Školím finanční gramotnost. Už mnoho let, nyní sice méně, ale přece. Vlastně od doby, kdy do naší občanské poradny začali chodit lidé s pozvolna se utahující dluhovou smyčkou na krku. Bylo to nějakých třináct čtrnáct let po revoluci a já, podobně jako mnozí další měla s životem na cizí účet nulové zkušenosti. Úroky z prodlení pro mě byly tabu, stejně jako fungování kreditní karty. Pozor! Myslím tu opravdickou, ne debetní, které všichni dál statečně a neúnavně říkáme kreditka. Tak takový diletant jsem zase nebyla. Ale abych neodbočovala. Tedy stejně, jako kdysi naučila nouze Dalibora housti, přivedla i mě potřeba poradit lidem v nesnázích k oblasti finanční gramotnosti, a to pěkně od prevence až k delikvenci. Posbírané zkušenosti jsem pak osvětově metala na besedách pro veřejnost, na seminářích určených pomáhajícím kolegům i prostřednictvím televizní poloreality show Krotitelé dluhů. Suma sumárum, přičtu-li k tomu všemu ještě poradenství, můžu směle prohlásit, že jsem skoro jedno desetiletí žila cizími dluhy.
V roce 2001 spoluzaložila Občanskou poradnu v Rychnově nad Kněžnou, člena Asociace občanských poraden, v jejímž čele stála jedenáct let. Během této doby se zaměřovala hlavně na problematiku předlužení, kromě poradenství lektorovala semináře pro pomáhající pracovníky i pro širokou veřejnost a po tři roky paralelně spolupracovala na tvorbě pořadu Krotitelé dluhů České televize. I přesto, že se aktuálně věnuje hlavně televizní publicistice, školení finanční gramotnosti na hřebík nepověsila a nabyté zkušenosti předává dál.
Foto Martin Veverka
Není to tak dávno, co mě pozvali k takové nesourodé skupině lidí středního věku, rozličného vzdělání, sociálního postavení, zájmů, kořenů, etnik. Kdyby nešlo o uživatele služeb stejné neziskovky, asi by se spolu jen tak na ulici do řeči nedali. Abyste pochopili, vždycky jsem byla pro názorovou pestrost, libovala jsem si v našich lidských odlišnostech, které mě nezřídka vychovávaly a do velké míry obohacovaly. Mám ráda, když lidé odloží své masky, nebojí se projevit svůj názor, byť trochu hlučněji, a třeba si i skáčou do řeči… hlavně, když nesedí s pusou na zámek a rukama za zády jako v obecné škole. Takže potud jsem vlastně byla ve svém živlu. No a jak si tak v tom diskutování lebedím, dochází mi, že stojím dočista jak Michaela Jílková v Máte slovo! Co na tom, že mi na výšku pár centimetrů chybí a na šířku přebývá. Prostě mávám rukama, tiším hlasitější, vytyčuji hranice. Ale k čemu?!
Světe div se, zasekli jsme se u sestavování rozpočtu – výdajové položky potraviny. Taková nevinná věc, a jakou slovní řež vyvolala. Do té doby jsem si myslela, že kuřím okem obvykle bývají cigarety, a tak na něj od natáčení Krotitelů radši moc nešlapu. Ale jídlo? Tu se začalo házet ciframi, támhle se zohledňoval počet osob v domácnosti, ti solventnější, kteří jsou schopni si vytvářet rezervy, namítali, že taková diskuze není relevantní, protože když je někde levnější mléko, koupí se karton do zásoby a to přece celkové měsíční výdaje zkreslí. A pak to přišlo. „Paní, záleží, jak a co vaříte,“ říká matka pěti dětí ženě v první řadě. „To já udělám ze dvou kuřecích stehen oběd pro sedmičlennou rodinu. Polívku a k tomu rizoto,“ pokračuje. „Pěstujeme zeleninu, pórky, dýně, všechno zužitkuju. Když peču koblihy, tak zadělávám z kila, často máme brambory na loupačku, maso jen o víkendu. Měsíčně nakoupíme potraviny tak za šest tisíc,“ dodává. „Pchá, tak to by u nás nikdo nejed! Já bez masa vařit neumím, to musíme mít denně,“ oponuje vládkyně kuchyně čtyřčlenné domácnosti. „Chodí k nám návštěvy, známí, nevím to přesně, ale do devíti tisíc se s jídlem určitě nevejdeme.“ Nějak zvlášť se nevměšuji, spíš pozoruji, co na to ostatní. Někteří přitakávají jedné diskutérce, jiní druhé. „Tady vidíte, jak jsme všichni různí, nacházíme se v odlišných životních situacích, ovlivňují nás jiné vzory, priority a postoje,“ vyplouvám z ožehavého tématu. „Nemůžu říct, že je něco špatně a něco dobře, to ať si každý přebere po svém, ale má-li člověk napnutý rozpočet, ať už kvůli splátkám, nebo nízkým příjmům, tak by se podle toho měl zařídit i v kuchyni.“ Na to z první řady dostávám odpověď, kterou jsem slyšela snad stokrát právě v těch Krotitelích, jenže tenkrát bylo v hlavní roli kuřivo: „A co bysme jako z toho života měli, když bysme se aspoň pořádně nenajedli!“ No a na tohle už se moc reagovat nedalo.
Často se teď nad tou diskuzí zamýšlím a uvědomuji si snad víc než dřív, že nás ve správě osobních či rodinných financí ovlivňují životní vzorce našich předků. Pokud někdo vídal rodiče, kteří si utrhli od úst jen proto, aby nedlužili nebo aby nějakou korunu ušetřili, s největší pravděpodobností to na něm zanechalo nějakou pozitivní stopu. Měl-li to opačně, tedy po výplatě se nákupnímu vozíku naklápěla kolečka a před výplatou býval k svačině sotva suchý rohlík, je otázkou, jestli se takovému vzorci dá vzepřít, případně kolik úsilí to bude stát.
Náklady na jídlo můžou být víceméně jedno domácnosti, jejíž měsíční rozpočet není stabilně schodkový či pouze vyrovnaný, ale adekvátně přebytkový. To znamená, že její příjmy výrazně převyšují výdaje, ke kterým se pochopitelně řadí i splátky závazků a ideálně nějaká úspora na horší časy (rezerva). Pokud ale někdo uspokojování svých věřitelů sotva zvládá nebo patří mezi nízkopříjmové skupiny obyvatel, ať už je důvod jakýkoli, neměl by rezignovat a s řízkem v ústech pustit finanční plánování z opratí. Dá přece rozum, že čím méně mi v rozpočtu zbývá, tím víc musím hospodařit.
Kdo chce vědět, jak a kde má šetřit, musí napřed vědět, kolik a kde utrácí. Ideální je vést si seznamy výdajů a příjmů, plánovat dlouhodobě a s rozmyslem, zkrátka mít propracovaný domácí rozpočet.
Nemáte? Ale to byste měli...
Projděte si starší (ale nestárnoucí) seriál o rodinném rozpočtu, který pro vás připravily Peníze.cz:
Jak domácí finance hlídají „profesionálové od peněz“, ekonomové či bankéři? Ptali jsme se v naší pravidelné anketě Očima expertů.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
25. 3. 2014 11:47, Martin
Moje prababička vždy říkávala: "Ušetřit se dá enem na jídle. Protože tam to není vidět. A pokud, tak enem ta šeredná tlóšťka." Když se nebudete mýt, nebudete prát to bude vidět a každý to na vás pozná. Ale z čeho "upletete hovno" je opravdu jedno. Moji prarodiče celý život snídali bílou kávu s chlebem a maso měli jen v neděli. Dožili se každý min. 80let.
Takže všechno prožrat je hrozně jednoduché, ale jako v té bajce o mravenci a kobylce. A argument, že pokud bychom nežrali, tak co bychom z toho života měli je ubohý. Vypovídá o tom jak prázný mají ti lidé život. Nežijeme proto abychom jedli, ale jíme abychom...
V diskuzi je celkem (10 komentářů) příspěvků.