José Piñera na konferenci, která proběhla v České národní bance, přebíral výroční cenu Liberálního institutu a při té příležitosti představil svou reformu chilského penzijního systému. Jako dva hlavní spoluřečníci vystoupili také Vladimír Bezděk (šéf v loňském roce působícího vládního týmu pro penzijní reformu) a bývalý ministr financí i práce a sociálních věcí v sociálnědemokratických vládách Jiří Rusnok.
Průběžný systém selhal, podporu získalo soukromé spoření
Před provedením reformy odvádělo podle José Piñery přibližně 80 % obyvatel do penzijního systému až 20 % ze mzdy, ovšem důchodci prý přesto žili v bídě. Průběžný systém, tedy tzv. pay as you go (PAYG), na kterém byl penzijní systém Chile postaven, trpěl dvěma strukturálními problémy: nepříznivým demografickým vývojem a zvyšováním doby dožití. Tyto obtíže přitom PAYG není schopen řešit, říká Piñera.
Strůjce chilských reforem pro průběžný systém nenachází jediné dobré slovo. Dědictví Otto von Bismarcka, zakladatele průběžného systému, podle Piñery vede ke korupci politiky. Političtí představitelé si totiž jsou vědomi nedostatků systému, nicméně jeho podmínky nezpřísní, protože by si tím rozhněvali své voliče.
Dalším nezpochybnitelným faktem je skutečnost, že to, co člověk z průběžného systému získá, nemá přímý vztah k tomu, co do systému odvedl. Jako absurdní příklad uvedl Piñera situaci, o které si přečetl ve francouzských novinách: různé větve francouzských odborů chtějí do důchodu dříve než ostatní. De facto chtějí, aby jim důchod platil někdo jiný. PAYG je tedy systém, kdy politici slibují, co nemohou splnit, ale lidé tomu věří, říká Piñera. "Politici zjistili, že hlasy voličů získají snáze nesplnitelnými sliby než nabádáním občanů k vlastní aktivitě," dodává.
Proto se rozhodl změnit celé paradigma. Reforma penzijního systému byla v Chile schválena 4. 11. 1980 (mimochodem v den, kdy byl prezidentem USA zvolen Ronald Reagan), tedy za vlády diktátora Augusto Pinocheta. Stala se součástí uceleného a logicky provázaného souboru radikálních tržních reforem. Její podstatou byla privatizace chilského penzijního systému.
To znamená, že občané začali odvádět desetinu mzdy na své individuální účty do penzijních fondů, mohli ovšem odvádět i více. (Tvrzení o kompletní privatizaci systému není přesné. Na jednom z předloňských seminářů věnovaných penzijní reformě upozornil bývalý ministr zemědělství Jan Mládek, že tzv. fully funded neboli systém spořících pilířů Pinochet nenechal "padnout" na své vojáky a policisty. Tyto složky mají svůj vlastní průběžný důchodový systém, který každoročně spolkne 1,2 % HDP země.)
Reforma výrazně podpořila ekonomiku
"Z pracovníků jsme udělali vlastníky kapitálu," hlásá Piñera, "a náš systém byl i v době krachu Enronu a podobných afér zcela bezpečný". Každý občan má svou spořící knížku, na které vidí, kolik peněz mu přibylo na účtu. Podle údajů z časopisu Ekonom z letošního března chilské penzijní fondy dosud zhodnocovaly vložené peníze reálně o průměrných 9 % ročně. Návštěvník webových stránek ekonomického oddělení chilské ambasády v USA se dočte, že Chile se v průběhu změn, které proběhly od roku 1980, stalo jednou z nejstabilnějších zemí v Latinské Americe.
Například HDP země rostlo mezi roky 1980 a 1990 v průměru o 7 % ročně. Příjem na osobu se za stejné období reálně zdvojnásobil. Míra chudoby populace se z 45 % v roce 1987 snížila na 18,8 % v roce 2003. V 90. letech minulého století bylo Chile 4. nejrychleji rostoucí ekonomikou světa. Inflace se snížila z 27 % v roce 1990 na 3,7 % v roce 2005.
Systém založený na soukromém spoření rozhýbal chilský kapitálový trh. Penzijní fondy, které tvoří 80 % chilského HDP, investují např. do firem, které staví a provozují dálnice (což je investice s velmi dlouhodobou návratností). Také kupují drobné půjčky na trhu s bydlením atd.
Reforma podle Piněry rovněž výrazně přispěla ke zlepšení kondice kapitálového trhu, rychleji začaly růst úspory atp. Piñera tvrdí, že pozitivní důsledky jsou patrné i v politice. Lidé, kteří se stali vlastníky, si prý uvědomují, že vysoké daně, inflace apod. by mohly znamenat ohrožení jejich úspor. Proto volí demokratické politiky, extrémisté nemají v politické reprezentaci významnější zastoupení.
Chilská reforma coby inspirace?
Debata o penzijní reformě je v ČR vcelku živá už několik let. Ovšem tam, kde by se mělo rozhodovat, tzn. na politické scéně, se kromě vytvoření a práce tzv. Bezděkovy komise v poslední době neudálo nic zajímavého. Lze si tedy vzít nějaké ponaučení z dosavadních výsledků chilské penzijní reformy? Jak jde např. privatizace systému dohromady s doporučeními již zmíněné Bezděkovy komise? Ta kromě jiného říká, že při konstrukci případné penzijní reformy je třeba rozložit riziko. V podstatě to znamená kombinaci průběžného i kapitálového systému, tedy využít dobrých stránek obou a minimalizovat ty špatné.
Ekonom Pavel Kohout však žádnou dobrou vlastnost průběžného systému nevidí. Ale ani kapitálový systém podle něj není sám o sobě vždy dobrý. Např. v Chile byly zpočátku penzijní fondy extrémně přísně regulovány. "Na trhu prakticky nebyla konkurence, fondy vypadaly jeden jako druhý," říká Kohout. Lidé nicméně mezi nimi mohli přecházet, což podle Kohouta přineslo především zbytečně vysoké náklady na přeplácení obchodních zástupců či marketing. (Tedy totéž, na co jsme upozorňovali v souvislosti se startem slovenské penzijní reformy, viz článek Nabrala slovenská reforma penzí správný kurz?). Kohout doporučuje, abychom se nechali inspirovat švédským penzijním systémem, psali jsme o něm v článku Český důchodce ve švédské penzi.
Jak při následné diskuzi poznamenal jeden z účastníků konference, podle výsledku tzv. Gini indexu na tom Chile není příliš dobře. Gini index udává míru nerovnosti ve výši příjmů občanů v zemi. Čím je vyšší, tím jsou vyšší i rozdíly v příjmech občanů. Pokud by se index rovnal nule, měli by všichni občané stejně vysoký příjem (ať už formou mzdy, platu či dividend) a neexistovala by mzdová nerovnost v daném státě. V roce 2005 dosáhl index Chile úrovně 57,1 (pro srovnání, nejnižšího skóre dosáhly Dánsko - 24,7, Švédsko 25 a ČR 25,4).
Pro posuzování míry chudoby totiž existují dva koncepty. Koncept absolutní chudoby, podle kterého je chudým ten, kdo má nižší denní příjem než je stanovená hranice. A také koncept
relativní chudoby, podle kterého je chudým ten, jehož příjem nedosahuje určité procentuálně stanovené částky oproti někomu jinému.
Piñera samozřejmě zastává absolutní pojetí chudoby. Připouští, že mezi nejbohatšími a nejchudšími lidmi v Chile je velká propast, ovšem nevidí na tom nic špatného, protože nahoru jdou podle něj díky systému všichni. "Ten, kdo vytváří bohatství, tím pomáhá všem," říká Piñera. A zmiňuje růst HDP či zlepšování kapitálového trhu. A pokud snad někdo na reformě tratí, je možné se na něj zaměřit a pomoci mu, myslí si chilský ekonom. Prostě reformu lze uskutečnit tak, aby byla výhodná pro všechny, uzavírá.
Kdo platí, má se dobře. Ne všichni ale mohou...
Ředitel odboru sociálního pojištění Ministerstva práce a sociálních věcí Jiří Král vidí v chilském penzijním systému zásadnější nedostatky. Pro ty, kteří dlouhodobě spoří, je podle něj systém jednoznačně úspěšný, tito lidé budou na důchod zabezpečeni dobře. Král ovšem odhaduje, že těchto lidí nebude více než polovina z celé populace. "A ti, kteří si na důchod celý život spořit nemohou, např. nezaměstnaní, zdravotně postižení, matky s dětmi atd. budou mít důchody nižší," říká Král. Chilský systém prostě není sociální, je přísně ekvivalentní (to, co z něj člověk získá, úzce souvisí s tím, co do něj vložil – pozn. aut.), dodává.
Tento fakt zřejmě v Chile přestává vyhovovat i politicky. Jak totiž Král dále upozorňuje, nová prezidentka země, Michelle Bachelet, která byla do úřadu zvolena na přelomu let 2005 a 2006, stanovila jako jednu z hlavních 4 priorit reformu důchodového systému. Pro tyto účely založila komisi (jejímž členem je i Augusto Iglesias, expert Světové banky na penzijní reformy), která vydala zprávu obsahující cca 70 námětů na zlepšení penzijního systému. Zřejmě nejzásadnějším z nich je podle Krále plán zavést univerzální minimální důchod, což by měl být de facto průběžné financovaný pilíř.
Více soukromého spoření, méně rovnostářství
Může tedy být chilský penzijní systém pro Česko inspirací, a pokud ano, v čem? Takto radikální změnu, tedy zrušení průběžného systému, už bychom dnes nejspíše provést nemohli ani kdybychom chtěli. V Chile byla na počátku 80. let jiná situace. Implicitní nároky (tedy to, co se penzijní systém "zavazuje" jednou lidem vyplatit) tam tehdy byly mnohem nižší, než jsou dnes v ČR. Chilská populace totiž byla mladší a měla méně odpracováno. V Česku navíc důchodový systém pokrývá 100 % populace, což v Chile zdaleka neplatilo. A v neposlední řadě má nezanedbatelný význam i fakt, že průběžné systémy jsou v zemích kontinentální Evropy, a tedy i v ČR, silně zakořeněny.
V každém případě by tuzemský penzijní systém potřeboval, jak poznamenává Jiří Král, více soukromého spoření a více ekvivalence. Tuzemský penzijní systém je totiž kromě jiného mimořádně rovnostářský, důchody lidí s vysokými příjmy se příliš neliší od těch, kdo měli nízké příjmy. Důležitá je i otázka, jak moc by měl občanům do jejich "penzijní strategie" zasahovat stát. Neměl by se angažovat především v případech, kdy si lidé nejsou schopni na důchod naspořit sami a těm ostatním nechat prakticky volné ruce?
Hrozí vám exekuce? Nebo už vám dokonce exekutor stojí v kuchyni? Přečtěte si, co vám smí a nesmí zabavit. Že dlužník nejste vy? Nevadí, exekutor může sebrat i cizí věci. Chcete vědět, proč tomu tak je a jaká práva máte? Připravili jsme pro vás nový seriál, v jehož rámci vám nabízíme právní i praktické rady jak se zachovat v případě, kdy vám hrozí exekuce nebo již dokonce máte s exekutorem co do činění. Exekuce majetku: práva exekutora a práva vaše.
Co si o tom myslíte vy?
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
10. 10. 2006 17:04, Jarmila
Rozpadem rodiny myslím rozvod, sloučením když se vezmou dva rozvedení lidé (nebo vdova a svobodný atd., variant asi bude víc) a mají děti z předchozích svazků, popř. i svoje vlastní. Pokud se dcera vdá, rodina se nerozpadá, ale vzniká nová. Proč mám proboha zabezpečovat dceru na důchod? Není to náhodou její problém? Já ji musím vychovat a dát jí vzdělání, pak ať se stará sama. Pokud budu rozumný rodič, zůstane jí po mně dědictví.
Nenapadlo mne to teď, ale už před několika léty. Slyšela jsem, že prý mají cosi obdobného v Rakousku nebo ve Švýcarsku, ale jistě to nevím.
Myslíte, že by to takto popsané mohlo fungovat?
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
12. 10. 2006 14:03, PPP
Ono je věcí, které nepotřebujeme. Kromě Grippena a obrněného transportéru i vlaky (taky všude nejezdí), Nomuru, ministerstvo průmyslu a obchodu, vlek na Sněžku, vojáky v Afghanistánu, polní porodnici v Banda Acehu, prodaný Unipetrol, ohňostroj na 1. máje, zásah policajtů na Czech Tecu, senát, finanční úřad, vězení, radary na silnici... A furt nám to někdo vnucuje a nedbá na to, že třeba já sbírám takové ty hezké papírky s portrétem tatíčka Masaryka (dobře se s tím tapetuje zeď, ale na zapalování cigatet jsou lepší ty s Anežkou českou.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (29 komentářů) příspěvků.