Obavy z deflace jsou neopodstatněné

V médiích, ale i v širší odborné veřejnosti již několik let probíhá vlna obav z deflace. Například Japonsko prochází v devadesátých, ale i v prvních letech nového tisíciletí v průměru poklesem cen a ekonomika stagnuje, Nikkei 225 se propadl o dvě dekády do minulosti. Německo prochází stádiem velmi nízké inflace a stagnuje. USA zažily v první polovině třicátých let minulého století pokles cen, a svým ekonomickým výkonem toto období vešlo do dějin pod přízviskem Velká deprese.

Výsledná známka pro deflaci však není tak špatná, jak by se z tohoto arbitrárně úzce vymezeného výběru událostí mohlo na první pohled zdát. USA v poslední třetině 19. století procházely poklesem cen, a přesto rostly v průměru 4% tempem. Také v moderní poválečné historii byla deflace ve vyspělých ekonomikách (měřená poklesem více flexibilního indexu cen výrobců) provázena nadprůměrným výkonem ekonomiky a akcií (viz. grafy 1-2), z hlediska poválečné historie je japonská zkušenost s deflací spíše anomálií než pravidlem. Velmi rychle rostoucí čínská ekonomika v posledních letech provázená poklesem cen také k obavám z deflace nepřispívá. A japonská ekonomika v roce 1996 vzrostla zhruba o 5 % při klesajících cenách.

Dobrá a špatná deflace

Jak jde tedy dohromady tato podivuhodná historie deflace? Rozumnější experti, kteří se nedrží keynesiánské ortodoxie (ta deflaci jednoduše považuje za důsledek „nedostatku poptávky“), rozdělují deflaci na dobrou a špatnou. „Dobrá deflace“ je důsledkem růstu produktivity, která se za existence neinflační monetární politiky může projevit poklesem cenové hladiny. Příkladem této "dobré deflace" je například situace v USA v 19. století. "Špatná deflace" je naopak důsledkem nedostatečného růstu nabídky peněz, špatné kondice bank, nedůvěry spotřebitelů a podobně. Příkladem je Japonsko.
Při nulových úrokových sazbách je relativně nízký růst širších měnových agregátů důsledkem nízké poptávky po penězích, tedy nízké ekonomické aktivity a ne vice versa. Také "bankovní vysvětlení" má své trhliny, protože existují země jejichž banky se rovněž nacházely v ubohém stavu, přesto země trpěla inflací. Klasickým a smutným příkladem země, která zažívá credit crunch a zároveň hyperinflaci je momentálně Argentina (je ironické, že rok 2002 po „experty“ doporučované devalvaci byl prvním rokem po roce 1991, s výjimkou brazilské krize v roce 1999, kdy exporty meziročně klesly).

Neignorujme historii

Klíčem k pochopení deflace není podle mého názoru rozdělení deflace na dobrou a špatnou, ale pochopení následující otázky: Proč ceny spotřebitelů klesaly tak často v 19. století, i v době předcházející a doprovázející Velkou depresi, ale po druhé polovině 50. let již jen velmi zřídka?
První částí odpovědi na tuto otázku je zlatý standard, který, jak ukazuje historická evidence, s výjimkou válečných období umožňoval zohlednit růst produktivity v rámci průmyslové revoluce v cenách. Zlatý standard vysvětluje trend mírného dlouhodobého poklesu cen, ale sám o sobě nevysvětluje na dnešní dobu neuvěřitelné meziroční kolísání spotřebitelských cen (např. někdy -5 ale i -10 % ročně). Vysvětlením je, že se spotřebitelské ceny zhruba do druhé poloviny 50. let pohybovaly (ať již z jakýchkoliv důvodů) mnohem těsněji s cenami komodit či surovin, jejichž cena je často stanovena na organizovaných likvidních burzách a pohybuje se s ekonomickým cyklem. V poválečném období se ceny těchto komodit pohybovaly s cenou zlata (od 70. let) a ekonomickým cyklem, ale ceny spotřebitelů a do značné míry i výrobců, je již na rozdíl od předchozího období neprovázejí tak těsně - zejména směrem dolů. Klesající spotřebitelské ceny v období Velké deprese jednoduše následovaly ceny komodit, které klesaly v důsledku padající produkce.

Deflace (nikoliv ve smyslu trendu, ale ve smyslu nadprůměrných meziročních změn cenové hladiny) nebyla příčinou, ale symptomem ekonomických problémů. V poválečném období a zejména od 70. let, kdy se deflace projevovala periodicky v poklesu flexibilnějších cen výrobců, byla provázena a následována nadprůměrným výkonem nejen dluhopisů ale i akcií. Proč? Protože byla důsledkem silné měny, která s sebou přináší dezinflaci, více zahraničního kapitálu a nižší úrokové sazby.

Vysvětlení toho, proč z vyspělých zemích zrovna Japonsko zažívá nejen nízkou inflaci, ale v některých letech i deflaci, leží mimo rámec krátkého článku. Nicméně pokládat deflaci za ekonomický problém, který je nutno řešit tištěním peněz a depreciací jenu by bylo ignorováním historie. Ta ukazuje, že deflace je pozitivní jak pro ekonomický růst, tak pro finanční aktiva. Japonsko ani Velká deprese tuto skutečnost při důkladné analýze nezpochybňují, pouze ilustrují, že deflace není pro prosperitu podmínkou dostačující.

Ekonomové, kteří při vysvětlování problémů Japonska (a podobně i Německa) poukazují na institucionální potíže, špatnou kondici bank a chaotické chování japonských politiků postižených syndromem "proboha dělejte něco", jako například světový expert na podnikovou ekonomiku Michael Porter z Harvardské univerzity, nabízejí mnohem lepší diagnózu i návrh na léčbu problémů Japonska, než nesofistikované obviňování deflace.

Co si o deflaci myslíte nyní, po zasazení tohoto problému do historických souvislostí? Jaké kroky by podle vás měli v budoucnosti činit čeští ekonomové, kapitáni průmyslu a pochopitelně také politici? Napište nám své názory!