Banka, která zkrachovala dvakrát

Krátce po první světové válce nastalo v českých zemích hospodářské oživení. A to i přes velké problémy a ztráty, které způsobilo rozdělení měny a posilující koruna. Ještě po skončení první světové války a vzniku Československa platila na našem území rakouská koruna. Aby bylo zabráněno importu inflace, způsobené tiskem nových a nových nekrytých bankovek z válkou zdecimovaného Rakouska a Maďarska, bylo v únoru 1919 rozhodnuto o měnové odluce, koncem měsíce byly všechny bankovky vyšších hodnot okolkovány a vznikla koruna československá.

Díky přísné protiinflační politice (ministerstvo financí se snažilo o omezování množství peněz v oběhu, aby udrželo pod kontrolou růst cen) začala československá koruna posilovat vůči koruně rakouské i maďarské. Banky, které měly pohledávky v těchto zemích ještě z dob monarchie, utrpěly ztráty, neboť dostaly své peníze zpět v méně hodnotné měně rakouské či maďarské. Například níže zmíněná Pozemková banka na měnové odluce prodělala 36 miliónů korun.

Posilující koruna také znamenala, že české zboží bylo v zahraničí dražší a hůře se vyváželo. Řada exportních firem tak vyráběla na sklad. To vyvolávalo velkou poptávku po úvěrech, banky však již přestávaly mít peníze na půjčování. Přesto se peníze průmyslovým podnikům snažily půjčovat, neboť s nimi byly silně majetkově provázány. (I tyto vazby byly často problémem v 90. letech). Současně velké obavy z inflace vedly obyvatelstvo k rostoucímu zájmu o ukládání peněz do cenných papírů, především akcií. Jejich kurzy tak během roku 1919 a první poloviny 1920 rostly nebývale rychle. Prudký konec poválečného hospodářského růstu v polovině roku 1920 ale znamenal naopak extrémní propad akciových kurzů. Aby se zmírnily ztráty investorů, muselo dokonce zasáhnout ministerstvo financí.

Nejenom pokles burzy a potíže celého hospodářství, ale i roztříštěná činnost bank, které se místo bankovním obchodům věnovaly transakcím se zbožím či realitami a divoké spekulaci s cennými papíry a cizími měnami, byly hlavními příčinami bankovní krize poloviny dvacátých let. Z dnešního pohledu můžeme vnímat slovo krize jako přehnané, vždyť tehdy zkrachovaly jen tři středně velké banky.
Během poloviny devadesátých let skončilo kolem desítky bank, bývalá IPB byla dokonce jednou z největších bank na trhu. Nicméně ve dvacátých letech, kdy teprve vznikala důvěra v národní hospodářství samostatné země, byla ztráta důvěry v bankovní sektor zničující.

Divokou spekulací rovnou do pekla

Krachem, který celou krizi začal, byl bankrot Moravsko-slezské banky. Mnohé z tehdejších událostí vám jistě připomenou nedávná devadesátá léta a tehdejší tuneláře. Podle některých zdrojů v době, kdy banka byla ve skutečnosti ztrátová, vedení falšovalo hospodářské výsledky a vyplácelo si vysoké odměny. Například za rok 1921 dostal generální ředitel Kačírek 280 tisíc korun a jeho zástupce Rokos 220 tisíc. Za tyto částky se dal tehdy koupit například veliký dům.
Co bylo ale horší, banka držela své vlastní akcie, na které uvedla falešná jména, a bylo s nimi hlasováno na valných hromadách, což umožnilo vedení prosazovat vlastní rozhodnutí a udržet se ve funkci. O "příspěvku" zmíněných pánů ke krachu banky svědčí i zpráva revizního výboru, který měl vyšetřit příčiny úpadku banky. Píše se v něm: "nebyla to jen všeobecná krise a nepřízeň poměrů obchodních, které banku postihly, nýbrž, hlavní vinu toho nese špatné hospodaření a lehkomyslnost, jakož i nesvědomitost vedoucích činitelů banky. Za původce zkázy lze zvláště označiti vrchního ředitele E. Kačírka a jeho náměstka Antonína Rokosa, kteří důvěru správní rady a akcionářů na dobro zklamali a v touze po rychlém zbohatnutí a pohodlném životě ztratili smysl pro povinnost a zodpovědnost. Dotyční ředitelé prováděli prostřednictvím banky rozsáhlé soukromé spekulace na vlastní i cizí jméno, čímž banka utrpěla ztráty milionové..."
Celková ztráta banky přesáhla 193 miliónů korun, což znamenalo, že i část vkladatelů přišla o své peníze. Zoufalí vkladatelé zkrachovalých bank dělali zoufalé činy. V sobotu přišla do pobočky Moravsko-slezské banky žena, která dostala z Ameriky 1 000 dolarů a chtěla si je jen vyměnit na koruny. Ačkoliv se už tehdy vědělo, že se to s bankou hodně kýve, navedl jí úředník v bance, aby je uložila na vkladní knížku. Úředník ji přemluvil s tím, že by jí je přes neděli někdo mohl ukrást. Když si pro ně v pondělí přisla, zjistila, že banka právě v ten den zastavila platby. Nelze se tak divit, že dotyčná žena chtěla v zoufalství onoho úředníka zastřelit.

Výše zmíněná měnová odluka byla jednou z příčin pádu dalšího peněžního ústavu - Pozemkové banky. Vznik české koruny připravil tuto banku o 37 miliónů korun. Další část z její celkové ztráty 170 miliónů tehdejších korun způsobily špatné investice do kovodělného průmyslu, obchodu s dřívím a ostatním zbožím. I to byl důvod, proč nový bankovní zákon přijatý po skončení krize zakazoval bankám obchodovat se zbožím jinak než komisionálně. Stejně jako u předešlé banky ale k problémům přispěly i spekulační obchody vedení banky kvůli kterým přišel ústav o 15 miliónů korun.

Posledním ze tří krachů byla Banka Bohemia. Tato peněžní instituce vznikla v roce 1909 s cílem zprostředkovávat peněžní styk mezi Rakouskem-Uherskem a českými emigranty, kteří se usazovali ve Spojených státech. Malá velikost banky ale nebyla pro tyto transakce ideální, místo toho se banka ve svých činnostech velmi roztříštila, dokonce provozovala v New Yorku cestovní kancelář a prodávala vstupenky do divadel. Začátek první světové války přinesl bance řadu problémů, která ale nakonec ustála. Po skončení války byly této bance díky jejím vazbám v Americe předpovídána slibná budoucnost.
Skutečnost byla ale jiná. Banka se vrhla na zběsilé nakupování (a spekulaci) se zbožím. Pokles většiny cen v druhé polovině roku 1920 ji ale dostal do vážných problémů, z kterých se už nedostala. Také zde mělo vedení banky značný podíl na jejím konci. Jak uvádí Antoním Pimper v knize Čsl. banky za války a po válce (myšleno první světové, kniha vyšla v roce 1935): "Většinu jejích (banky Bohemia) ztrát lze nazvati ztrátami spekulačními a mnohé z nich byly zaviněny také neschopností vedoucích činitelů, kteří neměli dostatek praktických vědomostí, aby v době, pro obchodní podnikání tak riskantní, dovedli odhadnouti důsledky svého počínání..."

A jak to dopadlo?

Krach neměl takové finanční důsledky jako "památné" tunelování na počátku devadesátých let. Dotčené bankovní ústavy totiž patřily k těm menší až středním, také výše škody byla menší škoda byla odhadnuta "jen" na necelé dvě miliardy tehdejších korun. Což by v přepočtu na dnešní relace znamenalo částku v řádu desítek miliard korun. Část těchto škod vzal na svá bedra stát. Tehdejší rozhodování jestli pomoci, či ne nebylo jednoduché, nicméně vliv měly dva faktory - především důležitost bank (a důvěry v ně) pro tehdejší národní hospodářství, a pak také fakt, že banky poskytovaly úvěry prázdné státní kase v prvních letech republiky.

Stát ale nebyl jediný, kdo pomáhal. Banky vytvořily tzv. Zvláštní fond určený na úhrady ztrát (v podstatě jde o obdobu dnešního fondu pojištění vkladů). V případě některých bank však jejich ztráty odnesli i vkladatelé, často družstevní záložny, které do zkrachovalých bank uložily peníze svých členů. Takto zprostředkovaně se nedůvěra v banky šířila mezi obyvatelstvem. To vedlo k výběrům peněz z ostatních malých a středních bank, což znamenalo problémy i pro banky, které byly původně finančně v pořádku. Následná vlna spojování bank vedle k tomu, že v důsledku bankovní krize poloviny dvacátých let se počet českých ústavů snížil z 27 na 15. To ale mělo i pozitivní důsledky, vzniklé banky byly silnější a lépe odolné vůči hospodářské krizi, která přišla v roce 1930.

Obáváte se krachu další banky? Jaké a proč? Stále se bojíte tunelování?