Zdroj: Archiv Martina Dočekala
Měl by vůbec do korporátních dluhopisů investovat laik?
Měl, ale jen do těch, u kterých to dává smysl. A to pozná jednoduše: je důležité podívat se, kdo ty dluhopisy vydává. A za druhé, kdo je distribuuje, neboli jak se k nim může dostat.
Rozhodně by ale člověk nikdy neměl dát do jednoho dluhopisu víc než 5 % svých peněz. I kdyby byl zcela přesvědčený o příběhu, který mu firma prezentuje. Potom to totiž, i kdyby ta firma zkrachovala, neohrozí jeho finanční stabilitu a portfolio jako celek. Ideální je volit dluhopisový fond, který má dluhopisů nakoupených desítky.
Bohužel ale vídávám přesný opak. Lidé uvěří nějakému příběhu, zamilují se do firmy a do dluhopisů té jedné firmy dají třeba 90 % svého majetku. Typicky vyberou stavebko a těch 300 tisíc korun obratem pošlou nějaké firmě. Pak jsou samozřejmě hrozně překvapení, když to nevyjde. Jsou to ošklivé příběhy.
Pojďme si tedy rozebrat ty klíčové ukazatele, které napoví, že dluhopis je vhodný i pro běžné domácnosti. Jednak jste říkal, že je důležité, kdo dluhopisy vydává.
Ano. Měl bych si koupit dluhopisy firem, které mají nějakou historii, jsou tady minimálně pět, spíš deset let. Dále by to měly být firmy, pro které nejsou dluhopisy dominantním zdrojem financování, to už se mi jako laikovi ale nebude poznávat tak snadno.
Jako druhou věc jste zmiňoval distribuci, tedy přes koho dluhopisy společnost prodává.
Když se budeme bavit o dluhopisech etablovaných firem ze skupin PPF, J&T, o Pentě či developerech jako Trigema, tak je to jednoduché. Ty dluhopisy jim připravovala nějaká renomovaná investiční společnost nebo banka a typicky je distribuuje právě banka, obchodník s cennými papíry nebo je nakupuje investiční fond.
V tu chvíli já jako laik už vím, že ty dluhopisy prošly minimálně jednou sítem nějakého analytického týmu, portfolio manažera, zkrátka někoho, kdo se na ně podíval a řekl, toto dává smysl, toto zařadíme do nabídky pro svoje klienty.
A to je rozdíl oproti dluhopisům, které mi někdo nabízí po telefonu, e-mailem nebo v reklamě, která na mě vyskočí na sociálních sítích či internetovém tržišti dluhopisů. Takové dluhopisy mají úplně jinou kvalitu a s tím spojené riziko.
Takže pokud se budeme držet těchto parametrů, tak bychom se neměli spálit?
Neříkám, že je tím riziko úplně eliminováno. Ale pokud půjdu cestou nákupu přes banku nebo obchodníky s cennými papíry, pak tyto instituce už o vás něco vědí: jaký máte investiční profil, jak snášíte riziko a také, že do dluhopisu nedáváte víc než jen určité nízké procento svého majetku.
Investiční analytik a podnikatel. Začínal jako investiční poradce a později se zaměřil na dluhpisy. Připravoval a řídil několik emisí za miliardy korun. V letech 2017 až 2020 působil jako šéfredaktor časopisu Poradenství & Finance. V roce 2021 založil server Dluhopisář.cz, na kterém publikuje analýzy dluhopisových emisí a fondů.
Je to výrazně něco jiného, než když narazím na nějakého šmejdského poradce, který vám kvůli tučné provizi prodá něco pod rukou, protože dnes už mají z centrál finanční poradci v 95 procentech případů distribuci takových instrumentů zakázánou. Pak mi píšou lidé, jak jim firma nic nevyplatila a jak to řešit. Nedávno mi psala paní, že dala do dluhopisů 800 tisíc korun. Byly to její jediné peníze, a firma zkrachovala. Ona to řešila až po roce, kdy jí firma přestala platit úroky. Jelikož vůbec nevěděla, jak takovou situaci řešit a jak postupovat, ani nepřihlásila svou pohledávku do insolvenčního procesu. Takže jí pak musíte oznámit, že nedostane opravdu vůbec nic, protože promeškala zákonné lhůty. Jsou to strašné příběhy.
Když zkrachuje firma, jejíž dluhopisy distrubuuje nějaká zavedená banka nebo obchodník, tak minimálně víte, jak máte dále postupovat?
U banky se to myslím na našem trhu v blízké minulosti nikdy nestalo. U obchodníků ano – a tam je ten rozdíl. Když už nastane problém, minimálně vedou komunikaci s investory, jsou zřízené krizové linky, obratem informují, jak postupovat. Poradí, co dělat dál, nabídnou vám právní zastoupení, abyste získali alespoň nějakou část investované částky. Což se opět nedá srovnat s případem, kdy mi někdo před pěti lety něco prodal, teď už dělá třeba něco úplně jiného a na jeho telefon se ani nedovoláte.
Důležité je ale také vysvětlit, že v Česku můžou lidé narazit na dva typy dluhopisů: a sice podlimitní a nadlimitní. Můžete vysvětlit, jaký je v nich rozdíl?
Začnu těmi podlimitními. Když já jako firma chci vydat dluhopisy, oslovím nějakou právní kancelář a ta mi pouze sepíše emisní podmínky, což je několikastránkový dokument. Ten říká: „Já jsem firma, vy jste investor. Vy mi dáte třeba 300 tisíc a dostanete za to 8 % ročně.“ Vznik takového dokumentu stojí dnes střední desítky tisíc korun a podle zákona si mohou firmy takto jít až pro milion eur, tedy zhruba 24 milionů korun.
Z pohledu firmy je to nejjednodušší cesta, jak si sehnat kapitál. Pro investory je to ale ta nejrizikovější, protože dluhopis není nic jiného než půjčka. Takže já půjčuji té společnosti peníze. Ale ta firma neprochází v podstatě žádným procesem ověření ani současné ekonomiky, ani byznysplánu, kam ty získané peníze půjdou.
Takové dluhopisy se k vám určitě nedostanou přes banku nebo obchodníka s cennými papíry. Jsou to podpultové, extrémně rizikové dluhopisy. Daleko rizikovější než ten druhý typ dluhopisů. Možnost, že firma zkrachuje, je u nich statisticky zhruba trojnásobně vyšší. A myslím, že to číslo bude v čase ještě stoupat. V mnoha případech tyto firmy ještě nejsou v insolvenci, ale už jsou ve stavu, kdy k tomu nemají daleko. Takže pravděpodobnost, že takové firmě dám peníze a už je nikdy neuvidím, je extrémně vysoká.
A co ty nadlimitní, neboli prospektové korporátní dluhopisy?
Ani ty nejsou bezrizikové. Nejoblíbenější marketingový trik distributorů, který je v Česku používaný, je, že mají prospekt schválený Českou národní bankou. Tím dodávají svým dluhopisům punc kvality, důvěryhodnosti. Bohužel v praxi to znamená pouze to, že ČNB od dané firmy zkontroluje, že dodala potřebné informace jako vlastnickou strukturu, obor podnikání, svou historii, ekonomiku a tak dále. Je to zhruba stostránkový dokument, který musí připravovat právní kancelář. Příprava trvá asi půl roku a stoji střední stovky tisíc korun. Po schválení prospektu už podnikatel může nabízet dluhopisy v podstatě v neomezeném objemu po dobu jednoho roku.
A to jsou pak ty dluhopisy, které už mají aspoň nějakou kvalitu?
Statisticky rozhodně větší než ty podlimitní. Jsou tam skvělé firmy a dluhopisy, které patří do portfolia každého investora. Jsou tam průměrné dluhopisy, které nenadchnou ani neurazí. Ale najdete i totální zvěrstva, kde je pravděpodobnost, že přijdu o peníze prakticky stejná jako u podlimitních dluhopisů.
Po deseti letech, co na našem dluhopisovém trhu působím, jsem přesvědčený, že podlimitním dluhopisům by se běžný investor měl úplně vyhnout. Není v jeho silách posoudit kvalitu podnikatele a podnikatelského záměru. A hlavně, v 99 % případů nabízený úrok absolutně neodpovídá riziku. Protože pravděpodobnost, že to nevyjde, je dnes 1:10 a do budoucna to bude 1:5. Takže takové lepší kasino – a oni vám za to nabídnout devítiprocentní výnos…
Má vůbec člověk, když takto špatně zainvestuje, nějakou možnost „vycouvat“ a chtít splatit peníze dřív?
V případě, že je to slušná společnost, tak její dluhopisy budou burzovně obchodované, takže je prodáte snadno. Případně pokud jí dluhopis prodáte mírně pod cenou, tak ho vykoupí. Nebo si můžete zkusit najít protistranu sami a dluhopis ji prodat.
Je ale důležité pamatovat na to, že většina dluhopisů na našem trhu předčasné splacení neumožňuje. Proto je tak důležité vědět, kdo ten dluhopis připravoval, designoval. U neprofesionálně připravených dluhopisů bývá vztah firma–investor velmi nevyrovnaný. Já jako investor nemám žádná práva a podnikatel si s těmi penězi může dělat, co chce. Když to trochu zbulvarizuji, tak si za ně může klidně koupit Ferrari. Nebo pokud chce, tak to utratí v provozu. Často to znamená, že například zaměstná půlku rodiny, dá jim vysoké platy a peníze z dluhopisů se prostě rozkutálejí. Je to sice neetické, ale není to protiprávní, takže to pár firem dělá.
Pro pár podvodníků se dluhopisy staly cestou, jak rychle zbohatnout na úkor jiných. Není to samozřejmě standard trhu. Nemyslím si, že většina lidí jde do podnikání a vydání dluhopisů s tím, že je to podvod. Oni to myslí dobře a chtějí vybudovat hezkou firmu. Bohužel se to ale v nějaké chvíli třeba pokazí a je začnou drtit dluhy. To se v podnikání může stát. Problém je ten, když pak mají spadnout do insolvence a oni místo toho vydávají další a další dluhopisy.
Ještě jedna věc, která se u dluhopisů řeší, je výnos. Jestli je vůči retailovým klientům dostatečně férový.
To je těžké. Běžný klient není schopný číst ekonomiku dané firmy a jejích projektů nebo dluhopis nějak komplexně posoudit. Český investor do dluhopisů proto kupuje dvě věci: příběh a výnos. A to jsou dvě jediné proměnné, které ho zajímají. Takže ve chvíli, kdy vidí hezký leták společnosti a výnos 8 % ročně, což je dvojnásobek toho, co dostane na spořáku, tak kupuje. Právě proto jsme se dostali tam, kam jsme se dostali. Spousta lidí takové nabídce neodolá, a tím se lidé dostali do instrumentů, které jim podle mě nepatří do ruky.
Jak mají lidé k výnosům přistupovat? Dívat se například, kolik zrovna nese třeba český státní dluhopis a přidat si pár procent? Zkrátka, aby nemuseli naskakovat do rizikových podniků, ale zároveň koupili dluhopis, který plní svou funkci, tedy překonává inflaci a vydělává jim ještě nějakou prémii? Protože instrumentů, jak porazit inflaci, je na trhu víc a daleko lépe zajištěných.
Já bych se na to díval úplně jinak. U dluhopisů platí, že je nejdůležitější, abych dostal peníze zpět v době jejich splatnosti. Takže se můžeme akademicky bavit, jestli byli investoři do dluhopisů velkých hráčů v poslední době dostatečně zaplacení, nebo ne. Protože z pohledu těch firem byli. Investoři dluhopisy kupovali, zaprášilo se po nich. V tom případě ta cena byla správná, protože jsou prodané. Ale kdybyste se mě zeptali jako investora, tak bych si je nekoupil, protože ta riziková prémie už je pro mě malá. Pro běžného klienta je ale mnohem důležitější, aby to byl etablovaný subjekt, aby se vyhnul nástrahám, o kterých jsme se bavili, a aby ty peníze dostal zpátky. Prostě je tady pořád velký přetlak peněz a firmy z toho těží.
Takže i nižší výnos může být zajímavý, pokud dluhopis splňuje ty podmínky, které jsme si říkali, a mám jistotu, že mi ten výnos i jistinu vyplatí.
Dluhopisy nejsou věc ke zbohatnutí. Tou může být v dlouhodobém horizontu private equity nebo akciový fond. To jsou věci, u kterých můžu očekávat dvouciferné výnosy. U dluhopisů bych je hledat neměl. Ty si kupuji, pokud chci někam konzervativně zaparkovat peníze a mít mírně nadinflační výnos. Pokud si koupím dluhopisový fond nebo dluhopis mnohamiliardové firmy, která je tu přes deset let a nabídne mi o dvě nebo tři procenta vyšší výnos než státní dluhopis, rozhodně to není špatná nabídka. Takové dluhopisy do portfolia patří.
Silvie Housková
Sdílejte článek, než ho smažem
