V loňském roce naše ekonomika po několika nepříjemných letech stagnace konečně zabrala. Hospodářské výsledky posledních měsíců napovídají, že se dál blýská na lepší časy. Analytici si pochvalují solidní růst hrubého domácího produktu, nižší nezaměstnanost a také vyšší spotřebu domácností.
Čte se to moc hezky, jenže pohled z jiného úhlu přináší okamžité vystřízlivění. Dejme věci do souvislostí: Pořád se ani zdaleka nedokážeme přiblížit rozvinutějším evropským zemím. Naopak se nám stále víc vzdalují. Mzdy tu rostou pomaleji, kupní síla je ve srovnání se Západem směšná. A alarmující je, že lepší výsledky než my začínají pravidelně vykazovat ostatní postkomunistické státy regionu. Optimistické prognózy z devadesátých let minulého století jsou ty tam. A nabízí se otázka, jestli je vůbec možné při současném modelu uspořádání a fungování Evropy rozvinutější státy dohnat, nebo nás čeká věčný život „na periferii“…
Jak se na věc dívají ekonomové, politici, zástupci podnikatelů a odborů? Daří se Česku dohánět Západ, nebo naopak nabíráme stále větší ztrátu? Jak jsme na tom 25 let po revoluci a jedenáct let po vstupu do Evropské unie po hospodářské a ekonomické stránce? V čem se rozvinutým ekonomikám přibližujeme a kde naopak stále víc zaostáváme?
ekonom, Partners
Bohužel, česká ekonomika přestala dohánět Západ v roce 2008. Tehdy konvergence skončila a začala divergence. České mzdy rostou pomaleji než německé a v eurovém vyjádření dokonce klesají. Jistě, je to báječná věc pro zahraniční majitele českých montoven, ale běžný obyvatel této země taktiku „chudobou k bohatství“ asi neocení.
Spočítáme-li hrubý domácí produkt na obyvatele v nominálním vyjádření (často opakuji, že za šidítko zvané „parita kupní síly“ si kilometr za Rozvadovem již nic nekoupíte), zjistíme velmi nepříjemnou skutečnost. V roce 2008 jsme byli na 49,5 procentech německé úrovně. V roce 2014 jsme poklesli na 41,8 procenta, což odpovídá úrovni z roku 2006. Pro srovnání, Slovensko je stále pod českou úrovní, ale aspoň si drží svoji pozici a nezhoršuje se.
Hlavním faktorem, kvůli kterému Česko není rozvinutou ekonomikou, je slabost domácího kapitálu, zejména menších a středních podniků. Na rozdíl od Německa je tento sektor zanedbáván, ne-li přímo systematicky devastován. Ale bez domácího kapitálu nelze ničeho významného a trvalého dosáhnout.
analytik Raiffeisenbank a poradce ministra financí
Západ jsme už dohnali tím, že většina z nás každý večer kouká na seriál a že jsme si zvykli žít na dluh. Co nám chybí? Asi nejvíc to, že stále ve financování všechno jedeme přes státní fondy, vyplňovaní dotazníků nebo přes banky. Je třeba udělat víc investičních fondů, venture capital, financování start-upů… Sorry, ale byl jsem teď hodně v Silicon Valley a v Izraeli. Jsou to úplně jiné komunity – jedna je veliká a má neomezené možnosti, druhá z malého státu hodně sevřeného válkou, přesto v podnikání s novými nápady vynikla…
předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR
Česká republika je součástí vyspělého světa. A není podstatné, jestli západního nebo východního. Ač sám častý kritik, musím objektivně přiznat, že se nemáme špatně a to, co jsme dokázali za uplynulé čtvrtstoletí, zaslouží respekt. Hlavní zásluhu na tom ovšem nenesou ani předešlé, ani současné vlády, ale to, že zde máme pracovité, tvořivé a v zásadě i zodpovědné firmy i pracovníky. Vynikáme v praktičnosti, technické znalosti a spolehlivosti. Naopak zaostáváme v rychlosti překlopit nápady do reality, jsme příliš obezřetní a jsme slabí dobyvatelé.
místopředseda Českomoravské konfederace odborových svazů
Růst České republiky patří, a to bohužel dlouhodobě, k nejpomalejším v rámci nových členských zemí Evropské unie ze střední a východní Evropy. Roční tempa růstu u našich sousedů Slovenska a Polska a ještě víc u pobaltských států se v posledních letech stabilně pohybují mezi třemi a čtyřmi procenty. Teprve v loňském roce po dlouhých letech faktické divergence začala Česká republika k vyspělé části Evropské unie opět konvergovat. Podle odhadu dosáhla loni výkonnost české ekonomiky vůči zemím eurozóny cirka 75 procent, vůči Německu cirka 65 procent.
Důsledkem tohoto nelichotivého vývoje pak je, že se neuzavírá (a v některých okamžicích se dokonce rozšiřuje) mezera ve mzdových úrovních, příjmových úrovních a koneckonců i v celkové životní úrovni obyvatel. V roce 2014 dosáhla výše hodinových hrubých mezd v Česku 29 procent úrovně Rakouska a 28 procent Německa. Jinak řečeno, za průměrnou mzdu jednoho rakouského nebo německého zaměstnance si můžou firmy z těchto zemí za hranicemi najmout dělníky tři a ještě jim zbude.
Česká republika a čeští občané nevstupovali do Evropské unie, a už vůbec nebudou chtít přijímat euro s vizí, že zůstanou mezi nejchudšími v Evropě. Musí tedy dojít k zásadní změně ve směru hospodářské politiky, k podstatnému urychlení ekonomického růstu a reálné konvergence. Kdybychom pokračovali v dosavadním přístupu, pak by vyrovnání mzdových úrovní s nejbližšími vyspělými sousedy trvalo zhruba sto let! Proto ČMKOS odmítá pokračování politiky levné práce, depreciaci kurzu české koruny a následné udržování pevného kurzu koruny vůči klesajícímu euru ze strany ČNB.
ekonom a europoslanec
Podle statistik se už deset let potácíme kolem 80 procent průměru Evropské unie, pokud jde o výši příjmů měřených paritou kupní síly. Německo mezitím uteklo ze 115 procent na 123 procent průměru. Místo toho, abychom doháněli Západ, nůžky se rozevírají. Jinými slovy, dohánění Západu v životní úrovni se zastavilo. Například Švýcarsko za stejnou dobu vyrostlo z úrovně 130 procent průměru Unie na 163 procent a Slovensko z 57 na 75 procent. Naše ekonomika neroste a můžou za to vysoké daně, obrovská byrokracie a státní zadlužování. Západ jsme bohužel dohnali ve výši daní a ve výši dluhu, a proto ho nemůžeme dohnat v životní a ekonomické úrovni.
hlavní ekonom Evropské sekce Úřadu vlády
Zní to paradoxně, ale Západ doháníme, a zároveň za ním zaostáváme. Doháníme ho, protože náš reálný růstový potenciál a predikce na další dva roky jsou mírně lepší než průměr západní Evropy. Zároveň ale zaostáváme, protože mezera mezi námi a západní Evropou se už čtvrt století nezmenšuje. Na začátku devadesátých let tvořila v běžných cenách ročně na hlavu čtrnáct tisíc a v kupní síle šest tisíc eur. Dnes je to osmnáct, respektive sedm tisíc. Zaostáváme také kvůli tomu, protože cestou, kterou dnes rosteme, západní Evropu dohnat zřejmě nemůžeme. Každoročně opouští naši zemi šest až osm procent HDP v podobě zisku z bývalých zahraničních investic. Tyto peníze slouží ke kapitalizaci především západní Evropy a tím přispívají k jejímu vyššímu růstu. V principu na tom není nic špatného. U nás ovšem tyto zdroje nejsou dostatečně kompenzovány investicemi novými, ať už zahraničními, nebo domácími. Už z principu věci tedy západní Evropu můžeme dohnat jen těžko. Pokud se tedy nepustíme do rekonstrukce českého hospodářského modelu.
hlavní ekonom finanční skupiny Roklen
Nedávno jsem četl studii Normal Countries: The East 25 Years After Communism rusko-amerického ekonoma Andreie Shleifera, profesora ekonomie z Harvardu, a Daniela Treismana, profesora katedry politických věd Kalifornské univerzity v LA. Nechám hovořit hlavně je, byť se závěry týkají nejen Česka. Oba autoři sesbírali rozsáhlou statistiku k ekonomické výkonnosti, životnímu standardu a zdravotnímu stavu obyvatelstva i k politickým reáliím – jak v zemích střední a východní Evropy, tak v zemích, které vznikly rozpadem Sovětského svazu. Jejich verdikt je jasný: z daných států se v posledních 25 letech staly „normální země“, v některých ohledech jsou na tom dokonce lépe než normál. Tahle „normalizace“ byla kýžená. Jejich občané žijí bohatší životy, v doslovném i přeneseném smyslu slova, dožívají se vyššího věku a jsou obecně šťastnější.
Tak například: orientace na volný trh je dnes v postsocialistických zemích zřetelnější než ve zbytku světa. Index ekonomické svobody, který sestavuje Fraser Institute, v nich v roce 2011 dosahoval průměrně sedmi bodů, zatímco celosvětový průměr činil 6,8. Hospodářsky tyto země rostly v období 1990 až 2011 ve střední hodnotě rychleji než zbytek světa ve svém mediánu. Třeba v Polsku úroveň spotřeby stoupla o 146 procent, což je nárůst srovnatelný s tím, co prožila Jižní Korea, jeden z „asijských tygrů“. V Polsku (a také ve Slovinsku a Litvě) je dnes víc automobilů v přepočtu na obyvatele než v Británii. Lidé z postsocialistického světa přitom cestují v nepoznané míře – v roce 2012 podnikli téměř 170 milionů mezinárodních turistických výletů. Vzrostla rozloha obytného prostoru – třeba v Česku téměř o sto procent. Míra vlastnického bydlení je v těchto zemích jedna z nejvyšších na světě, ve všech přesahuje 75 procent (pro srovnání, v Británii činí 67 a v Německu 53 procent). Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko a Slovinsko podle autorů studie vykázaly nejstrmější pokles v míře výskytu kardiovaskulárních chorob, který byl kdy pozorován. Do některé z institucí vyššího vzdělání bylo v roce 2012 přijato v průměrné postsocialistické zemi víc lidí než ve Švýcarsku. Míra příjmové nerovnosti přitom zůstává v postsocialistickém světě na nižší úrovni než v ekonomicky srovnatelných zemích z jiných částí zeměkoule. A tak by se dalo pokračovat.
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění, telekomunikací a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
15. 5. 2015 8:30, mezizi
Dohnat ano, ale nepředehnat! Aby neviděli naše holé prdele!
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
16. 5. 2015 6:30, jan68
Pri srovnavani mezd, respektive zivotni urovne, se zapomina na jednu vec, cesi maji mnohem vyssi prijmy nez je psano v oficielnich statistikach.
V diskuzi je celkem (16 komentářů) příspěvků.