Češi se rádi chlubí svou fotbalovou reprezentací. Zvlášť když byla svého času podle žebříčku světové fotbalové asociace FIFA druhá na světě. Za téměř národní svátek se považuje, když některý z českých předních klubů postoupí do dalších bojů v evropských pohárech. I když herně se občas české kluby i reprezentace mohou s evropskými týmy měřit, v ekonomickém srovnání je český fotbal hluboko v poli poražených.
Poradenská společnost Deloitte letos už podvanácté sestavila žebříček nejbohatších evropských fotbalových klubů. První příčku obsadil španělský Real Madrid, který za minulou sezónu vydělal na vstupném, vysílacích právech a reklamě 351 milionů eur. Druhý Manchester United naplnil pokladnu 315,2 milionu eur. Třetí v pořadí, FC Barcelona si přišla na 290,1 milionu eur. Dvacítku nejbohatších uzavírá německý Werder Brémy s příjmy 97,3 milionu eur. Pro srovnání rozpočet pražské Sparty se pohybuje kolem deseti milionů eur. Slavia Praha si musí vystačit zhruba s polovinou.
Cesta mezi elitu je dlážděna zejména třemi základními kameny: moderním stadionem, který láká tisíce fanoušků, vynikajícími výkony na hřišti umocněnými účastí v prestižní evropské Lize mistrů. S tím do značné míry souvisí i lukrativní smlouvy na prodej vysílacích práv a reklamy. Většina z dvacítky klubů v žebříčku firmy Deloitte plní svůj rozpočet zhruba rovnoměrně z vybraného vstupného, z příjmů za vysílací práva a z reklamy. Určitou výjimku představuje Manchester United, který ze vstupného získává 44 procent všech příjmů, v absolutní částce jde o 137,5 milionu eur. Naopak italské kluby jsou zhruba z poloviny závislé na smlouvách o prodeji vysílacích práv z domácích zápasů.
Klíčem k finančnímu úspěchu jsou podle Deloitte moderní stadiony. Ukázalo se to podle studie v Anglii, která musela modernizovat řadu stadionů před mistrovstvím Evropy v roce 1996. Stejně jako v Německu, jehož hlavní stadiony prošly omlazovací kúrou před světovým šampionátem v roce 2006. V obou případech se miliardy investované do stadionů vrátily ve vyšších příjmech ze vstupného a ve vyváženějším poměru jednotlivých zdrojů klubových příjmů. Ukázkovým příkladem, co udělá s příjmy klubu nový stadion, je londýnský Arsenal. Přestěhování do nové arény Emirates znamenalo v loňské sezóně růst celkových příjmů klubu o 71,5 milionu eur, tedy o 37 %.
Ve srovnání s Českem ovšem mají evropské velkokluby na nových stadionech na čem vydělávat. Průměrná návštěva na domácích zápasech Manchesteru United dosáhla v loňské sezoně 75 800 diváků, což bylo nejvíce v Evropě. Na Barcelonu chodilo v průměru 74 100 diváků. Manchaster přitom před loňskou sezónou zvýšil kapacitu stadionu o osm tisíc míst, Barcelona totéž plánuje. Celkově by se měl počet sedadel na jejím stadionu dostat přes 100 tisíc.
Pro české kluby mohou tato čísla znít jako z jiné planety. V loňské sezóně přišlo v průměru na jeden zápas 4 880 diváků. Jedno kolo, tedy osm zápasů, shlédlo v ochozech v průměru 38 880 diváků, tedy dvakrát méně, než kolik jich přijde na jediný zápas Manchesteru. Na stadion pražské Sparty se za celou minulou sezónu vypravilo celkem 177 722 diváků, tedy zhruba tolik, kolik diváků přijde na pouhé dva zápasy Manchesteru. Pražská Slavia, která stále nemá vlastní stadion, přivítala za celou minulou sezónu 70 781 fanoušků.
Studie Deloitte ukazuje, že pro menší a chudší kluby je samo o sobě velmi složité dostat se mezi evropskou klubovou elitu. Přípomíná to začarovaný kruh, v němž vynikající výsledky na hřišti spojené s účastí v posledních kolech Ligy mistrů přitahují pozornost a peníze sponzorů a televizních stanic a zároveň více peněz umožňuje zkvalitňovat tým a dosahovat dobrých sportovních výsledků. Nemluvě o přízni fanoušků. Pokud budou české kluby chtít v Evropě opravdu prorazit a udržet se mezi evropskou elitou, budou muset tento bludný kruh prolomit.
Chodíte v Česku na fotbal? Byli byste ochotni platit vyšší vstupné? Za jakých podmínek?
