Základní úroková sazba České národní banky je sedm procent. Křivka dluhopsiových výnosů je sice inverzní, ale i tak se dá koupit český státní dluhopis se splatností pět let se solidním výnosem pět procent za rok. Před rokem to bylo jen 1,5 procenta, takže pro korunového investora není složité dosáhnout velmi pozitivního výnosu z úspor. Dokládají to i rostoucí sazby na spořicích účtech.
Ruku v ruce s tím jdou ale úroky úvěrů a hypoték a samozřejmě také korporátních dluhopisů. Jejich výnos se v podstatě skládá z bezrizikové úrokové sazby a úrokové přirážky. Ta je závislá na kvalitě emitenta, tedy podniku, který si půjčuje: čím důvěryhodnější pro investory, tím menší přirážku jim můžete nabádnout za riziko, které podstupují.
Ti nejlepší a nejméně rizikoví dlužníci za sebou mají dlouhou historii finančních výsledků, jsou ziskoví, málo zadlužení. S kvalitním byznysplánem ve svém oboru si většinou půjčují s přirážkou zhruba procento nebo dvě nad sazbu centrální banky.
To ale mluvíme o největších firmách v Česku. Všichni zbylí emitují své dluhopisy s přirážkou násobně vyšší – na pětiletém horizontu nejčastěji pět až sedm procent. Jen tohle by dokládalo, že dnes investorům musí nabídnout aspoň desetiprocentní výnos, aby jejich dluhopisy stály za zvážení.
Co se zadrhlo?
Evropská inflace donutila vytáhnout do boje i Evropskou centrální banku (ECB). Nebude to jednoduchá bitva, ECB musí být obezřetná vzhledem k zadluženým ekonomikám Španělska, Itálie a Řecka. Obecně ale s inflací nemůže bojovat jinak, než že utáhne opasky. Zvýšením úrokové sazby na jednotné evropské měně, ale hlavně změnou kvantitativního uvolňování. Nelze na jednom konci zvyšovat sazbu a na druhém ji snižovat umělou poptávkou po státních dluhopisech.
Standard, kdy v každé aukci státních dluhopisů (a i některých korporátních) seděla na straně kupujících ECB a nakupovala s rozpočtem v desítkách miliard eur, se bezpochyby změní. Poprvé takto razantně od roku 2014. A trh s tím počítá už nyní. Dramaticky roste rozdíl mezi státním a podnikovým dluhopisem – za poslední rok přibližně o 3,5 procenta. Ve zkratce bychom si u našeho modelového emitenta zmíněného výše měli nyní říkat spíše o 13,5 procenta ročního výnosu!
Východisek je pořád mnoho. Solidní podnik teď nebude dodatečné zadlužení prostřednictvím dluhopisů využívat. Pokud si nemusí půjčit, neudělá to, splatí stávající dluhy a počká na uklidnění úroků a pokles sazby. Méně seriózní emitent to na investory zkusí a nabídne dluhopis se stejným výnosem jako před roky. Tedy s výnosem na úrovni dnešních výnosů státního dluhopisu – je jen na investorech, jak s tím naloží.
Každý den ale roste skupina firem, které budou nutně potřebovat stávající dluhopisové financování otočit do nové emise. Stejně jako roste počet lidí, kteří musí refixovat sazbu své hypotéky. Řešením pro takové firmy je třeba technická úprava výnosu, místo pevného úroku nabídnout variabilní kupon, který by v delším horizontu mohl klesat, až budou klesat sazby.
Jinou variantou je zkrácení splatnosti emise, vysoký úrok nabídnout jen na kratší dobu a zvýšit tak svoji šanci na levnější refinancování v budoucnu. Další možností je přidat k dluhu zajištění a tím snížit úrokovou přirážka, a tedy i požadovaný výnos. Pořád je ale nutné najít investory a nabídnout jim přiměřený výnos.
V každém případě jsou emitenti před největší výzvou od roku 2008. Přijdou defaulty a nebude jich málo. Pro investory je to ale zároveň skvělá příležitost, jak se dostat k výnosům, které mají potenciál porazit i inflaci. Jen je nutné vybírat, diverzifikovat a nenechat se napálit příliš nízkou sazbou. Deset procent v korunách je totiž nový normál.
Sdílejte článek, než ho smažem