Mluví se o něm necelý půl rok a jeho jméno se skloňuje ve všech pádech. Někteří, ve snaze být stejně úspěšní jako on, se dokonce pokusili jej napodobit. Dokáže uspokojit potřeby obou pohlaví všech věkových skupin – od vnučky, která se nechá zvát na večeře, přestože si jinak hlídá linii, přes starostlivou babičku, které nehledě na to, že už dávno nejste malé dítě, dodnes dělá hlavu to, jestli jste skutečně dobře oblečeni, až po švagra, který by si už nikdy v životě nekoupil bourané auto a který s Vámi rád půjde na pivo, ale panáka si nedá. Chtějí ho zkrátka všichni, ale ještě nikdy ho nikdo neviděl.
Už sám tento fakt byl pro nás velkou výzvou být úplně prvními, kdo jej spatří a kdo s ním bude mít možnost hovořit. A navíc má dneska svátek, což se nám zdalo jako vhodná záminka k navázání kontaktu. A tak začalo naše pátrání po soudobém idolu otevřených podílových fondů – Felixovi.
“Právě se mihnul v pobočce Komerční banky ve Spálené ulici,” hlásil nám pražský informátor. Ani ne o pět minut později nám potvrzuje pracovnice téže banky, ale pobočky v Ostravě: “Felix? Ano byl tady, jsou to tak dvě minutky. Ale už je pryč, je mi líto.” Podle dostupných informací tam prý jedné paní, černovlásky tak kolem čtyřicítky, poradil, jak se vhodně zabezpeči na důchod. Bohužel ho však také neviděla. Jak to jen mohl stihnout? Opravdu dokáže být na několika místech najednou, nebo je snad dokonce všude?
Uznali jsme, že dostihnout ho v terénu nemáme šanci. Prý vždy vyřídí, co je třeba, velice rychle a bez zbytečných průtahů, takže se nikde dlouho nezdrží. Horečnatě přemýšlíme, jak se mu jen dostat na kobylku. Konečně udělal chybu. Těsně před koncem zavírací doby pobočky Komerčky v Ústí nad Labem to nestihl. Nechal tam na sebe telefon. S pražskou předvolbou. Operátorka nám po chvíli ochotně sděluje adresu: Dlouhá 38, Praha 1. Kousek od Staroměstského náměstí. Není pochyb, že jde o dům u Borovanských, kde sídlí Investiční kapitálová společnost Komerční banky.
“Dobrý den, my bychom potřebovali mluvit s Felixem, můžete nás přepojit?” zkoušíme uspět na ústředně. “Moment, vyzkouším to…má bohužel jiný hovor. Počkáte si, nebo zavoláte znovu?” Za chvíli to zkoušíme znovu. Dozněl přepojovací tón a ze sluchátka se ozývá: “Felix, dobrý den, co pro vás mohu udělat?” Zaskočeni nečekaným úspěchem ze sebe vykoktáme, že bychom mu chtěli popřát vše nejlepší k svátku. Konstatuje, že je to od nás milé, ale i tak je z jeho hlasu, že má na práci důležitější věci, než přijímat gratulace.
Vsázíme všechno na jednu kartu a jdeme s pravdou ven. “Novináři? Žádost o rozhovor?” Po chvilce odmlky souhlasí – ovšem s tvrdou podmínkou: žádné fotky. Jako místo schůzky určil nedalekou vinárnu, kde jsme téhož večera sešli. Jen jsme ho tušili někde v tmavém rohu místnosti, ale do tváře jsme mu neviděli. Vlastně vůbec, jen jakési obrysy.
Zajímáme se o jeho minulost, nedávný nástup do “íkáesky” a o to, jak je možné, že za tak krátkou dobu má za sebou takovou řadu úspěchů. Reaguje skromně: jde o týmovou práci, svou roli rozhodně nepřeceňuje. Naopak vyzdvihuje práci ostatních a o sobě neříká téměř nic. Přiznává ale, že je to příjemný pocit, vnímat zájem veřejnosti…
V tu chvíli se ale stalo něco nečekaného. V kolegovi se probudily geny agresivního bulvárního novináře. Vytahuje fotoaparát s bleskem a vrhá se rohu místnosti. Po sérii rychlých záblesků se najednou vše uklidňuje a zjišťuji, že na místě, kde ještě před okamžikem seděl Felix, zůstalo ležet jen několik listů podílových fondů. Kolega sice od té doby tvrdí, že Felix je jen nějaký balík (konkrétně mu s úsměškem říká marketingový balíček), ale já si stále myslím, že je to jinak. Že v tom musí být něco jiného. Žádnému balíkovi se totiž zatím nepodařilo to, co Felixovi.
Sdílejte článek, než ho smažem
