Poslední lednový den se Česká národní banka pokusila přelstít trh a překvapila jej neočekávaným snížením úrokových sazeb. Tento krok následoval přesně deset dnů od jejich předposledního snižování. Všechny klíčové sazby byly sníženy o čtvrt procentního bodu. Nejdůležitější úrok, takzvaná repo sazba, je nyní aktuálně nastavena na úrovni 4,25 procenta. Ke snížení úroků vedla národní banku především silná koruna. "S úrovní kursu nejsme spokojeni, považujeme jej za výkyv, který je nutné eliminovat," prohlásil vzápětí viceguvernér ČNB Oldřich Dědek. Avšak podle všeobecného názoru bankovních dealerů byl tento krok jen další hrstí hrachu vrženou na zeď. To potvrdil i kurs koruny, který ten den dále posílil o dvacet haléřů na 31,80 koruny za euro. Síla domácí měny je nejlépe vysvětlitelná pomocí dvou primárních tendencí. Zaprvé, je zde náš potenciální vstup do Evropské unie a s ním související rozpor ve vzájemných cenových hladinách. Druhou tendencí je sílící příliv přímých zahraničních investic a pokračující privatizace domácích společností ve prospěch zahraničních firem. Tedy přetlak tržní poptávky po české koruně a spekulace s ním související.
Příjemně, bolestně a pracně
Musíme si uvědomit, že kurs koruny vůči americkému dolaru či euru je jedním z důležitých faktorů, přes které probíhá srovnání cenových hladin mezi Českou republikou a vyspělým zbytkem světa. Toto srovnání, které velmi úzce souvisí s blížícím se vstupem naší země do Evropské unie, je v zásadě možné provést třemi způsoby. Z pohledu řadového občana jde zaprvé o způsob příjemný, zadruhé o způsob bolestný a zatřetí způsob pracný. Sílící koruna automaticky zvyšuje směnnou hodnotu příjmu každého z nás. Za svůj stejný plat si tedy pořídíte více zahraničního zboží. Proto je tento způsob příjemný. Další možností, kterak se srovnat s cenovou úrovní v Evropské unii, je rapidní růst domácích cen. To je ten bolestný způsob. O škodlivosti inflačních tlaků na hodnotu úspor se jistě nemusíme více rozvádět. Pokud si uvědomíme, že se nyní nacházíme někde na 60 procentech cenové hladiny vůči Evropské unii, znamená to, že pouze zdražením o více než 65 procent se mohou tyto hladiny srovnat. Tento scénář, sám o sobě, je zcela evidentně také sociálně neúnosný. Třetí možný způsob, který jsem nazval pracným, spočívá v růstu produktivity práce a výkonu ekonomiky jako celku. Přestože výstup české ekonomiky vyjádřený procentuálním růstem hrubého domácího produktu převyšuje v posledním roce hodnoty zjištěné ve vyspělých evropských státech, není tento "nadvýkon" domácího hospodářství dostačující. Přesněji řečeno, není dostatečný k tomu, aby nás byl v dohledné době schopen katapultovat mezi společenství ekonomicky nejvyspělejších států. V současnosti to s nadhledem vypadá tak, že se dvě třetiny našeho přibližování těmto státům dějí příjemně a zbývající třetina pracně.
Spekulanti s "Rockym"
Díky své síle, kursové stabilitě a vysoké likviditě si česká koruna získala srdce londýnských měnových dealerů. Dokonce ji i výstižně pojmenovali "Rockym" podle stejnojmeného filmu o boxerské legendě. S naší měnou dnes realizují nejvíce obchodů z měn bývalého východoevropského bloku. Jejich víra v další sílu české koruny je ovlivňována především očekávanými vládními příjmy z privatizace. Proto v závěru loňského roku učinila ČNB rámcovou dohodu s kabinetem premiéra Miloše Zemana o odkoupení privatizačních příjmů přímo do devizových rezerv a o ponechání části devizových příjmů na budoucí devizové výdaje. Cílem této úmluvy je, aby peníze za privatizaci nezpůsobovaly nepřiměřené posilování koruny. Otázkou jen zůstává, jak se trhy s touto snahou ČNB vypořádají. Finanční guru a měnový spekulant, na kterého dodnes bolestně vzpomíná britská libra, George Soros, totiž kdysi řekl, že to hlavní, co si ze svého působení na světových finanční trzích odnesl, je ta zkušenost, že se vždy vyplácí spekulovat proti snahám centrálních bank. Pokud se některá centrální banka rozhodne bojovat s trhem, tedy s početní převahou spekulantů, prohraje. Bez ohledu na to, jakými prostředky intervenuje proti trhu, dříve či později prohraje. A proto Soros vždy spekuloval proti těmto očividným a dle jeho slov většinou bláhovým snahám centrálních bank.
Není cyklus jako cyklus
Důležitým specifikem dlouhodobých měnových kursů je jejich vývoj, který na rozdíl od většiny tradičních instrumentů nemusí procházet cykly, ale může se velmi dlouhou dobu pohybovat stále jedním směrem. Takže poučka o tom, že co jde dolů, musí zákonitě jednou i nahoru, není v případě směnných kursů příliš použitelná. Klasickým příkladem je vývoj švýcarského franku vůči americkému dolaru. Tato měna totiž pouze s menšími výkyvy již od roku 1925 posílila z úrovně 5,2 franku za dolar až na současnou hodnoty 1,7 švýcarského franku za jeden americký dolar. Management exportních firem si tak musí co nejdříve uvědomit, že se nevyplácí věřit prorokům odhadujícím, že nějaká měna bude tehdy tolik a tolik. Vždy mějte na paměti, že jakékoliv odhady měnových kursů patří k těm nejméně spolehlivým, a tudíž je důležité kalkulovat s jedinou jistotou, kterou investor má, a tou je výše podstupovaného měnového rizika.
Která ze tří variant konvergence k euru bude mít navrch? Věříte, že koruna bude posilovat až do doby, než ji nahradí euro? Nebo čekáte její oslabení po dokončení privatizace? Napište do názorů, co si myslíte!
Psáno pro týdeník Redhot.
Sdílejte článek, než ho smažem
