Narodila se před 32 lety v Ostravě. Původně měla být učitelkou - vystudovala na "pajdáku" češtinu a výtvarnou výchovu, řekla si ale, že učit může vždycky a šla pracovat jako grafička do reklamní agentury. Pak strávila nějakou dobu jako au pair v Londýně a město na Temži jí učarovalo natolik, že se do něj co nejčastěji vrací. Po návratu do Čech se opět vydala do reklamní branže, ale nevydržela tam už dlouho. Klienti totiž do vznikajících reklam mluvili tak moc, že nemohla být s výsledkem spokojená a musela přijímat kompromisy, se kterými nesouhlasila.
Rozhodla se tedy, že se bude živit sama. Odstěhovala se do Praha a začala dávat své kresby do galerií. Vzhledem k specifickému stylu svých kreseb má dnes již vedle zákazníků-galerií i další stálé zákazníky, kteří se k ní do ateliéru vracejí pro další a další obrázky. Kromě kreseb si vydělává i kaligrafií. Jak sama říká, pomáhá ji skutečnost, že dnes již nikdo neumí psát. Díky tomu píše ručně pozvánky nebo třeba svatební oznámení a psávala i adresy na obálky. Ty se ale příliš často ztrácely a tak je firmy raději tisknou. Jednou přišel nějakou zakázku vyzvednout kurýr a velice se divil, že to vše je napsáno ručně. Své kreslířské nadání pravděpodobně zdědila po dědečkovi, který byl pánským krejčím v Moravské Ostravě a krom své práce i kreslil. Tvůrčí povolání má i její otec - je architekt.
Bára sama říká, že kreslení není jen o talentu. Je to především dřina a schopnost přijmout pevnou disciplínu, neboť zákazníci chtějí své věci včas. Musí také poměrně opatrně plánovat utrácení svých peněz, protože velká část zakázek bývá na psaní či kreslení novoročních přání. Bára tak musí během velice krátké doby stihnout obrovské množství práce a také si dobře vydělá. Pak ale přijdou období, kdy jde spíše o drobnosti a s penězi to pak není moc slavné. Zatímco ve světě si třeba firmy pořizují a posílají přání obchodním partnerům i při jiných příležitostech, u nás si všichni pošlou jen jedno péefko. A nikoho samozřejmě nenapadne novoroční přání objednat (a taky zaplatit) třeba už v půlce roku.
Až donedávna měla Bára za šest tisíc korun měsíčně pronajatý ateliér na Malé Straně. Vytopila jej ale velká voda a tak se Bára zatím zdržuje u kamarádů a hledá si byt. Nejraději by si nějaký v širším centrum Prahy koupila. Má nějaké vlastní úspory a již sedm let si spoří na stavební spoření. Když ho měla pět let, tak si rozumně zvýšila cílovou částku, aby si v budoucnu mohla vzít větší úvěr. Z vlastních úspor grafičky na volné noze si totiž byt bohužel nepořídí.
Má jediný účet v bance - podnikatelský. Báře hodně vadí skutečnost, že za využití jakýchkoliv bankovních služeb je nutné platit. Vzpomíná na účet, který měla v Anglii. Poplatky byly minimální a banka je účtovala pouze v případě, že se na účtu něco dělo. V době, kdy neprováděla žádné transakce, jí nebyly účtovány žádné poplatky a z jejích peněz tak neubývalo. V Čechách dokonce několik let existovala bez účtu, zákazníci ji platili v hotovosti. Dnes, když jí posílají peníze na účet, bývá často problém přimět některé z nich k zaplacení. Bára nepoužívá žádné přímé bankovnictví a do banky chodí jednou za čas osobně - vyzvedne si výpisy a zadá platební příkazy.
Budoucnost Bára moc neplánuje. "Beru, co jde kolem," říká s optimistickým úsměvem. Má jen jedno jediné přání. "Někdy v budoucnu bych chtěla přestat myslet na peníze. Když se člověk živí sám, tak je ve stresu, kdyby se mi stalo něco s rukou, tak nevím, co bych dělala…" Děti ani manžel jí zatím nechybí. Ani nemá pocit "ujíždějícího vlaku". Dělala svatební oznámení pro řadu svých kamarádek a spolužaček, pro některé už dokonce několikrát a rozhodně přitom neměla pocit, že by jí něco chybělo.
Naše doporučení
Aby si Bára ušetřila pravidelné cesty do banky, mohla by si pořídit nějakou formu přímého bankovnictví, nejlépe asi phonebanking. Vzhledem k malému počtu transakcí, které každý měsíc provádí, by ale měla zvážit, zdali jí zvýšený komfort stojí za peníze, které za něj bude muset zaplatit. K podnikatelským účtům totiž bývá telefonní či elektronické bankovnictví drahé, v bance, ve které má Bára účet stojí phonebanking 195 korun měsíčně a možnost obsluhy účtu přes internet dokonce 245 korun.
Dalším produktem, který by se Báře hodil, je životní nebo úrazová pojistka. V případě, že by se jí něco stalo, by tak mohla dostat alespoň nějaké peníze. Životní pojistku bude potřebovat také v případě, kdyby si brala na plánovanou koupi bytu hypotéku. A ačkoliv je stále ještě mladá, měla by začít myslet na důchod. Platí si sice sociální pojištění, ale dá se očekávat, že až bude mít na důchod od státu nárok, nebude to nic slavného. Pokud tedy nechce žít ve stresu i na stará kolena, měla by se začít starat již teď a stranou do penzijního fondu nebo do fondů podílových ukládat alespoň pár stokorun ročně.
Pochvalu si zaslouží za prodloužení stavebního spoření po pěti letech místo toho, aby si uzavřela smlouvu novou, jak se snaží své klienty donutit řada dealerů. Za prodloužení smlouvy (respektive navýšení cílové částky) se totiž platí poplatek pouze z rozdílu nové a staré cílové částky, zatímco pokud by si uzavřela smlouvu novou, platila by poplatek z celé nové částky.
Zkusili jste někdy vydělávat na "volné noze"? Napadlo by vás spořit déle na stavební spoření místo toho, abyste uzavírali novou smlouvu? Podělte se o své názory a zkušenosti s ostatními.
Toto je jeden z příběhů napsaných pro přílohu Extra časopisu Reflex, který vyšel v polovině října. Další příběhy budou vycházet po následující čtyři týdny. První příběh o Filipovi cestovateli najdete zde. Druhý o čerstvém absolventu vysoké školy Michalovi je tady. Třetí příběh - teenagera Vojtu - najdete zde. Čtvrtý příběh o aktivní babičce, paní Kratochvílové najdete zde. Pátý příběh o mladé rodině Lídy a Petra najdete tady. Šestý příběh programátora Marka si můžete přečíst zde.
Sdílejte článek, než ho smažem
