V první části našeho rozhovoru jste se např. mohli dočíst, že podle profesora Tomeše není potřeba příliš spěchat s penzijní reformou. Po provedení několika tvrdých parametrických změn by se totiž objevily velké rezervy, které má současný systém, a ty bychom mohli využít pro důkladnou přípravu reformy, myslí si Tomeš. A jak hodnotí návrhy politických stran?
Kritici soukromých fondů tvrdí, že může dojít k jejich vytunelování. Někteří ekonomové jim oponují, že to je díky existenci různých opatření prakticky vyloučené. A že zkrachovat naopak může také státní systém, což je prý horší, protože státní systém je anonymní. Nikdo za něj vlastně nezodpovídá. A když to krachne, lidé budou stejně na mizině, jako kdyby se to stalo soukromé firmě.
To je trochu povrchní pohled. Především by musel krachnout celý stát. Pravda, stalo se to, v 19. století v Rakousku, nedávno v Argentině. Ale potom už je jedno, jestli to je jen důchodový systém, prostě zkrachuje celý stát. Podle mě to momentálně nehrozí. Je nutné, aby stání penzijní systém nebyl zabudovaný do státní správy, aby to byla veřejnoprávní autonomní finanční instituce. Pak bude mít nějakou rezervu a bude s ní pracovat jako Česká národní banka. Podíl důchodového systému dnes dosahuje třetinu až čtvrtinu státního rozpočtu. Tu vezmeme ministerstvu financí a vznikne naprosto průhledný systém, který můžeme každý rok kontrolovat, mohla by to dělat právě Česká národní banka. Jakmile tyto peníze budou uvnitř státního rozpočtu, pak je to neprůhledné a měl bych stejné obavy. Vždyť je příšerné už to, že stát může před volbami zvyšovat důchody a dělat jiné podobné nesmysly. Toto jsem navrhl při reformě v Albánii v roce 1993. A vyplatilo se to. Když v roce 1997 krachla měna a veřejné finance, protože se zhroutily "pyramidy", všechny banky přestaly vyplácet svým klientům. Jen sociální pojišťovna z rezerv, uložených v Itálii, vyplácela důchody po dobu 6 měsíců (než se stát vzpamatoval), a tak zachránila ty nejohroženější od hladu.
Pokud jde o fondování, myslíte, že v Anglii mají špatně zabezpečené fondy?
Obecně asi ne.
No, asi ne, ale přitom Maxwell před deseti lety vytunelovat dvanáct penzijních fondů. Tak je to možné, nebo ne? Já neříkám, že to je nebezpečí, nedramatizoval bych to, ale vyloučit to nelze. Neměl bych obavy u firem jako jsou ING, Allianz a Winthertour ap.. Česko je pro ně tak malý byznys, že případný krach radši zaplatí, než aby si udělaly špatné jméno.
Jestli tomu správně rozumím, navrhoval byste parametrickými a dalšími změnami vylepšit průběžný systém a určitě do toho nezatahovat povinně fondové spoření.
Ne za každou cenu a taky ne překotně. Dal bych si na čas. Nastudoval bych zkušenosti z Maďarska a Polska, tyto země reformu provedly už před 5-7 lety. Takže na bázi dobrovolnosti? Ano, ovšem s tím, že architekturu současných penzijních fondů je třeba vylepšit, protože mají řadu vad. Vypracoval jsem na tohle téma několik studii i např. pro ministerstvo práce a sociálních věcí.
Jaké vady máte na mysli?
Jednak by bylo potřeba zvýšit garanci těchto systémů. Měly by být jakýmsi způsobem hlídané státem víc než ostatní, abychom zabránili jejich možnému zneužití. Např. peníze klientů by měly být odděleny od majetku fondu. Také by bylo dobré vytvořit možnost regulérního vstupu zaměstnavatelů do systému, něco na způsob amerických a anglických "occupation pension fund". Měli bychom umožnit vkládat do fondů ne nějakou fixní částku státního rozpočtu, ale poskytnout daňové úlevy, třeba 3 % z příjmů. Pomohlo by to, jako přechodné opatření, a možná by se za 5 let zjistilo, že by bylo potřeba udělat fondové spoření povinné. Podobně to udělali třeba Japonci nebo Francouzi.
Jakmile totiž máte šedesát sedmdesát procent lidí, kteří přispívají, tak to uděláte pro zbytek povinné a můžete s tím pracovat. Ale začal bych, a to zdůrazňuji, co nejrychlejšími parametrickými změnami v průběžném systému. Ty jsou známé a snadno se připraví. Problém je, že jsou politicky nepopulární a poslanci myslí především na své znovuzvolení.
Kolik času bychom měli na přípravu reformy, pokud bychom provedli úpravu prvního pilíře, tak, jak ji navrhujete?
Deset patnáct let, byl by na to klid. Ty změny jsem už zmiňoval, tedy zvýšení důchodového věku, prodloužení doby pro vznik nároku na důchod a změna souběhu mzdy a důchodu. Tyto tři tvrdé parametrické úpravy systém výrazně ozdraví a můžeme v klidu přemýšlet, jak dál. Druhý krok, který by měl následovat, jsem už také zmínil. Je to jakási "rekalibrace" současných penzijních fondů. Je třeba tam zvýšit garance, průhlednost toků, vstup zaměstnavatelů a otevřít cestu jakýmsi kvazi "occupation pension funds" nebo amerických "thrift savings plans", což umožňuje klientovi ovlivnit investiční politiku.
Zastavme se jednotlivých návrhů politických stran. Komunistická strana...
... to je pryč, to neberu. Dobře.
Tak sociální demokracie a jejich NDC systém.
NDC systém může pomoct, ale jakmile neuděláte jiné parametrické změny, dlouhodobě toho moc neřeší.
Jak může pomoct?
Tím, že sváže dávky s pojistným. Dávky jsou pojistně definované, a tím pádem nemůžou být vyšší než pojistné. Takhle zregulujete schodek. Protože v dávkově definovaném systému je nutné zvyšovat pojistné, když dávka roste. A protože je systém stejně průběžně financovaný, nemůže být odtržen od výkonu ekonomiky.
To ovšem znamená méně peněz a to, že poměrně velká část důchodců by se dostala pod hranici chudoby, což ukázala i studie Bezděkova týmu.
Ano, muselo by se sáhnout do sociálních dávek, čímž by se zvýšily náklady sociální pomoci. NDC je ve svém důsledku cesta jak snížit důchody, protože virtuální "anuity" ze spoření jsou menší než "pojistně-matematicky" vypočtený důchod v dávkově definovaném systému. Tento systém nezaručuje minimální úroveň důchodu. Proto ten, kdy spoří málo, může spadnout pod hranici existenčního minima.
Spektrum výše důchodů se tedy roztáhne a určité skupině lidí se prostě bude muset doplňovat...
... ano, přesně tak. Tahle skupina spadne do jiného balíku. Je třeba si uvědomit, že v sociální oblasti je několik pytlů a když šetříte v jednom, musíte dbát na to, kolik z toho pytle tím pádem přenesete do jiného. Když zvýšíme důchodový věk, zvětší se pytel invalidních důchodů. Když rozevřeme spodní hranici příjmů např. v NDC, zvýší se náklady v sociální pomoci. To je systémová interakce. Takže dělat důchodovou reformu bez ohledu na sociální vazby je chyba. Slováci sáhli do všech balíků najednou, a to se mi líbí. Můžeme samozřejmě diskutovat jestli to udělali šikovně nebo ne, ale ten princip je správný. O to samé se teď pokouším jako poradce v Gruzii.
Bezděkův tým se také zabýval podobnými návrhy Unie svobody a KDU, byly tam trošku jiné parametry, ale obě koncepce obsahovaly dobrovolný opt-out, neboli částečné vyvázaní se ze státního systému.
To zavedli Angličani v roce 1958 a doplatili na to. Nikomu systém opt-out nedoporučuji. Jeho podmínka totiž je, že přecházíte do lepšího, proto nemusíte být v tom horším. Jenže neexistuje záruka, že se za čas nevrátíte do toho horšího a nenatáhnete ruku. Když zkrachovaly penzijní fondy již zmiňovaného Maxwella, musel to řešit stát. Protože lidé mají podle Ústavy nárok na přiměřenou životní úroveň, ve všech životních situacích. Kromě toho tím porušujete pravidla solidarity, protože bohatí odejdou ze systému. Z hlediska funkčnosti univerzálních systémů není dobré dovolit lidem odejít. Pokud bychom zavedli druhý pilíř, tak z toho ano. Ale ze základního pilíře nemůžou odejít, protože v tu chvíli bychom narušili princip univerzality, vyrovnanosti. Ten systém musí být rozprostřený po celé společnosti a není možné aby, bohatí odešli.
Zkušenost se systémem opt-out máme ze zdravotního pojištění. V roce 1992 jsme zavedli všeobecný penzijní fond, v roce 1993 pak soukromé zdravotní pojišťovny. Ty ovšem přetáhly lépe placené lidi ve středním věku, kteří nepotřebují zdravotní pomoc. A nechali staré a mladé lidi a malé děti v centrálním systému. Pak nezbývalo než vymyslet složitou nástavbu, která vlastně všechny výhody opt-outu zrušila a dnes je jedno, u které pojišťovny člověk je. Zavedl se totiž jakýsi vyrovnávací fond a soukromé pojišťovny do něj musely přispívat, aby se náklady rozprostřely. Ze zdravotního pojištění se vytratily výhody opt-out a zbyly jen zvýšené administrativní náklady, které by v univerzálním státním systému byly podstatě nižší. Čili možnost odejít z povinného pilíře vypadá hezky, ale končí to katastrofickým scénářem.
Navíc by to znamenalo navýšení důchodového pojistného o asi 4 %. To je docela dost, nebo ne?
No jistě, je třeba udělat takový systém, abychom limitovali náklady a ne je zvyšovali. Zátěž je už teď dost vysoká. Slovenský systém je ale přece také opt-out. Není. To je pořád povinný systém, s 2 způsoby financování. A lidé mají volbu, ze kterého povinného systému půjdou. Opt-out znamená z povinného do soukromého. Výraz opt-out někteří používají pro označení přechodu do nového fondového systému, ale to je nesprávně použité.
V tom případě klasický opt-out navrhuje ODS.
Ano a to je katastrofa. To zjistili v Anglii, zjistili jsme to i my. ODS chce snížit lidem odvody o 8 %, ze současných 28 na 20, a nechat je, aby tyto peníze investovali jak chtějí a tak si spořili na důchod. To právě nejde. Protože jakmile jsou povinné peníze, je to jen jinak nazvaná daň, normální daňová zátěž. Takže stát musí mít jistotu, že ten odvod vám přinese nějaký užitek. Abyste nespadl do sociální sítě, jinak to není povinný systém. Na to přišel již ministr financí Ludvíka XIV pan Colbert, a proto zavedl povinné odvody do státní kasy pro námořníky, kteří by se jinak ve stáří dostali do chudoby a požadovali sociální pomoc. Vy si můžete vybrat mezi pojišťovnami, které ale musejí mít tyto dávky jako autorizovaný a garantovaný zvláštní produkt. Člověk nemůže ty peníze investovat kam chce. Může využít např. některý z investičních nebo penzijních fondů, které budou státem potvrzeny a regulovány, tak jak je to v Chile a vlastně všude na světě. Neznám žádný stát, který by občanům řekl "tady máš 8 % a dělej si s nimi co chceš". To nemůže fungovat, to jsou jen takové politické hrátky.
Co si myslíte o návrhu bývalého ministra financí Rusnoka, aby výše pojistné byla závislá na počtu dětí, tedy že ten, kdo bude mít víc dětí, bude odvádět méně?
To už tady bylo, přece podle počtu dětí byl dřívější odchod do důchodu. To je ovšem míchání nesouvisejících věcí. Sociální systém by měl být transparentní. Protože je solidární. A je-li něco solidární, tak musím jasně říct: mám děti, tedy mám tyto nároky, nemám děti, pak mám nároky jiné nebo žádné. Ale nemíchal bych starobní a rodinnou politiku. Nemůžete přesně oddělit, kdo jaké má vlastně výhody, systém se stává netransparentní a špatně se s ním pracuje.
Prof. JUDr. Igor Tomeš CSc. (75)
Od roku 1955 působil na právnické fakultě UK v Praze. V letech 1959-1963 byl úředníkem v Mezinárodní organizaci práce. Je členem European network for Labor Law, Brussels, Euroepan Network for Social Security, Gent, Sociologické společnosti TGM, České demografické společnosti, České jednoty právníků a Společnosti pro pracovní právo a sociálního zabezpečení. Donedávna byl majitelem konsultační firmy Personnel Consulting, působil jako externí konzultant Světové banky pro otázky sociální reformy v post-komunistických zemích; pracoval v Arménii, Albánii, Bosně, Bulharsku, Gruzii, Chorvatsku, Litvě, Moldavsku, Polsku, Rusku, Slovensku, Slovinsku, Ukrajině a Uzbekistánu. Pracoval i v Egyptě, Iránu a Sudánu. Za své působení obdržel od presidenta Albánské republiky státní vyznamenání: zlatá medaile Naima Fraseri (1997). Dnes je poradcem Evropské komise pro sociální reformu v Gruzii a učí sociální politiku a správu na filozofické fakultě University Karlově a sociální právo a politiku na Vysoké škole aplikovaného práva v Praze. |
Co si názorech profesora Tomeše myslíte vy?
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
17. 11. 2005 11:53, Jirka
Obávám se, že jste něco z toho předposledního odstavce pochopil jinak. Tím předáním 8% k vlastnímu uvážení nevznikne nová daň 20%, ale sníží se stávající "daň" 28% na 20%. Pan profesor upozorňuje na problém plynoucí z nezodpovědnosti občanů, kteří by těch 8% nepoužili k zabezpečení na důchod, ale prostě to utratili, protože tím pádem stát vyplatí i na důchodech o 8% méně. ODS totiž navrhuje naprosto svobodné nakládání s těmi 8%. Ovšem já jsem se nezmiňoval o tomto problému, ale o rovném minimálním důchodu. S tím sice také přišla ODS, ale v principu na něm žádnou katastrofu nevidím. Bezděkův tým spočítal, že by ten rovný důchod v modelu reformy ODS vyšel pod hranici chudoby. To ano. Ale kde máme dnes základní výměru důchodů? Hluboko pod hranicí chudoby. Politici sledují průměrný důchod, který balancuje kolem 40% průměrné mzdy, ale nesledují podmínky těch nejchudších důchodců. Rovný důchod by pro ně znamenal zlepšení. A pokud jejich životní úroveň není považována za katastrofální dnes, proč by měla být po reformě? Křik by samozřejmě nastal u těch důchodců, kteří by podle dnešního systému měli nadprůměrné důchody a podle ODS od státu pouze rovné minimum. 8%, které měli použít na vylepšení tohoto příjmu, utratili v aktivním věku. Lze očekávat, že by svoji situaci označili za katastrofu. To je však jen subjektivní dojem a jejich vina.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
17. 11. 2005 12:51, Jirka
Ten mnohokrát omýlaný blud o dětech pramení z nesprávného pohledu na jednu rovnici. PAYG je zvláštní tím, že v jednom okamžiku máte na jedné straně rovnice jednu (mladší) skupinu lidí v produktivním věku a na druhé straně důchodce. Takže to svádí k myšlence, že důchodci jen berou a pracující jen dávají. Ale to je nesmysl. Každý člověk nejprve od státu dostává (dětské přídavky, školné, zdravotní péče), pak dává (pojistné a daně) i dostává (podpora v nezaměstnanosti, sociální podpora, nemocenská, zdravotní péče, dotace na rekvalifikaci...) a nakonec jako důchodce dostává důchod.
Chcete-li tedy hledat spravedlnost, je třeba tu rovnici sestavit jinak. Na jednu stranu dát to, co člověk státu dá a na druhou to, co od státu dostane. Zanedbejme úroky. Protože PAYG a zdravotní pojištění představuje pojistný systém, vydělá na něm nejvíce ten, kdo v produktivním věku málo vydělával, hodně marodil nebo "marodil" nebo byl nezaměstnaný nebo na mateřské a dožije se vysokého věku jako důchodce. Nejvíce prodělá ten, kdo v produktivním věku měl vysoké příjmy (a tedy i pojistné), zdravě žil (což stojí peníze i čas) nebo nemoci přecházel a zdravotní péči nevyužíval. A těsně před dosažením důchodového věku zemřel na následky zranění po nehodě nebo podobně.
Jak to ovlivní děti? Matky (zpravidla) podrží nějakou část produktivního věku na mateřské, kdy stát zatěžují. Těm mateřství způsobuje zpomalení nebo ztrátu profesního růstu, což se odrazí v nižším mzdovém ohodnocení a horší šancí při hledání zaměstnání. Část produktivního věku tedy státu nepřispívají a po jeho zbytek méně, než by mohly, pokud by jim "neujel vlak". Nakonec se dožívají vyššího věku než muži a déle tak zatěžují důchodový systém jako příjemci. Otcové díky daňovým úlevám za děti odvádějí státu menší daně. Až na výjimečné případy se jich děti jinak (ve vztahu ke státnímu pojistnému) nedotknou.
Závěr? Rodiče skutečně pečující o děti (hlavně matky) jsou spíše příjemci peněz od státu, než dárci. Rodiče nepečující a pracující (živitelé rodin) přispívají státu o daňové úlevy méně než bezdětní pracující. A jejich děti posuzujme podle toho, do které z těchto tří kategorií se zařadí ve vlastním životě. Stát potřebuje reprodukci pouze k tomu, aby nezanikl (nevymřel). PAYG neohrožuje nižší porodnost, ale výkyvy v její hodnotě. Rozmnožování je osobní věc každého, nikoli práce pro blaho státu. Proto je také povinností rodičů uživit a vychovat své děti, ne státu nebo dokonce bezdětných. Věřím, že by se mnohým líbilo množit se a ostatní starosti přenechat jiným. Jisté osoby to tak dokonce praktikují. Ale není to absurdní?
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (17 komentářů) příspěvků.