První zářijové úterý uplynulo čtyřicet let od chvíle, kdy byla do vesmíru vystřelena sonda Voyager 1. Žádný jiný lidský výtvor to nikdy nedotáhl dál. V druhé polovině dvacátého století byl ale Voyager 1 jen jeden z mnoha úspěchů, kterého lidstvo při dobývání vesmíru dosáhlo.
Z velké části to bylo i tím, jak rády si tehdy největší světové mocnosti „poměřovaly svaly“; obloha byla pro takové předvádění ideální projekční plátno. S koncem studené války se to ale s pronikáním do kosmu na dlouhou dobu zadrhlo. Zlom nastal až v posledních letech, kdy si své klukovské sny začali plnit podnikatelé jako Elon Musk, Richard Branson nebo Jeff Bezos. Kromě nadšení a snahy o posouvání lidských možností je samozřejmě ženou i podnikatelské zájmy.
Není náhoda, že stále víc mluví o vesmírných misích i americký prezident Donald Trump, který by rád Ameriku nakopl k novým kosmickým dobrodružstvím a zase jednou ukázal, že jeho země na to má. Jako by se vracela éra předvádění bicepsů: Pozadu nezůstává Čína a s ambiciózním vesmírným programem přišla dokonce Indie. Ta v roce 2014 dokázala vyslat na orbit Marsu sondu za pouhých 74 milionů dolarů. Což je paradoxně o několik desítek milionů míň, než byl rozpočet hollywoodského trháku Marťan.
Ještě zajímavější jsou pak úvahy o tom, co by nastalo, kdyby se na asteroidech podařilo těžit vzácné kovy. Investiční banka Goldman Sachs upozorňuje, že by k tomu mohlo dojít mnohem dřív, než si myslíme.
V pravidelné anketě se tentokrát nebudeme věnovat výhradně byznysu, penězům, prostě přízemním věcem. Dovolíme si pro jednou úplně jiný úhel pohledu a zvedneme oči ke hvězdám. A budeme se ptát těch, kteří tak nějak mají oči ke hvězdám v náplni práce a života. Zeptáme se, jaká knížka nebo film o kosmu je nejvíc zasáhly. A – protože i při dívání na hvězdy chceme stát nohama pevně na zemi – druhá část otázky je, jestli si z vědeckofantastické klasiky můžeme a máme pro dnešek brát nějaká ponaučení.
Ondřej Neff
spisovatel sci-fi a novinář
Moje generace žila ve stínu oslnivé vize Kubrickovy Vesmírné odysey 2001 z roku 1968. Tenkrát jsme věřili, že tak nějak to bude, a jen pesimista si myslel, že to přijde o něco později. Sny ovšem nevyhasly, o tom svědčí i současné snímky, jako je Gravitace nebo Marťan.
Co ovšem zcela vyhaslo, je technooptimismus padesátých i šedesátých let. Ten byl udolán, zavražděn soustavným civilizačním skepticismem, kdy se stalo módou hledět na všechno – a na budoucnost zvlášť – jen temnými brýlemi. Konec konců i ten Kubrickův film je civilizační apoteóza, kdežto oba jmenované soudobé filmy jsou neseny spíš pochybností až skepsí. Já osobně jsem vůči ní imunní a zcela racionálně si připomínám, že za vše dobré, co nás obklopuje, vděčíme důmyslu vynalézavých lidí, tedy civilizaci, a že všechno špatné v lidském světě je dílo politiků, filozofů a náboženských vůdců. To do mě nedostal Kubrick, ten to jen utvrdil a následná léta to ze mě nevyhnala.
Michal Berg
internetový podnikatel, místopředseda Zelených
Je paradoxní, že málokterý film či kniha popisuje příběh, ve kterém by lidstvo využilo možnosti technického a vědeckého rozvoje k pozitivnímu řešení svých zásadních problémů. Naopak mnohem víc pozornosti autorů i diváků přitahují dystopické a postapokalyptické vize nebo podobenství – už od legendární Ikarie XB nebo Planety opic až po současné Potomky lidí nebo Avatara. K tomu, abychom se v reálném světě těmto zejména ekologickým katastrofám vyhnuli, to ale zatím zjevně nepomáhá.
Dílem, které mě fascinovalo už v mládí a které je aktuální i teď, je kniha Roberta Merleho Malevil. Ta popisuje postapokalyptický svět po výbuchu jaderné bomby v sedmdesátých letech. Syrovost situace, každodenní boj o přežití a rychlý pád „vyspělé“ civilizace na úroveň středověku jsou nejen skvělým literárním zážitkem, ale také varováním před zahráváním si s jadernými zbraněmi. V době twitterových přestřelek prezidenta Trumpa a pokusných výbuchů v Severní Koreji jsme bohužel situaci, kterou popisuje Malevil, stále blíž.
Jiří Grygar
astronom a astrofyzik
První knížku na téma letů do vesmíru, kterou jsem četl, napsal Jules Verne a jmenovala se Do Měsíce. Bylo mi tehdy 15 let, psal se rok 1951. Se svým spolužákem jsem se vsadil o pět set korun, že žádný člověk se do roku 1980 nedostane na Měsíc a nevrátí se odtud živý. Když přišla v roce 1953 měnová reforma, sebevědomě jsem částku převedl v kurzu 1 : 1, zvýšil jsem ji tedy minimálně pětkrát. V roce 1969 jsem po návratu Apolla 11 z Měsíce sázku prohrál a s velkým potěšením vyplatil výhru kamarádovi, protože tento průkopnický let považuji za největší úspěch lidstva ve dvacátém století. Další knihy na téma kosmických letů člověka do vesmíru ale nečtu, na filmy tohoto žánru nechodím; zdá se mi, že jde vesměs o nereálné příběhy a utopie. Žádnou další sázku jsem taky neuzavřel – myslím, že za mého života už k žádnému zásadnímu průlomu nedojde. Důvod mého pesimismu není technický, ale spíš společenský: člověk ve vesmíru vlastně jen překáží, zatímco inteligentní roboti zastanou výzkum vesmíru nesrovnatelně kvalitněji a laciněji.
Pavel Kohout
ekonom, Partners
Z knih o vesmíru mě nejvíc zaujala Malá encyklopedie kosmonautiky z roku 1982. Kromě úplného seznamu kosmonautů, satelitů a nosných raket, včetně technických parametrů, obsahovala i úvod do raketové fyziky a do výpočtů oběžné dráhy. To mě dostalo. Číst si o vesmíru je fajn, ale umět vypočítat, jak se pohybují kosmické lodi a družice, to je k nezaplacení. Naprogramoval jsem si tehdy (ve věku 15 let) všechny rovnice do počítače Commodore 64 a získal jsem tak simulátor řídicího střediska kosmických letů. Bylo to fantastické!
A i když moje kariéra šla jiným směrem – československý kosmický program byl ostatně poměrně omezený – zůstala mi fascinace matematickými modely. Dodnes nevěřím žádnému finančnímu nebo ekonomickému modelu, který si sám nenaprogramuji a kterému nevidím „do střev“. Myslím, že tento přístup nabyl na aktuálnosti během poslední finanční krize, kdy mnoho lidí spoléhalo na modely, o nichž se vlastně pořádně nevědělo, jak fungují.
David Pavlík
softwarový inženýr ve SpaceX
Vyrůstal jsem v Česku, takže jsem si celé dětství užíval svět fantazie pánů Vorlíčka a Poláka. Když jsem byl mladší, nemohl jsem se vynadívat na Arabelu, v pozdějších letech pak na Návštěvníky nebo Létajícího Čestmíra. V těchto seriálech tvůrci dokázali přenést sci-fi a fantazii do našeho každodenního života a naše herecké legendy snímkům dodaly lidskost a pohlazení na duši. Přijde mi, že se těchto ideálů naštěstí drží i většina vizionářů naší doby – pokrok a vynálezy pro lidi a pro naši planetu, a ne například pro zbrojení. Spousta nápadů ze staré sci-fi je dnes už reálně k dispozici, na dalších pracujeme. Musíme si dávat i nereálné cíle, které nám ukážou směr, jak se k nim krok po kroku dostat.
Ivan Adamovič
literární kritik a teoretik sci-fi
V časném mládí mě totálně rozstřelila povídka Terminus od Stanisława Lema. Pilot Pirx se ve staré kosmické lodi setká s opravářským robotem, který mimoděk vyklepává morseovkou konverzaci umírající posádky na lodi, kde dřív sloužil. Mrazivá miniatura o tom, že dobývání vesmíru bude mít i své tragédie.
Dále román Nonstop od Briana W. Aldisse, který začíná v podivném primitivním světě lovců, aby se čtenář posléze dozvěděl, že jsme na palubě generační kosmické lodi, jejíž posádka civilizačně degenerovala. Má to být skoro pointa knihy, ovšem americké vydání pod názvem Starship to trošku podseklo. Dnes, kdy se plány upírají spíš na Mars, není téma letů dlouhých celé generace aktuální, nicméně pro literární příběh nabízí úžasné možnosti.
A pak samozřejmě román Marťan od Andyho Weira, fascinující svojí dokumentární akurátností. Robinzonská víra v lidský důvtip a naději je zcela nadčasová a stále potřebná.
Lubo Smid
spoluzkladatel a COO STRV
Zaujal mě film Passengers, ve kterém tisíce lidí cestují na vzdálenou planetu. Dva z cestujících se ovšem probudí desítky let před přistáním. Snímek mě donutil se zamyslet nad tím, co se během krátké doby může stát s realitou. Myslím, že díky firmám jako SpaceX a Blue Origin se zajímavých vesmírných misí dočkáme velmi brzy.
Aleš Michl
ekonom, spolumajitel investičního fondu Quant
Strašně se mi líbila kniha Marťan, ještě víc než film. Mám rád Robinsona Crusoea a motiv trosečníků. Je jedno, jestli v divočině nebo v kosmu.
Moc dobrá byla i pasáž o vesmíru v životopisu Elona Muska. Ostatně o dobývání Marsu je několik dobrých seriálů od National Geographic. Jako ekonom jsem zvědavý, co nastane, až lidstvo bude schopné kolonizovat jiné planety. I když ono to vlastně nebude lidstvo, ale spíš umělá inteligence.
Lukáš Kovanda
hlavní ekonom společnosti Cyrrus
Dost mě zasáhl film Blade Runner. Podle kultovního snímku z roku 1982, zasazeného do roku 2019, jsme dnes měli mít létající auta, kolonizovat cizí světy a potýkat se s androidy. Místo toho po Praze stále jezdí červené tramvaje s původem na počátku 60. let a přes nezpochybnitelný rozvoj to (nejen) v metropoli stále vypadá spíš jako v Nemocnici na kraji města než jako v Blade Runnerovi. Budoucnost holt dost přeceňujeme. A tak jediný android, kterého máme, je ten v chytrých telefonech.
Ovšem chytrý telefon není v podstatě nic jiného než využití a sloučení miniaturizovaných a tisíckrát vylepšených vynálezů druhé průmyslové revoluce konce 19. století. Je možné, že z vynálezů, co se objevují teď, vznikne jednou něco, co bude charakterizovat čtvrtou průmyslovou revoluci. Zatím je ale bájení o ní jen nepodložeností, případně nestoudnou manipulací s veřejným míněním, a projevem lidského přeceňování budoucnosti. Ze statistických dat týkajících se produktivity je patrné, že žádná revoluce neprobíhá. Produktivita v posledních letech ztrácí na dynamice, a dokud se tento trend nezvrátí, je čtvrtá průmyslová revoluce pouhopouhým sci-fi a mementem člověčí netrpělivosti a domýšlivosti.
Sdílejte článek, než ho smažem