Máme-li hovořit o kladech, v první řadě je nutno zmínit úspěšné rozdělení Československa. Připomeňme situaci po volbách v roce 1992. Slováci dali jasně najevo, že samostatný stát je pro ně jen otázkou času. Národ, který skutečně touží po samostatnosti, ji obvykle získá, dříve či později. Lze klást překážky a vymýšlet kličky, které však bývají na škodu všem. Federace byla z hlediska státoprávního uspořádání zlým snem a hrozila definitivní ztráta funkčnosti.
Václav Klaus, když zjistil, co by následovalo, vyšel Slovákům vstříc a společně s jejich politickou reprezentací našel jediné možné uspokojivé řešení. Od té doby odpadly kompetenční spory. Slovákům se splnil sen být pány na svém území. Češi se na oplátku zbavili „penězovodu“. Oba národy jsou od roku 1993 zodpovědné samy za sebe a funguje to. Chyba i úspěch jednoho může být poučením pro druhý stát. Funguje vzájemná konkurence i spolupráce. Hranice je otevřená, lidské i obchodní kontakty jsou bohaté.
Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Poradního expertního sboru (PES) a je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners For Life Planning, v níž působí jako ředitel pro strategii.
Střízlivý a státnicky moudrý je i Klausův názor na mezinárodní spolupráci v rámci Evropy. Přehnané snahy o vytvoření umělého státního útvaru na bázi Evropské unie vždy považoval za naivní a škodlivé. Vývoj v posledních letech mu dává ostatně za pravdu.
Neřešitelné dilema finanční krize některých států eurozóny opravňuje Klausův skepticismus ohledně EU jakožto optimální měnové zóny. Naopak, v Bruselu a ve Frankfurtu by možná měli studovat detaily česko-slovenského rozdělení měny na jaře 1993...
Jako makroekonom měl Klaus velkou pravdu, ale bohužel fatálně selhal v oblasti kapitálových trhů. Lid dodnes zhusta žehrá na údajně nepodařenou kuponovou privatizaci. Ve skutečnosti privatizace samotná byla bez problémů. Fiaskem však bylo spuštění investičních fondů českého typu. Šlo o paskvil: zákon neumožňoval vznik průmyslových holdingů, ale ani solidně spravovaných podílových fondů, které se starají o prostředky klientů, aniž by aktivně zasahovaly do hospodaření společností.
Zákon byl různě obcházen a přitom různí podnikavci zjistili, že majetek fondů lze různými způsoby vykrádat. K dovršení vší bídy neexistovala fungující komise pro cenné papíry a burzy, takže se kradlo za bílého dne bez okolků a zábran. Podcenění tohoto aspektu stálo Českou republiku nejen mnoho miliard, ale hlavně dobrou pověst.
Václav Klaus na to doplatil pádem vlády v roce 1997 a rozštěpením ODS. Role regionálního burzovního centra se ochotně ujala Varšava, kde všechny potřebné zákony a instituce byly. Škoda, stačilo tak málo a politický i hospodářský vývoj Česka mohl být mnohem příznivější.
Pouze historie objektivně zhodnotí Klausovy zásluhy i selhání. Jednu zásluhu mu však nikdo neupře: odvahu mít svůj názor navzdory většině, navzdory módě i duchu doby.
Psáno pro MF Dnes
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
