Nižší daně přinášejí vyšší příjmy do státní kasy

Přidám do mlýna ještě jedno příbuzné téma: Jak se vyplatí státu progresivita zdanění a minimální daň?

Příklad: Podnikateli s vysokými příjmy daněnými vyšší sazbou poskytne službu drobný živnostník s nízkými příjmy daněnými nejnižší sazbou. Jak na tom bude stát? Předpokládejme efektivní daňovou sazbu ( včetně pojistného) u bohatšího např. 50%, u druhého 25% pro snazší představu. Zakázka bude za 50 tisíc:

Odběratel odvede státu o 50% x 50000 = 25000 nižší daň, protože si o hodnotu zakázky sníží základ daně.
Dodavatel odvede státu o 25% x 50000 = 12500 vyšší daň, protože příjem ze zakázky zdaní.
Stát tedy přichází o rozdíl vyplývající z progrese zdanění, v tomto případě 12500.

Pokud se stejný obchod odehraje načerno, stát o nic nepřijde. Odběratel si nebude moci snížit základ daně a dodavatel melouchář svůj příjem nezdaní. Stát tedy nemá motivaci k potírání podnikání načerno, i kdyby se náhodou rozhodl co nejlépe hospodařit. Odběratel má ovšem motivaci. Nevzdá se jen tak úspory ve výši poloviny ceny zakázky. Náš dodavatel by tedy musel oželet 1/3: Místo 50k zdaněných 25% (37500 čistého) dostane jen 25k na ruku. To už se ne každému vyplatí. Jiná situace je ovšem u živnostníka, který je postižen minimálním základem daně a minimálním pojistným. Ten by totiž zaplatil stejnou daň a pojistné, ať zakázku dostane nebo ne, resp. ať vykáže náklady nebo ne. Jeho efektivní míra zdanění může být i vyšší, než u úspěšnějšího podnikatele. Může dokonce přesáhnout i 100% - odevzdá státu víc, než si vydělá. Na jednu stranu je tedy motivován podnikat načerno, aby se vyhnul poměrně vysokému zdanění příjmů (ale pak se nechytá u bohatších zákazníků), na druhou stranu nemusí kalkulovat s možným snížením základu daně formou daňových výdajů, takže mu nic nebrání nakupovat u dodavatelů, kteří mu poskytnou nejnižší cenu - u těch, co daň neodvádějí.

Tím, že stát určuje, co nelze považovat za daňový náklad, vyčleňuje zboží a služby, které se vyplatí poskytovat načerno i těm nejbohatším.