Školné: Ano nebo ne?

Boj o peníze

Letošní rozpočet přidělil vysokým školám patnáct miliard korun. V relativním vyjádření to představuje 18,7 procenta objemu peněz pro ministerstvo školství, 2,2 procenta výdajů státního rozpočtu nebo například 0,7 procenta hrubého domácího produktu (v tomto případě za rok 2000).

Asi jako ve všech oblastech financovaných ze státního rozpočtu není jednoduché najít peníze. Jestliže chceme přidat vysokým školám, jedním dechem musíme dodat, kde na to vzít. Buď zvýšením daní nebo z mimořádných příjmů rozpočtu (což není systémové řešení) a nebo snížením jiných výdajů rozpočtu. Zde se nabízí otázka. Komu peníze vlastně vzít? Jiná možnost, ve světě rozšířená asi více než v ČR, je mimorozpočtové financování. Ministr školství, Eduard Zeman, mluvil především o zpeněžení know-how. U našich nejprestižnějších vysokých škol tento způsob přináší zhruba deset procent příjmů. Nabízí se také podnikání, například vydavatelská nebo poradenská činnost. Jednou z možností je rovněž zavedení školného.

Pro a proti

Otázka zavedení školného má řadu pro i proti. Zastánci argumentují především nedostatkem peněz ve vysokém školství, omezeným přístupem ke vzdělání a samotným charakterem statku zvaného vzdělání. Odpůrci jejich argumenty zčásti popírají a nabízejí svá tvrzení.

Školné nepochybně může představovat další příjem do rozpočtů vysokých škol. Věcný návrh zákona o změně financování VŠ (předložil Petr Matějů, poslanec za US) počítá až se třemi miliardami korun a také s tím, že státní dotace současně nebudou klesat (mají naopak vzrůst ze současných 0,7 % na 1,1 HDP). Kdyby ovšem došlo pouze k přerozdělení zdrojů financování od státu ke kapsám studentů, pak by objem peněz (a tedy žádoucí růst počtu studentů i kvality výuky) nevzrostl.

Vysokoškolské vzdělání je zčásti osobní investicí, neboť absolventi mají vyšší hodnotu na trhu práce. Statistiky ukazují, že plat vysokoškoláka je v průměru dvaapůlkrát vyšší než v kategorii se základním vzděláním a zhruba 1,8 násobkem výdělku středoškoláka. Proto nemůže celou tuto investici hradit společnost (státní rozpočet), ale musí se na ni zčásti podílet studenti formou školného.

Zapomínáme však na tři skutečnosti. Náklady studenta během studia dosahují statisícových, zřídka i milionových částek. V průměru činí pro jednoho studenta za celou dobu studia přibližně jeden milion korun.

Za druhé. Příjmy absolventů jednotlivých škol se diametrálně liší. To co si může vydělat špičkový právník nebo manažer za měsíc, učitel dostane za rok. Proto postihnout plošně všechny obory stejně je naprostý nesmysl.

Konečně, určitá forma příspěvku za studium již existuje. Lidé s vyššími příjmy (tedy i vysokoškoláci s velkými výdělky) přispívají v systému progresivního zdanění více. Do rozpočtu odvádějí větší částky jak v absolutním, tak relativním vyjádření. Navíc na diferencovaném principu. To znamená, že ten komu vzdělání přineslo větší příjem, bude platit větší daně.

Božstvo rovného přístupu

Rovný přístup ke vzdělání představuje modlu, jak pro příznivce tak odpůrce školného. Na jedné straně VŠ budou moci přibrat větší počet studentů a minimalizovat odmítnutí studentů, kteří vyhověli přijímacím zkouškám. Druhá strana uvádí, že školné zabrání ve studium nadaným studentům z méně majetných rodin.

Česká republika má malý podíl vysokoškolsky vzdělaných lidí. Statistiky uvádějí 34 %, zatímco světová špička se pohybuje okolo 50 %. Zčásti to způsobuje malá rozvinutost víceúrovňového vysokoškolského vzdělání. Trvalý převis poptávky po studiu se týká prestižních škol, hlavně právnických či ekonomických fakult a také velmi úzce specifických oborů (například obory Filosofické fakulty UK). To jsou fakta. Mohou dodatečné tři miliardy korun zabezpečit úplné uspokojení poptávky po studiu? Dvě miliardy umožnily přijmout letos o deset procent více studentů, učeben nepřibylo a kvalitních pedagogů jakbysmet. Jak to tedy ve skutečnosti je? Někdy se zdá, že někteří rektoři či děkani žádají školné, jen aby získali více peněz, protože vědí, že od státu je nezískají.

Argument, že školné zabrání studovat chudším studentům, je také zčásti falešný. Ten, kdo bude chtít na VŠ, by měl získat půjčku a splácet ji až po dosažení průměrného platu. Pomiňme fakt, že učitelům by asi tedy nikdo nepůjčil, leda stát (nedosáhnou průměru do smrti). Jen zčásti, protože nikdo se nechce zadlužit s tím, že neví jestli dosáhne platu umožňující splácení. Navíc vidina, že vedle nákladů na bydlení (US nabízí hypotéky) či rodinu (US podporuje porodnost) bude mladý člověk ještě splácet „půjčku na titul“, je poněkud deprimující.

Kolik absolventů je vůbec trh práce schopen pojmout? Nepředpokládám, že by se u nás uživily tisíce filosofů, politologů, antropologů, historiků nebo například teologů. Výběr studia podle budoucího uplatnění je jistě racionální činnost, ale podle mého názoru řada dříve odmítnutých si po náhlém otevření stavidel bude chtít splnit svůj dávný sen. Pak možná neseženou někteří práci a budou zatěžovat státní rozpočet.

Studenti si připlácejí v polovině EU

Ve světě existují dva základní modely financování školství. V USA se vzdělání poskytuje za úhradu, která je diferencovaná podle úrovně VŠ a zejména budoucího příjmu absolventa. Necelá polovina zemí EU a většina přidružených zemí (včetně ČR) financuje přímé náklady na studium výhradně ze státního rozpočtu. Austrálie a část evropských států zavedla smíšený model založený na spoluúčasti studentů.

Školné se neplatí v sedmi evropských státech: Dánsku, Finsku, Švédsku, Norsku, Německu, Lucembursku a Řecku. Naopak v jedenácti zemích existuje školné nebo zápisné (Belgie, Irsko, Itálie, Nizozemí, Portugalsko, Velká Británie, Španělsko, Rakousko, Francie, Lichtenštejnsko a Island). Konkrétní výši znázorňuje tabulka.

Jste pro zavedení školného? V jaké výši? Kolik byste dali za to, co vás naučili ve škole? Podělte se s ostatními o své názory!