Jak vyhubit živnostníky

Miki, úplně s Tebou souhlasím, mluvíš mi z duše, a já Ti za to děkuji. Je to skutečně tak prosté, a přesto to spousta lidí nechce pochopit... Pro boha, proč???

Puntičkář Jezevec se jako obvykle ozval. Nebudeme raději rozebírat Váš způsob psaní a stylistiku, viďte, Jezevče? Leckteré Vaše předchozí příspěvky v jiných diskusích vypadají taky hodně legračně. Nikdy jste neudělal překlep, že? Určitě jenom díky tomu, že jste tak dokonalý a bezchybný, neděláte ve státní správě.

Paní Dášo, můžete být se svou kritikou konkrétnější? Co přesně považujete za nesmysl a proč? Jinak my spíš radíme velkým firmám, ne malým živnostníkům...

950 000 je počet živnostníků nebo počet vydaných ŽL? Je nutné si uvědomit, že vztah ŽL k živnostníku je vztah N : 1, kde to N je typicky kolem pěti.

Paní Jano,
Jak může něco tak nesmyslného napsat daňový poradce? Skutečně lituji podnikatele a živnostníky, kterým s těmito znalostmi radíte

Děkuji Vám paní Kateřino! Napsala jste to perfektně, ještě jednou díky!

A vy si myslíte, že náklady zaměstnavatele na dovolenou zaměstnance nejsou zohledněny ve mzdě? Pokud by neexistoval zákonný nárok na dovolenou, dostával by zaměstnanec vyšší mzdu, pracoval by jedenáct měsíců v roce a měsíc v roce by si vzal neplacené volno. Ve finále by byly roční náklady na jeho práci stejné. Takže váš comment je ekonomicky dost nesmyslný...

Dobrý odhad -dovolená je placená

Špatný odhad - mám dnes dovolenou a trčím doma s dělníky, kteří mi mění okna...

Takže ve 13:15 (čas Vašeho příspěvku) už máte po pracovní době? Ve světle této informace Vám přestávám věřit i to, co jste o sobě psala výše...

No jo, ale nesmíš paušalizovat. Farmacie je specifický byznys, tam se točí takové prachy o jakých se vám ani nesnilo. V polovině 90tých let jsem pracoval ve firmě, která produkovala chemikálie pro výrobu léků. Byl to zlatý důl, veškeré náklady na kilo produktu byly cca18,-Kč, prodejní cena 45 - 65 Kč. Jenže lékárny asi autorka článku neměla na mysli. Existují přece desítky oborů a živností, kde je situace velice smutná a stát stále přitahuje šroub. Myslím, že nejhůře jsou na tom ti nejmenší živnostníci, kteří dělají sami na sebe, popř. zaměstnávají 1-2 pomocníky. Těm tedy do smíchu není.

Napadá mně proč je tedy u nás 950 000 živnostníků když je to podle článku téměř nemožné. Je to téměř 10% ze celé populace včetně nemluvňat, v tomto ukazateli předstihujeme na hlavu celou Evropu.. Myslím že je to jako s lékárnami. Vždy v našem okresním městě byly dvě lékárny, nyní je jich osm, musí to být opravdu mizerný job, když se tolik lidí na podnikání v lékárnictví vrhá.

Taky tam máte překlep, tak se nekasejte. Není to zase tak vtipné. Nejsme tu na češtinářském fóru.

inu - člověk který vÝří vášně, ase asi fakt uchytí leda ve státní správě

I já Vás zdravím a zítra či pozítří přeji pevné odhodlání i pevnou ruku. Mám pocit, že se blížíme k určitému zlomu v logice. Máte pravdu, ale co je to "skutečně bohatý podnikatel"? Někdy nabývám dojmu, že se z časových důvodů "skutečné bohatství" zatím u nás ještě nemohlo podařit vybudovat. Ti dnešní bohatí, kteří ovlivňují politiku nejsou zhusta ti, kteří něco budují (těm poctivým se hluboce omlouvám), mám pocit, že jsou to ti, kteří k penězům přišli snadno (způsob nabytí ponechávám stranou), o majetek se starat ani neumějí a při své nedovzdělanosti mají pocit, že nejlepší péčí o vlastní blaho je korupce. Ano, jistě, je dobré mít dobré vztahy, ale ve světě se to dělá průhledným lobbingem anebo charitou. Rozhodně však je vlastní podnik tím, co zasluhuje a potřebuje 90% času a úsilí, jinak začne chátrat a je následně podnikatelem v podstatě vyjeden.

To bezesporu. Na druhou stranu je živnostník svým pánem, nese riziko ale za to má šanci v případě úspěchu na řádově vyšší výdělek. Prostě všechno má svá pro a proti, a každý se může rozhodnout, zda se nechá zaměstnat nebo bude dělat na sebe. Plakat nad útiskem jedné skupiny a závidět té druhé nemá cenu. Mimochodem mně jako zaměstnanci se už dlouho nestalo, že bych v klidu u kávy v pracovní době probírala s kolegou včerejší den. U nás se v pracovní době pracuje.

Nechci nějak výřit vášně, dělám i teď práci co mě baví a nacházím v ní uspokojení. Ale podnikání jsem před pár lety vzdal a radši jsem šel na druhou stranu barikády a nyní jsem "spokojený" úředník státní správy se zakázaným podnikáním ze zákona.

OK, máte pravdu, měla jsem napsat TÉMĚŘ stejný. Od určité hranice vyměřovacího základu, která je vcelku nízko položená, se z něj pro účely výpočtu důchodu započítává jen 10%. To je Vám nepochybně známo a nemá cenu to tu rozebírat.

pokračování: Co z toho vyplývá pro Českou republiku? Vztahy mezi evropskými sociálními demokraciemi jsou poměrně vřelé, a je tedy krajně pravděpodobné, že v Lidovém domě osvědčený švédský recept na mocenskou hegemonii dobře znají. Postupný tlak na likvidaci českých živnostníků a menších firem je možná pečlivě promyšlený a cílený stejně jako intenzívní podpora velkých (tj. převážně zahraničních) investorů. Velké zahraniční firmy jsou důsledně apolitické a nepředstavují pro stranu a vládu žádné ohrožení. Recept na trvalou vládu jedné strany je tedy průzračný. Stačí zkorumpovat většinu voličů sociálními dávkami a zakroutit krkem (stačí jen obrazně) neposlušné střední a vyšší střední třídě. To vše v podmínkách parlamentní demokracie. Geniální řešení. Reflex 44/2005

Symbióza sociální demokracie s velkým kapitálem šla tak daleko, že štědré daňové zákony umožňovaly velkým podnikům snižovat daňový základ do takové míry, že vlastně nebylo nutné platit daně vůbec. Podniky platily daně ze zisku především proto, že musely vykázat nějaké zisky kvůli možnosti žádat o bankovní úvěry, výplatám dividend a ceně akcií na burze. Ve skutečnosti tak byla míra podnikových daní prakticky dobrovolná. Proto také finanční úřady téměř neprováděly žádné revize. Velcí podnikatelé - z větší části příslušníci šesti švédských oligarchických rodin - byli spokojeni a necítili potřebu finančně podporovat pravicovou politickou opozici. Oč benevolentnější byla sociální demokracie vůči podnikatelům, o to přísnější byla na zaměstnance a živnostníky. V polovině 80. let platil průměrný průmyslový dělník mezní daňovou sazbu převyšující 50 procent jeho příjmů. Režim se zvláště vyžíval v daňové perzekuci slavných osobností. Režisér Ingmar Bergman byl obviněn z daňového úniku. Prodělal nervové zhroucení a emigroval. Spisovatelka Astrid Lindgrenová v roce 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje 102 procenta zdanitelných příjmů. Postavila se vládě čelem a publikovala povídku Pomperipossa ve světě peněz, jejíž hlavní postavu daně doženou k žebrotě. Povídka vzbudila všeobecnou nespokojenost s vládou a sociální demokracie poprvé po 56 letech přechodně přišla o moc. Ke slovu se výjimečně dostala pravicová vláda, která snížila daně na alespoň trochu přijatelnou mez. PAROUBEK NA VĚČNÉ ČASY Oficiální politikou sociální demokracie bylo soustředit švédský podnikatelský sektor do několika velkých firem schopných obstát na světovém trhu. Preferovány byly firmy, kde dominantní roli hrála odborová organizace LO (Landsorganisationen) a jejíž manažeři byli zadobře s vládou. Devastace malých a středních firem byla natolik účinná, že již od začátku 70. let nevznikla ve Švédsku žádná nová velká společnost. Ekonomická likvidace politické opozice byla doprovázena trvalou propagandou státní televize. Politickou indoktrinaci prováděly i státní školy, které žákům vštěpovaly představu, že švédský hospodářský model je nejlepší na světě. Skutečnost je taková, že bez obrovské přezaměstnanosti ve státním sektoru (švédský stát živí zhruba třetinu pracovní síly v porovnání s 18 procenty v zemích OECD) by ekonomika trpěla nejméně 17% mírou nezaměstnanosti. Ve Švédsku pobírá 65 % populace nějakou formu státních dávek. Přitom exploze násilné kriminality v řádech stovek procent dokládá, že stát již není schopen plnit základní funkci: zajistit vnitřní bezpečnost. Objem šedé nezdaněné ekonomiky ve Švédsku dosahuje hodnot kolem 20 procent hrubého domácího produktu.