Jak se stát důchodcem?

Sakra lidi..připadáte mi fakt (prosím za prominutí) jak stádo..kam se odvede, tam tupě, se svěšenou hlavou jde!!!! Jste schopní opravdu jen tady na netu si stěžovat a lkát???!!! Snad máte na víc!!! Nic vám nebrání dát vládě a politikům (kteří nemají cti ni morálky) dát na vědomí, svůj názor a nevoli. Jsou u koryta jen díky nám...tak nebuďte o volbách líní, nedřepte doma a jděte volit toho, kdo je seriozní a poctivý....a není-li takového? No pak jsou jiné možnosti stávky,demonstrace a jiné a jiné...jenže mám pocit, že tenhle národ, dokud bude mít co do "koryta" a nedělní procházku v supermarketu (to je úroveň co?!), jo,bohužel je to tak.... ten bude spokojenej a bude "držet hubu"...bohužel vzdělanost národa a inteligence děsně klesla...lidi si zvykli mít nataženou ruku a státe dej mi..., státe starej se o mne ...o nic se nezajímají, jsou líní si cokoliv přečíst (nyní nehovořím o střední vrstvě..) mluvím z vlastní praxe, kdy oblíbené rčení při hájení svého nekonání povinností vůči státu zní: ..." ale dyk on mi nikdo nic neřek"....já nic já muzikant...to, že např v urč.dokladech, jež vlastní mají povinnosti stanoveny..k čemu? však on někdo jim (stádu) řekne, co mají dělat......přece i za komunistů je vodili za ručičku.............a pak se diví a "čumí" (s prominutím), když na dveře zabuší exekutor, či jiná nepříjemnost. Čili stručně a jasně: "máme takovou vládu, kterou si jako národ zasloužíme..." do ulic tihle půjdou, až nebudou mít co do "koryta" a do supermarketu je nepustí......vím, je to nehezké, ale bohužel pravdivé..a mladí, cca 35letí? kdysi jeden známý prohlásil o nich že jsou "homosocialistikus"..tehdy jsem nechápala, dnes vím, co měl na mysli :(((((((((( neradostné vyhlídky nás čekají.................až jejich rodiče přestanou být výdělečně činní, fakt jsem zvědavá, z čeho budou žít a co dělat, jsou tak líní, že kdyby to šlo, do supermarketu, školky, úřadu, by nejraději zajeli auťákem...nožičky nebojte...vy chodit nebudete........poctivá práce jim nic neříká (vy, co pracujete, o vás tohle není), jsou zvyklí, si pravidelně chodit na poštu pro dávky anebo jakoby podnikají, víceméně však to jsou levoty, lichvy a "šméčka", na berňáku vykřikují, že všechny živí..."ale daně ještě nikdy neplatili"....zajímavé že.......................?!

Velmi krátce. Dokud tomuto státu budou vládnout lidé bez cti,bez charakteru a bez vrozené inteligence,bez morálky a sebeúcty,bez zodpovědnosti ,budou důchody a odchody do důchodu stále horší.Dokud páni politici budou myslet pouze na své blaho a na svůj prospěch,můžeme se dočkat toho,že se nikdo z obyčejných a opravdu pracujících lidí důchodu ani nedožije.Není nad dobré zákony,které umožňují naším politikům krásný život, a nám opravdu pracujícím lidem krásný pocit z dobře provedené práce a ještě krásnější pohled na smrt v předdůchodovém věku,která nás čeká.Pracovat pro lepší život hloupích a arogantních politiků,to hřeje u srdce.

Asi byste měli aktualizovat své stránky o odchodu do důchodu případně dát odkaz na příslušné webové stránky S pozdravem Frolková

Dobrý den... vidím to tak, že nás tady nechají vykecat...ale nic tím nedokážem. Že ti co zastupují nás...stát...naše peníze na důchody k nim leta odkládané někdě zašantročili...lepí jima díry ve špatně postaveném státním rozpočtu....ty díry, které napáchali páni ministři svojí zodpovědností ( jména si dosaďte )...i nyní berou platy za 1/2 roku nic nedělání!!!!! I vy jste placeni když nepracujete?? Já ne...a plat ve výši podpory který za dřinu beru, bych jim přála!!! A.

Mne nejvíc naštvalo prodloužení věku odchodu do důchodu, jsem ročník 1953, mám 2 děti, celý život jsem poctivě pracovala, pečovala jsem i o svoji bezmocnou maminku až do její smrti letos v lednu...Nyní jsem bez práce, v podstatě "stará" a do důchodu bych měla jít až v roce 2012!!!! Podle dřívějšího zákona jsem mohla už jít do předčasného důchodu a měla bych i klid na mé "dožití", neboť mám též spoustu zdravotních problémů, bohužel...Ale hlavně, že se mají "ti nahoře" skvěle a hádají se o svá koryta, o nás dole nikdy nešlo....těm na odchodu do důchodu nezáleží při jejich vytížení a skvělém příjmu...mrší jeden zákon za druhým...

Máte v mnohém pravdu, ale jste zřejmě ještě hodně mladý, abyste se dokázal vcítit do pocitů starších lidí. Můj manžel se narodil a žije v našem městě 64 roků, máme zde vlastní střechu nad hlavou, tedy přesněji vlastní byt, který jsme neustále zvelebovali, jsme tu doma, máme zde své lékaře, cítíme se zde dobře a bezpečně. Vy, jako podnikatel, určitě budujete také majetek, těžko se toto všechno opouští. Moje paní tchýně je ročník 1921, žije sama v bytečku, přes týden jí vozí jídlo z domova důchodců, na sobotu a neděli má uvařené jídlo od nás. Je to nemocná paní, které cesta k lékaři, necelý 1 km, trvá tam i zpět téměř 2 hodiny, manžel jí navštěvuje 3x v týdnu, moje švagrová jí uklidí, vypere. Nechce žít u nikoho, ani v domově důchodců. My všichni to respektujeme a jsme rádi, že tu s námi stále ještě je, nemůžeme opustit starého člověka, kvůli vlastnímu pohodlí a snadnějšímu životu. Prostě a jednoduše, život není peříčko. Uzavírám tento rozhovor, Vám, který jste se mnou tak diskutoval, přeji, aby se Vám v podnikání dařilo, abyste byl opravdu zdravý a mohu Vás ujistit, že státu - tedy spíše jeho zástupci, si ponížení vůbec nepřipustí. K Vaší poslední větě mohu říct jedno, můj syn mi nedávno řekl, " jste pro nás velikým příkladem, jak se chováte ke svým rodičům, tak se budeme chovat my k Vám". Jenže i toto se nedá vůbec předvídat, tedy, jak se zachovají děti ke svým rodičům, je to o úctě a osobnosti každého člověka. Tak hodně štěstíčka a hodně zdravíčka Vám přeji.

Vidím, že jste si toho prožila dost a dost a zřejmě se můžete spolehnout i na své děti, což zatím potřeba není, ale jednou to nastat může a je to zcela v pořádku, a to i v případě, že musíte opustit všechno to, na co jste s manželem zvyklí.
Ve vaší situaci už opravdu není žádné pomyšlení na dvanáctihodinové směny, leda tak na drobné administrativní výpomoci, ale má-li kdo pomoci (myslím děti), tak se jejich nabídkám nebraňte, protože v současném systému je to jen rodina, která může být v této oblasti zcela soběstačná, i když žít se tchyní není žádný med, ale nejsou to ani žádná muka.
Pracovní úřad bych nijak nezatracoval. Je to sice možné považovat za ponížení, ale sám si někdy říkám, až se mi v podnikání přestane dařit, půjdu tam, ať systém taky sklízí své plody. V takovém případě je to spíš ponížení pro stát.
Jak to chodí jinde vidím hned v sousedství, kdy dcera navštěvuje svou 80 letou matku jednou měsíčně, shodou okolností právě když příjde důchod...

Zdá se, že příspěvky delší, než 3000 znaků, nejsou v této diskuzi vůbec zobrazeny, ale na e-maily odběratelů reakcí jse zasílány bez problémů.
Dalším problémem je, že po mylném dvojitém "kliku" na tlačítko "Uložit názor" se můj příspěvek do diskuze vložil dvakrát...
To byly jen dva malé postřehy, jinak se zdá, že diskuze je tu mnohem kultivovanější, než na jiných webech.
Jen tak dál P.C.

Pokračování:
Cestovat za prací, samozřejmě to jde, syn za prací cestoval od svých 22 let, téměř po celé Evropě, když se ve svých 30ti letech oženil, vykonával práci po celé republice, dnes má 5ti letého syna a je rád, že má práci ve svém bydlišti je šťastný, že může být se svým synem a se svou ženou a protože i jeho žena pracuje na směny, mají štěstí, že existují babičky a dědečkové. Naše dcera, po ukončení střední školy vycestovala za prací do zahraničí, pracovala a za takto vydělané peníze tam vystudovala další střední školu, provdala se. V cizině žije tedy 12 roků. Máme zajištěné bydlení, jak u syna, tak u dcery v naprostém soukromí. Za synem bychom se stěhovali skoro 200 km za dcerou 1000km. Manžel pracoval u jednoho zaměstnavatele až do důchodu od svého vyučení.¨ Už vidím, jak mě někdo v mých 55 letech, anebo 50ti letech , s mými chorobami přijme s otevřenou náručí, někde na konci republiky. Už také vidím, jak v těchto letech vůbec nějaká žena odchází za prací na stovky km od domova, na ubytovnu, anebo do podnájmu za tržní nájemné, ?nebo, jak jste to myslel , no a při mých postiženích cestovat 10 km je pro mě neskutečně bolestivá záležitost, nemyslím tím duševní bolest, ale fizickou bolest. Navíc, bych musela vlastně opustit i svou 85 letou tchyni, která je na nás závislá po všech stránkách. Ale o mě a o mém životě to vůbec není. Takových osudů a ještě horších je mnohem víc, to není o stýskání si na osud, ale na to co se s obyčejným člověkem v této zemi děje, co se bude dít. Ano máte pravdu, je lepší pracovat, než být nezaměstnaný, to je svatá pravda. Ale ze všeho nejdůležitější , je být hlavně z d r a v ý, mít srdce, cit a pochopení pro bolesti a trápení druhých a hlavně je důležité to všechno kolem sebe citlivě vnímat.

No, Vy vidíte v cestování za prací nějakou výhodu? Určité skupiny lidí cestovaly za prací i za socialismu, třeba motážníci, stavebníci, ostatně i v 19. stol. sse za prací chodilo do Vídně. Vy v tom vidíte řešení? Děti vidí tátu jednou za týden, někdy taky jednou za půl roku, protože svobodnému člověku nic v cestování nebrání, u rodiny je to složitější. Tam, kde sežene práci jeden, ji nemusí sehnat druhý, nehledě na náklady s dětmi. Za socialismu tomu cestování vcelku úspěšně bránil fakt, že ne přidělení místa ve školce se čekalo i tři roky, takže se o umístění dítka ve školce žádalo v jeho 6 měsících věku. Dneska to takový problém není, jen to holt musíte zaplatit. Další náklady jsou s případným stěhováním a s tím, že ve místech, kde je práce, jsou vyšší životní náklady než tam, kde práce není, takže náklady na přestěhování se Vám taky nemusí v rozumné době vrátit. Mladý člověk bez rodiny se přestěhuje snadněji, zkoušel jste to ale s rodinou?

Když jsem sledovala dnes 13.2. události na Čt 1 o "chudácích" vězních tak jim snad budeme i závidět.To je neuvěřitelné co jim stát potažmo my všichni financujeme!

Tohle je o přístupu k životním rizikům a k práci.
Dlouhodobá pracovní neschopnost se přece dá docela levně pojistit. Když člověk onemocní, je už samozřejmě pozdě, ale ti co jsou ještě zdraví se stále mohou rozhodnout.
Kraje s vysokou nezaměstnaností jsou a budou stále, dokud si lidé neuvědomí, že je třeba za prací cestovat. Sám jsem X let bydlel mimo domov a vracel se jednou za týden i méně, abych si něco vydělal.
Samozřejmě je důležité i vzdělání, proto je třeba ho u dětí maximálně podporovat, protože dostatečně ekonomicky vzdělaný člověk s trochou schopnosti zdravého riskování se dokáže na důchod zajistit bez větších problémů a zcela v duchu pravidel fair play.

Domnívám se, že i uvěznění něco za pobyt platí. Nebo se jim to strhává ze mzdy. Pokud nepracují, vzniká dluh, který na nich může stát vymáhat. Otázkou ovšem je, zda stát něco z takových lidí dostane a zda to vůbec pokryje náklady.

V žádném případě jsem svůj příspěvek nepsala proto, abych si na svůj osud stěžovala. Narodila jsem se s vrozenou vadou, o které jsem se dozvěděla ve svých 33 letech, v té době jsem již měla za sebou první operaci štítné žlázy, od té doby jsem odkázána jen na léky, následovala alergie, k tomu alergie na léky, následně astma, následovaly operace nádoru, onemocnění srdce, díky vrozené vadě problémy s páteří - výhřez 3 měziobratl. plotének, p otvrzeno magnet.rezonancí, atd.atd. přesto jsem nikdy nepřestala mít chuť do života. Na tváři své nemoci a problémy napsány nemám. Řadu let trpím velikými bolestmi, užívám léky z řady opiátů, čeká mě celá řada operací, které jsem odkládala až do důchodu. I přes své alergické onemocnění, prach, plísně, roztoče, peří, pyl, zvířada - kočky, penicilin, mezocail, procain, diclofenac, atd., věřte, že jsem se živila i jako uklizečka, s Bricanylem a Pulmicort turbuhaler v kapse, následek této mé snahy skončil na plicním odd., nebrala jsem ohled ani na onemocnění páteře, nebrala jsem ohled na nic, protože pro někoho, kdo byl celý život zvyklý stát na svých nohou, zůstat na pracovním úřadě, je strašné ponížení. Moje poslední pracovní zařazení před nastoupením do předčasného starobního důchodu, byla 12ti hod. směny - noční ,vč.ení těžkých břemen. Rozhodně jsem se svým zdravotním postižením nepodávala a dělala jsem vše proto, abych byla soběstačná. Do důchodu jsem nedošla , ale doslova se doplazila. Nesmím zapomenout, že po nočních směnách jsem jezdila zaopatřit své těžce nemocné rodiče, které jsem si ihned k sobě také přestěhovala, věnovala jsem jím takovou péči, že jsou po dvouletém pobytu u nás, opět soběstační. Vzhledem k jejich věku, jsou na tom dobře, a co mě, jako dceru velice těší, že nevědí, co je to bolest. Moje děti, ty jsem zklamala asi ze všeho nejvíce, protože odmítám jejich pomoc, mají své rodiny, své životy, chci, aby žili klidný , spokojený život, jsou velmi slušní, pracovití a jsem ráda, že žijí. Tak , jako já jsem si prožívala své mládí, se všemi radostmi a starostmi s nimi, přeji si, aby si prožili v klidu svůj život. Mají svých problémů až nad hlavu. Jejich nabídky, abychom se přestěhovali k nim, si nesmírně vážíme a je to velice krásné vědět,že o nás děti stojí, že se o nás život zajímají, tak,jako my se zajímame o jejich.

V žádném případě jsem svůj příspěvek nepsala proto, abych si na svůj osud stěžovala. Narodila jsem se s vrozenou vadou, o které jsem se dozvěděla ve svých 33 letech, v té době jsem již měla za sebou první operaci štítné žlázy, od té doby jsem odkázána jen na léky, následovala alergie, k tomu alergie na léky, následně astma, následovaly operace nádoru, onemocnění srdce, díky vrozené vadě problémy s páteří - výhřez 3 měziobratl. plotének, p otvrzeno magnet.rezonancí, atd.atd. přesto jsem nikdy nepřestala mít chuť do života. Na tváři své nemoci a problémy napsány nemám. Řadu let trpím velikými bolestmi, užívám léky z řady opiátů, čeká mě celá řada operací, které jsem odkládala až do důchodu. I přes své alergické onemocnění, prach, plísně, roztoče, peří, pyl, zvířada - kočky, penicilin, mezocail, procain, diclofenac, atd., věřte, že jsem se živila i jako uklizečka, s Bricanylem a Pulmicort turbuhaler v kapse, následek této mé snahy skončil na plicním odd., nebrala jsem ohled ani na onemocnění páteře, nebrala jsem ohled na nic, protože pro někoho, kdo byl celý život zvyklý stát na svých nohou, zůstat na pracovním úřadě, je strašné ponížení. Moje poslední pracovní zařazení před nastoupením do předčasného starobního důchodu, byla 12ti hod. směny - noční ,vč.ení těžkých břemen. Rozhodně jsem se svým zdravotním postižením nepodávala a dělala jsem vše proto, abych byla soběstačná. Do důchodu jsem nedošla , ale doslova se doplazila. Nesmím zapomenout, že po nočních směnách jsem jezdila zaopatřit své těžce nemocné rodiče, které jsem si ihned k sobě také přestěhovala, věnovala jsem jím takovou péči, že jsou po dvouletém pobytu u nás, opět soběstační. Vzhledem k jejich věku, jsou na tom dobře, a co mě, jako dceru velice těší, že nevědí, co je to bolest. Moje děti, ty jsem zklamala asi ze všeho nejvíce, protože odmítám jejich pomoc, mají své rodiny, své životy, chci, aby žili klidný , spokojený život, jsou velmi slušní, pracovití a jsem ráda, že žijí. Tak , jako já jsem si prožívala své mládí, se všemi radostmi a starostmi s nimi, přeji si, aby si prožili v klidu svůj život. Mají svých problémů až nad hlavu. Jejich nabídky, abychom se přestěhovali k nim, si nesmírně vážíme a je to velice krásné vědět,že o nás děti stojí, že se o nás život zajímají, tak,jako my se zajímame o jejich.

Z této diskuze jsem od uživatele "Anonym" dostal následující příspěvek, který zde vůbec není zobrazen, ale je velmi zajímavý, proto si ho dovoluji znovu zveřejnit.

Výhodu vidím především v tom, že je lepší pracovat, než být nezaměstnaný a stěžovat si na těžkosti. Jistě platí, že stěhování je složité a s rodinou jsem ho nikdy nepodstoupil. Dojíždění za prací ovšem záleží na tom, jaké má rodina zázemí, zda jsou prarodiče ochotní a schopní pomoci, zda je ten, kdo zůstává s dětmi, nucen také pracovat nebo se může 100% věnovat dětem apod. Stěhování s celou rodinou se vyplatí až od určité výše příjmu, ale denní dojíždění 50 km je přijatelné téměř pro každého.

O účinnosti "vymáhání" dluhů státem si myslím své. Mám dojem, že stát si své klienty pečlivě hlídá, aby měl zajištěnou stálou práci. Je zcela jedno, jestli jsou to vězňové nebo děti, co na ně rodiče neplatí alimenty.

Ke každému problému je třeba se postavit čelem a hledat cesty k jeho řešení. Vidím to na své matce, které je přes 70 a stále si k důchodu přivydělává. Když neměla zájemce o účetnictví, klidně i uklízela. Je třeba si uvědomit, že důchodce je daleko levnější (a tedy i konkurenceschopnější) pracovní síla na trhu, než nějaká firma. A má-li dostatečné vzdělání, je prakticky vyhráno. Udělat někomu účetnictví "na koleně" včetně vyplnění daňového přiznání, oběhnutí úřadů s dotazy apod. dokáže důchodce daleko levněji.
Předčasný odchod do důchodu může být mírnou překážkou, ale opět platí, že vše se dá řešit. Živnost přece může provozovat někdo jiný, třeba děti. Nebo lze pracovat na smlouvy o provedení práce, u kterých se nesleduje, v jakém postavení je ten, kdo práci provádí a nikde je ani nevykazuje (daň odvádí plátce, pojištění se většinou platit nemusí).

Ještě jsem zapoměla, je dobře, že máte možnost si spořit na důchod a nečekat až na to co Vám dá stát. Samozřejmě, že jsme si také s manželem spořili, využili jsme i důchodového připojištění, jak nám však bylo úzko, když jeden z nás těžce onemocněl, druhý přišel o práci, spoření jsme nechtěli rušit. Mám obavy, že lidé v krajích s vysokou nezaměstnaností, nemají na zaplacení bytu, nemají co do úst, natož kde vzít na spoření na důchod. A jak se tak na jednání naší vlády dívám, bude hůř. Ono se to vymýšlí a rozhoduje, když mají za měsíc takový příjem, na jaký nedosáhne většina, ani za rok tvrdé dřiny. Nic proti tomu, samozřejmě, že je to i o hrdosti, být soběstačný, nebýt na nikom závislý, ale pokud jsem obyčejný člověk, pak i přes velikou snahu a touhu, se to prostě nedaří.