ČNB: strážný anděl měny, nebo mor ekonomiky

Základním rysem centrálního bankovnictví je jeho inherentní pochybení. ČNB se principielně od jiných centrálních bank neliší. Moderním cílem centrálních bank je tzv. cílování inflace, tedy snaha dosáhnout pomocí měnových nástrojů určitého cenového nárůstu indexu CPI. Pomineme-li (ne)smysluplnost cenových indexů, je tato snaha stále jen bojem s větrnými mlýny. Trvalý nárůst cen, inflace, je způsoben výhradně centrální bankou. Pro rozvíjející se hospodářství je totiž typický pokles cen. Kdyby centrální banka každý rok nezvyšovala množství peněz v oběhu, ceny by v prosperující ekonomice klesaly.

Když se centrální banka rozhodne snížit úrokové sazby, tak to za jinak stejných podmínek znamená další nárůst zásoby peněz. To ale není všechno. Peníze se do ekonomiky nedostávají najednou, ale postupně. Někdo si "nových" peněz užije dříve než někdo jiný. Tato nerovnoměrnost způsobuje pokřivení relativních cen v ekonomice a změnu struktury výroby. Stačí si uvědomit, že úroková míra je cenou jako jakákoli jiná cena. A pokud s ní centrální banka manipuluje, nejde o nic jiného než o regulaci této ceny. Pokud připustíme, že cenové regulace jsou škodlivé a vytvářejí takové neblahé jevy jako nedostatky nebo sníženou kvalitu, musíme odmítnout i manipulaci úrokovou sazbou.

Zhoubné hýbání s úrokovou sazbou

Chování centrální banky v důsledku přináší jeden obzvláště zhoubný jev, hospodářský cyklus. Snižování úrokových sazeb vede k zahajování investic, které na základě reálných výrobních faktorů nemohou být realizovatelné. Změna relativních cen vede ke změně struktury výroby směrem ke kapitálovým statkům. Při nízkých úrokových sazbách však dochází k nárůstu spotřeby a poklesu úspor.

Společnost v každém okamžiku disponuje určitými zdroji. Mávnutím kouzelného úrokového proutku tento fakt nezměníme. Vytvoříme pouze dichotomii mezi relativní strukturou produkce a poptávky. Pouze pokles úrokových měr jako následek odložené spotřeby může vést ke skutečné hospodářské konjunktuře. Úrokové manipulace vytvářejí pouze nejrůznější druhy investičních bublin. Patrné je to zejména v USA - v 90. letech 20. století se nafoukla technologická bublina a nyní bublina na trhu nemovitostí. Tyto bubliny končí velkými ztrátami a nutnou realoakcí výrobních faktorů. Nejsou prosperitou, ale plýtváním.

Umělé oslabování měny má opačný než zamýšlený efekt

Oslabení měny v důsledku nižších úrokových sazeb nezvyšuje konkurenceschopnost. Uměle zvýhodňuje domácí producenty na úkor zahraničních. Toto zvýhodnění ale není fundamentálního charakteru, kdy by domácí výrobci uměli vyrábět produktivněji. Časem tato výhoda pomine a v důsledku měnících se relativních cen nakonec způsobí snížení komparativních výhod a tedy nižší konkurenceschopnost. V důsledku tak expanzivnější měnová politika znamená zpomalení ekonomického růstu.

Na snižování úrokových sazeb centrální bankou není nic pozitivního. Nejsou lékem na hospodářský růst. Ten se navíc neměří žádnými ukazateli typu HDP či podobnými nesmyslnými indikátory. Ekonomický růst má kvalitativní povahu a je nezměřitelný. Kdyby nízké úrokové sazby byly skutečně receptem na ekonomickou prosperitu, pak by dnes EU, včetně České republiky, a USA zaznamenávaly výrazný růst blahobytu. Jediným možným způsobem jak ekonomika může "růst" je prohlubování tvorby kapitálu na základě růstu úspor. Rostoucí spotřeba a nerentabilní investice ještě blahobyt nikde nepřinesly a nikdy nepřinesou. ČNB nijak z chování jiných bank nevybočuje a sleduje stále stejná dogmata. Nic se nezměnilo. Bohužel.

Psáno pro stránky Liberálního institutu.

Co si o činnosti ČNB myslíte? Jaký máte názor na centrální bankovnictví obecně? Podle vás ekonomice spíše škodí, nebo pomáhá?