V současnosti žijeme v bohaté a celkem prosperující společnosti. Až dosud jsme žili podobně jako miliony našich sousedů, tedy nepříliš zodpovědně. Naše dluhy byly příliš vysoké. Zajištěný úvěr ( hypotéka) vytvářel tlak na cash flow, nezajištěné dluhy ( spotřební úvěry) tento tlak obvykle posilovaly a jejich výše se přinejmenším blížila ročnímu disponibilnímu příjmu rodiny. To, co jsme u státu považovaly za hazard, tedy stálé zvyšování zadlužení, jsme sami provozovali celkem bez větších problémů.
Všechno fungovalo hladce, dokud se neobjevily turbulence na finančních trzích, které vedly k finanční krizi. Ta nás vyděsila a uvědomili jsme si, jak málo stačí k tomu, aby se celý systém zhroutil jako domeček z karet.
Pokusme se tedy vcítit do pozice takové rodiny. Kolem sílí krize, nezaměstnanost, pokud neroste, tak rozhodně neklesá, sousedé mají potíže s hypotékami. V rodině je stále ještě dobře. Oba rodiče mají příjem. Ale stav volných prostředků je špatný, protože splátky hypotéky a spotřebních úvěrů jsou vysoké. Rodina je stresována, protože obavy z budoucnosti jsou velké. V takové situaci by mělo dojít k přehodnocení chování rodiny a k rozhodnutí, že je třeba změnit přístup ke spotřebě a k tvorbě rezerv.
Samozřejmě, že ten, kdo utratí vše, co vydělá anebo ještě více, kdo utratí i své úvěry za zboží a služby, ten nikdy nemůže dosáhnout žádného rodinného majetku, natož takového, který bychom s klidným srdcem mohli nazvat bohatstvím. Většího majetku lze dosáhnout jen dvěma metodami: Buď soustavným a uspokojivým růstem příjmů spolu se zvyšováním výnosů investic, nebo také minimalizací vydání a tlačení úrovně výdajů stále a systematicky pod úroveň příjmů. Správným přístupem k otázce rodinných financí je pohled, který svou váhu dává oběma stranám rozpočtu a obě posuzuje stejně pečlivě.
Z čeho ale vlastně vychází ona potřeba neustále spotřebovávat? Je to tak silný pud, že mnohdy vede až k absurdním situacím. Vysoká životní úroveň znamená, že si za peníze, které ještě nemáme, kupujeme věci, které nepotřebujeme, abychom oslnili lidi, které nesnášíme. Pokud v moderním světě kterýkoli politik hovoří o životní úrovni, myslí tím v podstatě jenom a pouze růst kupního potenciálu maximálně širokých vrstev obyvatel – voličů.
Každopádně je určitě ekonomičtější a realističtější začít u výdajů, již jenom proto, že značné množství rodin musí nejprve vůbec vytvořit prostor pro úspory, a pak teprve může přemýšlet, jak s nimi naložit. Platí tedy, že zatímco investovat a množit přebytky může jenom ten, kdo nějaké přebytky v běžném hospodaření také vlastní, snižovat výdaje například pokusem krotit spotřebitelský apetit a chyby může každý. Alespoň tedy každý, kdo má vůbec nějaké příjmy má.
Není zde řeč např. o útratě v restauraci, ale o útratách, které si spousta lidí ani neuvědomuje. A přitom jsou tyto ztráty značné. Jedná se o zbytečnou spotřebu jako např. velké množství rychle se znehodnocujících potravin, které se nespotřebují a vyhodí.
Zbytek článku si přečtete na investujeme.cz
Sdílejte článek, než ho smažem