Státe, bože náš

Česká republika se tradičně pohybuje ve společnosti nejméně nábožensky založených zemí na světě. Když průzkumníci Eurobarometru kladli v  roce 2010 Evropanům otázku Věříte v boha? kladně na ni odpovědělo jen 16 procent Čechů. Následovalo Estonsko, Švédsko, Norsko, možná překvapivě Francie, Dánsko, Nizozemsko a Island. Naopak nejvíc religiózní je v Unii Malta (94 procent věřících!), dále Rumunsko, Kypr, Polsko, Řecko, Itálie, Portugalsko a Irsko.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audioknížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

Ani socialismus nebyl tak sociální

Co nám to říká? Kromě starého známého faktu, že Češi jsou vlastně Skandinávci, kteří si spletli zeměpisnou šířku, najdeme ještě jednu významnou spojnici. Všechny ateistické země mají tradici silného sociálního státu. Pravda, Češi se zde poněkud vymykají, ale jen proto, že český stát je chudší a také buduje „sociálno“ relativně kratší dobu. Teprve od 90. let.

Možná to leckteré nepamětníky překvapí, ale reálný socialismus Husákovy éry byl mnohem méně sociální, než se snaží tvrdit dnešní KSČM. Nebylo výjimečné vidět chudé, jak vybírají kontejnery ve snaze najít něco jedlého. Životní poměry některých důchodců byly dickensovské – a nikoli, tuto informaci nemám z druhé ruky, jde o svědectví vlastních očí.

Existuje hypotéza, že upadající náboženskou víru nahrazuje jakožto univerzálně uznávaná, dokonce uctívaná hodnota sex. Srovnáme-li Skandinávii s Maltou, možná na tom něco bude. (Teprve v roce 2011 schválilo referendum těsnou většinou, že za určitých okolností lze povolit rozvod, což do té doby bylo na Maltě zcela nemožné!)

Ale kromě sexu je tu ještě jedna náhražka náboženství: stát. Především sociální stát.

Na počátku byl marxismus

Zbožštění státu na úkor tradiční víry není ničím novým. Začalo to již marxismem, který je vlastně světskou napodobeninou církve. Má svůj dědičný hřích (vlastnictví), trest za tento hřích (vykořisťování člověka člověkem), své proroky, mučedníky, svaté knihy, ikonografii, poutní místa, svátky. Všechno jako skutečná církev.

Inspiraci tu našla i další totalitní hnutí: kdo řekl „vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát“? Ano, jistě, Mussolini. O rasovém pseudonáboženství, které se objevilo v Německu a které rovněž stavělo stát na místo boha, ani nemluvě.

V nynější osvícené době již podobnými kulty většinou opovrhujeme, alespoň těmi, které se vyžívají ve výrazných grafických symbolech a mají své kořeny v Evropě. Kult všemocného státu ale neokázale, leč vytrvale funguje. Dokonce posiluje pozice.

Je třeba zdůraznit, že stát není jen vláda, parlament a prezident. Stát jsou i kraje a obce. Zavedení krajů v roce 2000 bylo dalším krokem posílení jeho moci. Stát nakynul o dalších čtrnáct regionálních vlád a dlouhou sérii výdajových programů. Z hlediska politické levice šlo o geniální tah, neboť v krajských volbách mají přirozenou výhodu „slibotechny“: milí občané, postavíme, zařídíme, poskytneme vám vše, nač si vzpomenete.

České kraje nemají žádnou moc nad daněmi, takže pravice nemůže kontrovat slibem „snížíme vám daně“. I pravicové strany jsou nuceny přidat se k závodu ve slibování a utrácení. Z krajského zřízení, tohoto hadího vejce z období Zemanovy vlády, se vylíhl mohutný nástroj pro posilování moci státu.

Na straně druhé je zde snaha založit stát na úrovni evropského impéria. Tento nesplněný sen imperátorů a diktátorů minulosti se zhmotňuje v podobě Evropské unie. Chybí už jen několik detailů, zejména společná evropská daň a společný evropský rozpočet. Ideologie „evropanství“ nese nejvíc rysů společných s náboženstvím, včetně vlajky Evropské unie, jejíž náboženský původ je zcela zjevný. Naštěstí se tato víra obejde bez mučedníků. (Kdo by ostatně chtěl zemřít mučednickou smrtí pro Evropskou komisi?)

Sdílejte článek, než ho smažem