Proč tak tvrdá slova?
Stále jsme totiž i ve srovnání s těmi nejkonzervativnějšími zeměmi doslova zkameněliny. Podíl úspor, jaký domácnosti drží v hotovosti, v bankách a spořitelnách (včetně stavebního spoření) je:
v Británii | 18 % |
v Itálii | 23 % |
ve Francii | 27 % |
v Německu | 36 % |
v Česku | 91 % |
Zásadní otázka tedy zní, proč lidé u nás nechávají ten svůj bilion korun "ležet" a doslova prodělávat nejen ve slamnících a na běžných účtech, ale i na vkladech. Výnosy těchto peněz zdaleka nepřekonávají inflaci – a ta se v letošním roce navíc přiblíží 5 % (prognóza ministerstva financí je 4,7 %). Ani úroky z termínovaných vkladů bank – do půl milionu korun na termín kratší než 1 rok – nedosáhnou 4 % čistého. Většinu lidí však jakoby výnos z jejich úspor ani nezajímal.
Stát náš vezdejší
Lidé pochopitelně ještě nestrávili "éru tunelů", paradoxně však právě v ní sehrály hlavní roli banky (a 180 miliard z IPB je jen třešničkou na pomyslném dortu). Jak kdysi smutně konstatoval Jan Stráský: "My jsme banky celkově podcenili. Mysleli jsme, že jsou lepší než zbytek národa. Nebyla to pravda."
Zde pramení i náš zvrhlý význam pojmu riziko – zatímco obecně (a všude jinde) jde o nezbytnou podnikatelskou nejistotu či inherentní kolísání trhů, u nás jde s tímto slovem ruku v ruce 100% ztráta, krach, totální vykradení.
Bojíme se a jediný, ke komu vzhlížíme a modlíme se, je stát. Imaginární modla, přestože reprezentovaná legračními zákony, divnými vládami, nekvalifikovanými úředníky, bezmocnými policejními vyšetřovateli a poslanci, kterým beztak nevěříme. Alespoň že občas "pustí chlup" i na nepojištěné vklady. Bankovní vklady tak vlastně převzaly skutečnou štafetu bankovního socialismu, přestože původně tato nálepka vznikla z úplně jiných důvodů.
Strašidlo fondů
Přímo Kainovo znamení si vysloužilo slovo "fond", před nímž si lidé uplivují a další se křižují. Kožený, Hálek, mladí z Motoinvestu a několik dalších šmejdilů zmrzačili důvěru v kolektivní investování. Na dlouho.
Většina lidí vůbec nechápe právní ani faktické změny přechodu od investičních k otevřeným podílovým fondům a značná část by neuvěřila stejně, ani kdyby jejich manažerem byl svatý Petr a depozitář hlídal archanděl Gabriel. Alespoň, že každý třetí již stavebně spoří a každý čtvrtý už má penzijní připojištění. Jenže stavební spoření je stále jen spoření, ač státem dopované a o perspektivách výnosu penzijních fondů se vedou značně pochybovačné diskuse. Efektivně i motivačně tam totiž působí zase jen státní příspěvek (ať již přímý nebo daňový). Stát opět exceluje v roli dobrodince, alespoň to snad pomůže trochu rehabilitovat samo slovo "fond".
Za výnosem cesta dlouhá
Problém nedůvěry je o to horší, že právě skutečné investice (ne spekulace) musí být dlouhodobé. I do dluhopisů (zejména státních, pokud nejsou právě ruské) lze jít téměř bez nejistoty i na relativně krátkou dobu. Akciové trhy však vykazují takové riziko kolísání (to často není volatilita, ale spíše vlnobití), že vyžadují skutečně otrlou náturu, která něco vydrží. Dostatek důvěry jak ve správce fondu, tak dokonce právě v samé principy kapitalismu – a že to není tak snadné, dokazuje nám v poslední době třeba i jeden z mediálně nejslavnějších spekulantů Georege Soros.
I když ten je právě příkladem dalšího nedorozumění – jakmile se řekne "investice", normálnímu člověku přeskočí v mozku výhybka k sumám milionů či miliard: stále slyší a čte o tom, kolik miliard kdo vydělal nebo prodělal. Přitom většina lidí investuje jen a jen své úspory, dokonce jen část svých úspor.
Střádají je tedy po stokorunkách, nejvýš po tisícovkách. A jak důležitá je doba právě takových investic, vidíme nejlépe na obrázku. Nepromarněte tedy svou šanci – chcete být milionářem?
Jak dlouho trvá pravidelným investováním dosáhnout milionu
(12% zhodnocení je průměrná výkonnost nejznámějšího akciového indexu Dow Jones za poslední čtvrtstoletí). Střádáme-li 1000 korun měsíčně, přiblížíme se milionu téměř 20 let. Investujeme-li však dvojnásobnou částku 2000 korun měsíčně, nedosáhneme k milionu za poloviční dobu – jak by se mohlo zdát – ale až po patnácti letech.
Zůstanou Češi navždy nejkonzervativnějšími z konzervativních? Co by mohlo pomoci zvrátit jejich zvyky? Bojíte se ještě fondů? Podělte se o své názory s ostatními.
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
7. 2. 2001 13:39, PetrV
Zběžným pohledem do statistik České národní banky můžete zjistit, že na termínovaných vkladech mají občané této země (včetně nemluvňat a důchodců) uloženo v průměru 50 000 korun českých na hlavu... upozorňuju, že skutečně občané, centrální banka sleduju korporace a podnikatele zvlášť... takže podle mne je tu docela dost lidí, kteří mají dost peněz na lepší investice než termínovaný vklad... Pedro
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
8. 2. 2001 22:35, Gladiator
Pokud jde o muj nazor na budoucnost podilovych fondu v CR, tak jsem presvedcen, ze chytry cesky clovek brzy prijde na to, ze je to pro nej po vsech strankach nejvyhodnejsi financni produkt, at jiz jde o kratkodobe ulozeni penez (fondy penez. trhu), tak i sporeni na stari (akciove fondy). Takze bych to tipoval na 5 - 10 let a podilove fondy budou vladnout financnim produktum i u nas. Mohlo by to byt i drive, skoda, ze nasi bud hloupi nebo lobujicim pojistovnam podlehnuvsi poslanci schvalili danovou odecitatelnost u zivotniho pojisteni. Tento produkt shledavam jako hotovou pohromu, na ktere jediny, kdo vydela, bude pojistovna, v zadnem pripade ne klient. Videl jsem "vnitrek" tohoto produktu u jedne pojistovny, ktera klienta obere o nekrestanske, utajovane poplatky a snizi tak vnitrni vynosove procento (VVP) tohoto produktu pod uroven VVP investice do podiloveho fondu a ani danova odpocitatelnost to nezachrani. Navic me mrzi gramotnost ceskych novinaru, kteri tento produkt vychvaluji, aniz by si poradne spocitali, kolik tento produtk (ne)vydela.
V diskuzi je celkem (19 komentářů) příspěvků.