Vkladní knížky

Vkladní – nebo též kontrolní, případně spořitelní – knížka sloužila jako evidence vkladů a výběrů v podstatě od prvních spořitelen v českých zemích.

Finančních ústavů bylo mnohem víc než dneska. Běžné byly spořitelny městské, spolkové nebo spořitelní družstva a záložny – takzvané kampeličky. I ty v počtu mnohem mnohem větším než teď.

Vkladní knížky byly základem spoření nejen za císařství a za první republiky, ale i po roce 1948. Velmi časté byly spořitelní knížky pro děti a knížky, které vznikaly k nejrůznějším příležitostem, jako byl třeba sokolský slet nebo výročí narozenin Františka Cyrilla Kampelíka, otce družstevních záložen. K nim často finanční ústavy nabízely speciální úročení: jazykem dnešních marketérů bychom mluvili o „akčních knížkách“.

Tuhle knížku už jsme viděli na úplně prvním obrázku, ale ještě se k ní na okamžik vraťme. Byla to první vkladní knížka vydaná Městskou spořitelnou Pražskou (Böhmische Sparkasse in Prag), předchůdkyní dnešní České spořitelny, při svém založení 1. května 1875. Jejím majitelem byl člověk jinak proslavený úplně jinými knížkami, totiž František Palacký. Otec národa šel národu příkladem.  

Spořitelní družstva podle návodu Cyrilla Kampelíka vznikaly i v docela malých obcích. V roce 1918 jich v nově vzniklém Československu bylo přes 900! Ze vkladních knížek, které vydaly, jsme si vybrali právě tuhle. Kvůli jedné zajímavosti uvnitř…

Všimněte záznamu na levé stránce dole: „Převedeno na měnu korunovou.“ A uložená částka se zdvojnásobila. Připomíná měnovou reformu, při které se Rakousko-Uhersko vzdalo svých stříbrných zlatých a přešlo na koruny. Peníze se měnily v kurzu dvě koruny za zlatku. To je ten okamžik, od kterého říkáme desetikoruně pětka: Pětka, búr a litr. Melouny. Vyznáte se v lidových názvech peněz?

Nad stránkami vkladní knížky ze záložny v Moravské Ostravě si vzápětí – až ji otevřeme – připomeneme zas jinou věc…

Totiž to, proč se zloději v domě kromě hotovosti a stříbrných lžiček pídili i po vkladních knížkách. Finanční instituce sice od svých klientů chtěly podpisové vzory, ale v zásadě platilo, že kdo přijde s knížkou, může vybírat. Knížka na doručitele. Případně existovaly ještě knížky na heslo, což byla jistá obrana – leč vzpomeňme Cimrmanova hraběte Nikoliće, který přišel o rodinné jmění kvůli zapomenutému heslu Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema cilju predstavlja u stvari pravodlivo krivudanje (Dobře pamatovati, že co může vypadat jak přímá cesta k cíli, jest někdy vpravdě oklikou). 

Ve spořitelní knížce z brněnské městské spořitelny si všimneme zase jiné věci…

Toho, jak byla společnost ještě prodchnuta jistým étosem píle, spořivosti, dobrého hospodaření a vzájemné výpomoci – zásadami, které v Německu propagoval Raiffeisen a u nás pak Kampelík. 

Těžko říct, co by František Cyrill Kampelík říkal na možnost vyměnit úrok dvě nebo tři procenta ročně za šanci na výhru ve slosování. Ale kdyby se dožil roku 1956, ze kdy je tenhle kalendářík už státní spořitelny (tedy z doby násilné kolektivizace zemědělství a okrádání právě těch, pro které nejvíc pracoval), tohle by mu možná přišlo jako to nejmenší.

Poslední roky, kdy se ještě mohlo mluvit o kampeličkách. Mimochodem: jubileum, ke kterému byla vydána tahle „akční knížka“, bylo sto let od revolučního roku 1848.

Připomínat se mohl i sám Kampelík. Družstevnictví bylo pořád ještě slovo s původním obsahem.

Slova zůstávají. I reklamy Státní spořitelny za komunistů vyzývaly ke střídmosti a radily, že lepší je banka než rozumně uložená měna neboli RUM. Jenže vždycky záleží nejenom na tom, co se říká, ale i kdo to říká.

Výherní vkladní knížky mohly mít dost výherců – ale ten opravdový byl jen jeden: stát. Zdvojnásobit někomu vklad byla velmi dobrá výměna za nulový úrok pro všechny ostatní.

Dárkové vkladní knížky do kolébky. A s poučením o práci pro lidově demokratickou republiku…

… a o Gottwaldových pětiletkách.

Pionýrská vkladní knížka.

Výchova k hospodárnosti.

Dlužno říct, že na téhle pionýrské knížce se sešla na svou dobu velmi pěkná suma.

A tady už jsou dospělácké knížky. Na jméno, anonymní, cestovní, výherní…

Poslední mohykáni ze žhavé současnosti.

Tyhle knížky pocházejí z archivů ČSOB. První vydala Poštovní banka – dnes zapomenutý ústav, který se na konci roku 1993 sloučil s Investiční bankou v podnik nezapomenutelný: Investiční a poštovní banku. IPB končila tím, že do ní napochodovali ozbrojenci, aby dosadili nuceného správce. Předtím ještě vydala druhou knížku na obrázku. S dalšími zaniklými finančními ústavy si ji můžete připomenout v našem kvízu nejen pro pamětníky: Banky, které zmizely.

Už nenabízenou specialitou Poštovní spořitelny (značka vlastněná ČSOB) byla místní vkladní knížka. Normální vkladní knížka, akorát fungovala jen na jediné poště – tam, kde si ji klient založil.

Takhle vypadají současné vkladní knížky ČSOB/Poštovní spořitelny: dětská a dospělácká.