinkovač a deštník. Naštěstí tato prezentace již neprobíhá přes mikrofon, ale jen pro zájemce vpředu před pódiem. Všichni se už nudí, a tak si odskakují do restaurace, která sousedí se sálem. Vracejí se s pivem, které bezmyšlenkovitě ucucávají.
Zastrašování Evropskou unií
Po chvíli opět nastupuje Ivan a léčebné magnetické náramky, které by měli používat opravdu všichni. A všichni by si je měli koupit, už jen proto, že po vstupu do EU budou dražší. Zdá se, že evropský strašák funguje, dobrých pětadvacet lidí se rozebíhá k pódiu. Mají smůlu, náramků je k dispozici pouze sedm. S ostatními jsou okamžitě sepisovány smlouvy, náramky budou dodány později. Ivanovo vystoupení bylo opět excelentní, snad jen, že místo slova permanentní říká pernamentní. Za chvíli je Ivan vystřídán, tentokrát Terezkou, která předvádí gelové magnetické vložky do bot a gel na bolesti čehokoliv.
Aluminium nad zlato
Když už je všechno "rozdáno za směšné ceny", hodiny ukazují čtvrt na dvě. Řidič se nemýlil, šlo skutečně o krátkou prezentaci. Číšníci mohou konečně začít roznášet slíbený oběd zdarma. Jídlo je chutné, jen příbory nejsou zlaté, ale z hliníku. A na toaletách není ani mýdlo, ani toaletní papír.
Po obědě šup šup do autobusu, odjíždí se na exkurzi do porcelánky. Samotná exkurze není nezajímavá, trvá však pouhých třicet minut a 130 lidí najednou se do malých místností nemůže vejít, takže výklad průvodkyně mají možnost vyslechnout skutečně jen ti nejprůbojnější. Slíbená návštěva podnikové prodejny také není zrovna nejpovedenější. Jak nám bylo řečeno jedním ze zaměstnanců porcelánky – takové "zájezdy" se zde praktikují již třetí týden, a tak je sortiment značně přebraný.
Hrníček za osobní údaje
Při návratu do autobusu dostávají účastníci na památku dva hrníčky s podšálky (s logem firmy pořádající prezentaci, což ovšem zjišťují až po rozbalení balíčku). Ale pouze pod podmínkou, že odevzdali vyplněný lísteček se jménem, adresou, datem narození. S prohlášením, že v souladu se zákonem 101/2000 sbírky souhlasí s použitím osobních údajů, a to výhradně pro potřeby pořádající agentury, která je oprávněna využívat tyto údaje pouze ke své činnosti. Lísteček bez námitek odevzdali všichni, hrníčky i kávovary jsou rozebrány. Míříme domů, deset šťastlivců se zázračnou matrací v zavazadlovém prostoru autobusu. Na shledanou na dalším z výletů, který se koná počátkem příštího měsíce.
Co si myslíte o tomto typu "výletů"? Je to podle vás zneužívání důvěřivosti a neinformovanosti obyčejných lidí, anebo je to zcela v pořádku?
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
26. 1. 2004 8:46
A problém je ještě jeden: řada těchto lidí není schopná se o sebe postarat sama, např. se sebrat, sednout do vlaku a jet někam na výlet. Vyšlo by je to na stejně, netrčeli by cca 4-5 hodin někde na předváděčce a pak byli puštěni na hodinku se jen někde okouknout (kde už na ně tlačí nervózní řidič, aby si pospíšili, protože za tohle on není placený. Pochopitelně, on je placen za to, že je doveze na předváděčku, výlet je jen lákadlo), ale chodili by přírodou a pak se podívali na nějakou památku. Jenže to by znamenalo: zjistit, KAM bych chtěl jet, JAK se tam dostanu, prostě se o něco postarat. Takhle dostanu nabídku až do domu a nemusí se starat vůbec o nic. A o tom to taky je.
Jo, a mimochodem: cenové srovnání tohoto zboží ni vychází v rozmezí 10-20x dražší net to, co dostanu normálně v obchodě. Problémem se ale, že výletníci nemají možnost srovnání, protože předem netuší, CO se bude předvádět. Dalším problémem je to, že většina předváděných výrobků je na trhu nová. Pamatuji si na podobné předváděčky, sice bez autobusů. Byla tam eletrická topidla, tehdy asi za 9.000,- Kč. Dnes, po nějakých 6 letech po uvedení tohoto výrobku na trh ho koupíte běžně v obchodě za cca 600,- Kč. Totéž je o nádobí. Značkové za bratru 25.000,- Kč a víc, neznačkové v obchodě za 2.500,- Kč.
A pak že jsou důchodci chudí a nemají peníze!
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
24. 1. 2004 20:05, ZIL
Zkuste navštívit pár osamělých starých lidí během všedního dne dopoledne a možná, že budete vědět, proč "...se nemohli vejít do autobusu", nebo proč "... se domlouvali, kam pojedou příště".
Co jiného by si mohli za stovku pořídit? Nemá cenu to rozebírat. O lidi v penzi se nikdo nestará a tak není problém pro nejrůznější společnosti zaujmout je svým produktem.
V tomto případě se jedná o lidi se životní zkušeností, takže jediným výsledkem je, že investují do předraženého zboží. Mnohem horší situace je však u mladých lidí nebo u lidí kteří se "hledají" (ti, kteří shání pár let bezvýsledně práci, ví o čem je řeč).
V souladu s tím se pak do obliby dostávají komunisté, protože tohle by se za jejich vlády nestalo. A to je hodně špatně.
Problém, o kterém je pilotní článek je mnohem hlubší a mnohem smutnější, bohužel.
V diskuzi je celkem (27 komentářů) příspěvků.