Počátky skotského bankovního systému nacházíme ve středověku. Historické prameny ukazují na aktivity velkých italských bank ve středověkém Skotsku. V 17. století provozovaly v Edinburghu dvě skupiny podnikatelů, obchodníci a zlatníci, jednoduché bankovnictví. Zejména zámožní obchodníci zakládali směnárny, obchodovali s devizami a poskytovali také krátkodobé úvěry. Na rozdíl od Anglie, byla v malém Skotsku současně v oběhu nejrůznější domácí i zahraniční měna.
Konečně roku 1695 byla rozhodnutím skotského parlamentu založena "Bank of Scotland". Na rozdíl od anglické "Bank of England", která vždy úzce spolupracovala s vládou, nesměla "Bank of Scotland" poskytovat vládě půjčky, bez parlamentního souhlasu. V roce 1727 vznikla "Royal Bank of Scotland" (krátce: Royal) jako druhá státní banka. Nejdříve se obě banky navzájem snažily vytlačit z trhu. Potom, co tyto pokusy ztroskotaly, když přinesly více ztrát než užitku, dohodly se v roce 1751 oba finanční domy, že budou akceptovat bankovky vydávané druhou stranou.
Přestože hlavní skotské město mělo už dvě velké banky, byl zbytek země z pohledu bankovnictví stále ještě ,,tabula rasa“. Z tohoto důvodu vznikaly od poloviny 18. století ve větších skotských městech první podniky, které nabízely bankovní služby, jako např. diskontní a směnečné obchody. Postupem času rostla poptávka po dalších bankovních službách, a tak netrvalo dlouho, co další finanční společnosti zaplnily zbylé mezery na trhu. Většinou to byly malé soukromé banky, které si zpočátku půjčovaly větší sumy od bank v Edinburghu, aby je následně po menších částech poskytovaly svým klientům z okolí. Později se z některých, hlavně ve větších skotských městech, staly normální banky s kompletní nabídkou služeb.
Protože tehdejší zákony nekladly domorodcům žádná omezení při zakládání finančních institucí, mohl si prakticky každý zámožný Skot otevřít svou vlastní banku. Avšak netrvalo dlouho a problém se objevil. Každá banka chtěla tisknout své vlastní peníze a brzy kolovalo ve Skotsku velké množství rozličných bankovek. Obě státní banky sledovaly tento vývoj s obavami a nakonec spojily své síly, aby tyto soukromé banky z trhu vypudily. Jejich tlak na bankovní sektor však nebyl příliš úspěšný a nakonec vyzněl do ztracena.
Jedna z bank, které v tuto dobu vznikaly, byla "British Linen Company". Původně byla tato banka založena , aby podporovala skotskou výrobu plátna. Později se z ní stala privátní banka, která nabízela bankovní služby v mnoha skotských městech. Protože k tomuto účelu zakládala v každém městě svou pobočku, stala se tato banka průkopníkem systému dceřinných společností, ačkoliv již v roce 1690 a pak znovu v roce 1730 se neúspěšně pokoušela vybudovat síť svých filiálek i státní "Bank of Scotland", které se však podařilo vytvořit funkční systém poboček až v sedmdesátých letech 18.století.
Po sedmileté válce se evropské hospodářství rychle vzpamatovalo a nastal jeho rychlý vzestup. Rodící se industrializace přinesla hromadnou výrobu zboží a nastartovala konjunkturu. Velké finanční prostředky byly investovány do nových domů, silnic, průplavů a různých obecních staveb. Současně se prudce zvyšoval objem přijatých úvěrů. Z konjunktury především profitovala britská "Východoindická společnost" (East-India Company). Od roku 1767 zaznamenala tato londýnská společnost velký nárůst exportu svých produktů.
Pak však v letech 1771 a 1772 nastala v Evropě velká neúroda a došlo ke zvratu. Protože "Východoindická společnost" dovážela do Evropy obilí z ostatních kontinentů, dařilo se jí ještě zvyšovat zisky a její akcie rostly. Nakonec však události "dostihly" i tuto společnost. Evropský trh byl přesycen. Vysoká výroba a plné sklady stály v protikladu k malé kupní síle obyvatelstva, která byla z velké míry zaviněna právě dvouletou špatnou sklizní. Je třeba si uvědomit, že zemědělství tehdy živilo většinu lidí. Navíc byl zastaven, pro stálé protesty tamních občanů, vývoz zboží do severoamerických kolonií. Zatímco ceny potravin byly vysoké, klesaly ceny ostatních produktů. Zadlužení "Východoindické společnosti" prudce vzrostlo. Jenom v Indii dosahoval směnečný dluh společnosti 1,2 milionů liber šterlinků. Akciový kurz se však kupodivu stále držel na vysoké úrovni.
Vzniklá hospodářská situace vedla postupně k nervozitě na evropských finančních trzích, a byl to zdánlivě malý impuls, který odstartoval rozsáhlou krizi. Někteří obchodníci, mezi nimi i známý skotský bankéř Alexander Fordyce, věřili na brzký pokles akcií "Východoindické společnosti". Fordyce, který spolu s dalšími třemi váženými bankéři vlastnil londýnský bankovní ústav "Neale, James, Fordyce & Downe Bank", začal počátkem roku 1772 ve velkém spekulovat na pokles kurzu. K jeho smůle však akcie "East-India Company" stále zůstávaly viset u stropu a tak se milému bankéři podařilo úspěšně zničit celou banku. V tichosti zmizel z Londýna a zanechal svým partnerům dluhy ve výši půl milionu liber šterlinků. Ti se sice ještě pokusili o nemožné, ale nakonec kapitulovali a v červnu 1772 musel bankovní dům "Neale, James, Fordyce & Downe" ohlásit bankrot.
V průběhu roku 1772 se dostala do nesnází i sama "Východoindická společnost". Hladomor a bída v Indii způsobily velký propad obchodu s obilím, který dosud přinášel společnosti významný zisk. Když pak v létě 1772 muselo vedení společnosti přiznat platební neschopnost, akcie padly ke dnu. Najednou tu stálo mnoho investorů nad střepy svých investic a mnozí také ohlásili úpadek. Protože "East-India Company", která vlastně položila základy britské koloniální nadvlády v Indii, byla příliš významným subjektem, musela zasáhnout vláda. Její velký finanční příspěvek zabránil nakonec nejhoršímu.
Probíhajícími konkurzy londýnských podniků byla postižena zejména jedna skotská banka, která měla úzké vztahy s Londýnem. Během hospodářského oživení vzrostl ve Skotsku počet nových soukromých bank. V roce 1769 byla ve skotském městě Ayr založena "Douglas, Heron & Company". Tato banka získala díky liberální úvěrové politice mnoho zákazníků a rychle expandovala do dalších oblastí Skotska. V roce 1771 se podnik spojil s "Ayr Banking Company", čímž vznikla "Ayr-Bank", která rozšířila své pobočky do Glasgowa, Edinburghu a dalších větších měst. Mezi její akcionáře patřili členové šlechtických rodů a významné osobnosti veřejného života.
Již od počátku se vedení této banky dopouštělo chyb, které nakonec vedly k její zkáze. Společnost obchodovala s mnohem většími finančními prostředky, než měla k dispozici a tyto obchody "jistila" zvýšeným vydáváním vlastních bankovek. Tak se tady v menší míře používal "recept", který vytrestal již našeho přítele Johna Lawa. Banka rovněž poskytovala mnoho úvěrů na pochybné až bláznivé investiční záměry. Ve vedení společnosti bylo sice mnoho vážených a počestných osobností, ale žádný z nich neovládal základní pravidla bankovních obchodů. Velká samostatnost jednotlivých poboček ztěžovala navíc celkovou kontrolu finančních toků.
V květnu 1772, ještě před krachem londýnského obchodního domu "Neale, James, Fordyce & Downe", si ředitelé "Ayr-Bank" uvědomili své chyby a zoufale hledali cestu k záchraně. Avšak těsné obchodní vazby s Londýnem vedly, po nečekaném londýnskému kolapsu, také ke konci "Ayr-Bank". Ještě téměř celý rok se pokoušeli majitelé skotského finančního domu znovu získat důvěru věřitelů, ale státní banky "Bank of Scotland", "Royal Bank of Scotland" a také "British Linen Company" odmítly nadále přijímat bankovky vydané "Ayr-Bank". Také v Londýně se uzavřel kohoutek s penězi a tak v srpnu 1773 "Ayr-Bank" oznámila bankrot. Celková ztráta tehdejších 225 podílníků banky činila 663.396 liber.
Nečekaná insolvence známé banky způsobila šok v celém Skotsku. Její pád sebou strhl množství menších soukromých a provinčních bank. Postiženo bylo také mnoho statků a malých podniků. Pouze zásah silné trojky "Bank of Scotland", "Royal" a "British Linen Company" zabránil nejhoršímu. Tato trojice bank zapůjčila menším bankám potřebný kapitál, aby tyto mohly vyrovnat své závazky a zachránila je tak před úpadkem. Rychlá pomoc obnovila stabilitu skotského bankovního systému, který se pak již nikdy nedostal do takových potíží, jako tomu bylo v letech 1772 a 1773.
Finanční krize se však zatím šířila nezadržitelně dál. Podobně jako na britských ostrovech, také na evropské pevnině narazil rozmach hromadné výroby na klesající poptávku spotřebitelů. Starý britsko-nizozemský obchodní dům "Clifford & Sons" sídlící v Amsterodamu a britská "Východoindická společnost" byly v těsném obchodním spojení. Když akcie britské společnosti mířily ke dnu, pokusil se "Clifford" podpořit jejich kurz velkými akciovými nákupy. Boj proti celému trhu byl ovšem beznadějný. Akcie padaly dál a obchodní dům brzy tížil dluh 5 miliónů guldenů. Ještě několik měsíců lapal "Clifford" po dechu, až se i nad ním koncem roku 1773 zavřela hladina.
Když "Bank of England", ve snaze chránit sama sebe, zastavila poskytování dalších úvěrů, krize se vyhrotila. Jenom v samotném Amsterodamu skončilo 40 obchodních domů v konkurzu. Blížící se katastrofu nakonec zastavil rychlý import drahých kovů do země. Platební neschopnost se rozšířila i do Stockholmu a Petrohradu, kde také způsobila hospodářské otřesy.
Celkový dopad této finanční krize na evropské hospodářství nebyl nakonec tak hrozivý. Byl to zejména skotský bankovní systém, který vyšel z krize posílen a ozdraven. Jednota velkých skotských bank a rozhodnost s jakou situaci čelily, vrátily brzy na trh důvěru a stabilitu. Plné zákonné ručení akcionářů a skutečnost, že většina ostatních bank držela jen malé množství bankovek insolventních ústavů, to vše zabránilo větším ztrátám. Opatření o vzájemné finanční pomoci zamezilo i později ve Skotsku velkému počtu konkurzů. V rozmezí let 1809 až 1830 byla platební neschopnost skotských bank dokonce znatelně nižší než u anglických finančních domů. Zatímco Skotsku začala padat dobrá karta, Anglii čekala za dvacet let další krize.
Co si myslíte o krizi ve Skotsku, Anglii a Nizozemí? Napadá vás nějaké ponaučení? Napište svůj názor!
Přeloženo a upraveno ze serveru www.boerse.de.