Jak ve stáří nepřijít o vše

V kontinentální Evropě, hlavně v její střední části, není zvykem zajímat se o řízení soukromého investičního portfolia v distribuční fázi, tedy při pravidelném čerpání peněz v důchodu. Daleko větší zkušenosti s tím mají anglosaské země. S postupným poklesem možností sociálního státu ale tento problém zajímá i kontinentální Evropu.

Investiční životní pojištění, penzijní připojištění nebo další dlouhodobé produkty mají účastníkům přinášet v dlouhém horizontu poměrně zajímavou sumu peněz. Co však až tento cyklus skončí, zejména u někoho, kdo je v postproduktivním věku? Dotyčný má dvě možnosti: buď tyto peníze dál někam investovat, nejspíše do velmi konzervativních produktů, nebo je spotřebovat. V našich zeměpisných šířkách je daleko častější druhá možnost. 

Dlouhověkost má svá ale...

Při řízení investičního portfolia v distribuční fázi neboli při jeho „převedení z investic do spotřeby“ je velkým problémem určit dobu mezi odchodem do starobního důchodu a smrtí. Penzijní fondy a pojišťovny používají pro určení doby dožití tzv. úmrtnostní tabulky, které vycházejí ze střední délky života a zjednodušeně řečeno udávají pravděpodobnost, že se člověk dožije určitého věku.

Délka života každého z nás je však rozdílná. Při dlouhé délce života může zdroj příjmů vyschnout dříve, než člověk zemře. Přitom je obtížné spočítat si, kolik prostředků bude asi potřeba. Obvykle postupuje tak, že si vybere celou naspořenou částku, uloží ji na spořicí účet (termínovaný vklad atd.) a podle potřeby tyto peníze vybírá. Jak však zabránit tomu, aby mu došly prostředky dřív, než čekal?

Jednou z možností je pořídit si doživotní anuitu, kterou nabízejí životní pojišťovny a penzijní fondy. Není ale příliš využívána, a to z řady důvodů (vysoké náklady, malá naspořená částka a z toho plynoucí nízká anuita, někdo dokonce neví, že doživotní anuita vůbec existuje).

Pojišťovny i penzijní fondy rozpočítávají existenci portfolia na předpokládaný průměrný věk dožití skupiny klientů stejného věku a pohlaví, tedy na kratší dobu, a mohou si dovolit rozpouštět původní sumu rychleji. Ti, kdo zemřou dříve, „zaplatí“ dávky těm, kteří zemřou později. Na druhou stranu jimi zainvestované portfolio je mnohem konzervativnější, většinou jde o dluhopisy. Při koupi doživotní anuity v penzijním fondu nebo pojišťovně člověk víc hraje na pojištění proti „riziku“ dlouhověkosti – má zajištěny dávky v nezmenšené výši bez ohledu na to, jak dlouho žije.

Z data vyplývá, že většina klientů penzijních fondů a pojišťoven zatím volí spíše jednorázové vyrovnání, než doživotní rentu. Zejména proto, že je doba, po kterou spořili, relativně krátká a většinou si tak nestihli nakumulovat větší sumy. Roli hraje i fakt, že si lidé obvykle plně neuvědomují hlavní výhodu doživotních anuit – pojistnou funkci pro případ dlouhověkosti.

Pokud někdo zvažuje vyplácení doživotních dávek, měl by se zajímat o další důležité skutečnosti, jako  výnosy a způsob počítání podílu na výnosech hospodaření pro ty, kdo pobírají starobní penzi. Výnosy závisejí na struktuře portfolia (do jakého typu dluhopisů, případně akciíči jiných cenných papírů manažer portfolia investoval) a na nákladovosti.

U kapitálového životního pojištění (pokud jej ještě někdo má) je obvykle stanoven minimální výnos, tzv. technická úroková míra, ale velmi konzervativně. U penzijního fondu investor zpravidla vydělá i po odečtení nákladů na provoz fondu, reklamu a provize za získávání nových klientů víc. Různé fondy a různé penzijní plány mají rozdílná pravidla pro každoroční přerozdělování podílů na výnosech mezi účastníky. Pro běžné účastníky penzijního připojištění a potenciální zájemce o doživotní dávky jsou stejně nepochopitelná jako algoritmus stanovení, jak velkou penzi budou brát v prvním roce, kdy jsou v důchodu. 

Doživotní penze v českých penzijních fondech nejsou fixní anuity (stejné po celou dobu vyplácení), ale variabilní (jejich výše roste podle připisovaných podílů na hospodaření fondu). Kolik připíší účastníkům, kteří pobírají doživotní starobní penzi každý rok z výnosu portfolia fondu, nelze předem určit. Je sice znám algoritmus přerozdělování budoucích zisků, záleží ale i na rozhodnutí valné hromady, složení pojistného kmene (vývoji jeho úmrtnosti) a penzijních plánech. U investičního životního pojištění je pak výnos dán vývojem podkladového aktiva ( podílového fondu, indexu apod.), do něhož je vkládána investiční složka.

Anuitu jednorázově nekoupíte

Na rozdíl od praxe obvyklé u životních pojišťoven penzijní fondy neumožňují nakoupit anuitu za jednorázový vklad. Aby měl klient nárok na doživotní rentu, musí splnit několik podmínek daných zákonem a penzijním plánem příslušného fondu.

Modelový příklad (viz výše) ukazuje, jaká by byla doživotní měsíční renta muže a ženy ve věku 60 let při naspořené (vložené) částce 500 000 Kč. Na zabezpečení na stáří rozhodně nestačí. Je třeba spořit déle a hlavně vyšší částky. Řada budoucích důchodců si klade otázku, zda vůbec doživotní anuitu využít. Je to nicméně jedna z možností, jak se pokusit zajistit si klidný důchod.

Jak se na tento problém díváte vy? Je podle vás lepší vybrat si peníze naspořené v penzijním fondu nebo pojišťovně jednorázově, nebo si tímto způsobem zajistit jakousi doživotní rentu?

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem