Úchylné otázky při přijímacích pohovorech?

Pokud si chci otevřít čínskou restauraci, asi se budu svých zaměstnanců ptát na jejich národnost. Pokud budu chtít provozovat cyklistickou kurýrní službu, asi se budu ptát na věk a kondici. Pokud chci otevřít sálón mistrů kadeřníků, budu chtít chlapy. Problém vidím především v tom, že kdyby se někdo zeptal mě, jaká je moje sexuální orientace nebo moje náboženské vyznání, asi bych mu neodpověděl. Vypadá to ale, že běžný člověk nebo ministerský úředník si nedovede tuhle možnost ani představit. Neodpovědět?! NE, on se mě NESMÍ ZEPTAT! Jediným důsledkem "diskriminačních" otázek vždycky bylo, že se na správné místo dostal pokud možno správný člověk. To, že se někteří personalisté stali doslova "vědci" a ptají se opravdu na hovadiny, mi jako zaměstnanci usilujícímu o práci dává jasně najevo, že v tom podniku nikdy nepůjde o práci, ale vždycky o předstírání zaneprázdněnosti. To radší půjdu dělat do McDonald's, kde mi platí za práci, než do salónu paní Rubešové z Rodinných pout, kde mi platí za to, z čí jsem rodiny a s kým jsem se kdy vyspal.

Pane XYZ, já jsem v té družině několik let pracovala a řadu nešvarů jsem kritizovala, bohužel neúspěšně, všechno naráželo na všudypřítomnou a nesmyslnou byrokracii. Takže vím velice dobře, o čem píšu. Každý rok se vyplňovaly výchovně-vzdělávací plány, u každé hodiny jste musel mít rozepsán cíl, kterého chcete dosáhnout. Napsat tam, že úkolem hodiny je relaxace dětí, aby si odpočaly, se prostě nedalo. Tak se jedno psalo po papírech a jiné se ve skutečnosti dělalo. Psát ve škole školní úkoly měly děti zakázané, prý je to úkolem rodiny, aby dohlédla na přípravu dětí do školy. Jenže kdy, když některé děti odcházely ze družiny v 17.00 a ještě neměly napsané úkoly a máma chvátala, aby rodině připravila večeři dřív než na osmou večer? Někteří lidé holt mají takovou pracovní dobu, kdy se dětem tak věnovat nemohou, protože jsou např. dopoledne doma, ale pracují odpoledne a někdy i večer (pracovníci v restauracích, supermarketech a jiní). Nakonec i pro vychovatelky bylo jednodušší mít děti ve třídě a kreslit než s nimi jít na hřiště, kde se děti mohly zranit a vychovatelku by čekalo vyplňování tisíce papírů, co, jak, proč, jak se tomu dalo nebo nedalo zabránit, poučení pro příště atd. Já jsem naopak patřila k těm pracovníkům ve školství, kteří museli děti posílat domů, mně tam chodily samy, protože naše programy byly zajímavé a přitažlivé. Byla jsem přesně ten typ, co na papír jedno psal a jiné dělal, naštěstí to nikdo nekontroloval a děti věděly, že na celé škole dělám zajímavou činnost jen já a že se o tom radši mluvit nebude, aby nás někdo nenutil zůstávat ve třídě a kreslit. My jsme prostě vypadli ze školy a nikoho nezajímalo, kde jsme ani co děláme. Děti dodržovaly takovou kázeň, že byste se divil. Právě kvůli jejich dobrovolné kázni jsme mohli dělat spoustu zajímavých věcí, protože jsme nemuseli ztrácet čas nějakým počítáním, dohledem, vysvětlováním nebo rozčilováním se nad nekázní. A to jsem mívala ve skupině i 30 dětí, 10 družinových, ostatní chodily samy. U mně se totiž cítily jako dospělí. Ale o tom ta debata není.

Nějak mě připadá, že o družinách nic nevíte a protiřečíte si. Pokud by v družině nebyla ta minimálně středoškolská síla, nemá se dítko koho odborného zeptat na úkoly nebo se poradit. Totéž zájmově vzdělávací činnost. Není to náhodou ta nesmyslně vzdělávací funkce, kterou o pár řádků výš kritizujete? Ale teď vážně: družiny celkem pravidelně chodí ven, alespoň na Praze 6, pokud nemají vlastní hřiště nebo zahradu. Nikdo nenutí děti dřepět u domácích úkolů. Nebýt družin, nškteré děti chalupářů by neznaly zoo, dětská divadla, karneval apod. Pravda je, že některé důchodkyně nezvládnou smečku kluků a za trest jim např. nedovolí hrát fotbal, ale to je jiná kapitola.

Konečně rozumný názor

Jenže v obcích do 20.000 obyvatel konkurenci neuděláte, tam jsou rádi, když školku udrží v provozu. Krajských měst je pár a Praha jen jedna. Problém je především organizační. Školkám a školním družinám se za socialismu nacpaly zcela nesmyslné vzdělávací úkoly, když už tam byla středoškolsky vzdělaná síla, a nikoho nezajímalo, že by měly mít především funkci a) relaxační, b) pomoc rodině, třeba tím, že si dítko napíše úkoly, aby je nemuselo mastit večer doma, když ve škole na to má odborný dohled a pokud věci nerozumí, má se koho zeptat a s kým poradit, na rozdíl od rodičů, a za c) zájmově vzdělávací, kdy se tam může zajímavou formou doplnit vyučování nebo jen využít volný čas, který děti mají. Za naprosto zhůvěřilou považuju situaci, kdy dítě sedí X hodin ve škole, následně přejde do školní družiny, která má své výchovně-vzdělávací cíle, při kterých dítko opět několik hodin sedí, hřiště celý den nevidělo a večer po něm doma rodiče chtějí, aby si sedlo, učilo se do školy a psalo úkoly.

Myslím si, že antidiskriminační pravidla spatřila světlo světa jako reakce na standartní postupy personalistů velkých zahraničních společností, které dělají psychotesty pomalu s každou uklizečkou. Normální firmy, zejména ty menší se chovají úplně jinak. Já jsem vždy kladl první otázku: "kde jste naposled pracoval-a a proč jste odešel-a". Přiznám se, že jsem stejnou otázku kladl příslušnému personalistovi jeho poslední firmy a po mnoha vyhýbavých odpovědích jsem se většinou dobral pravdy. Pokud jsem zjistil, že adept má chuť pracovat bylo mě vše ostatní úplně jedno. I ty děti se dají vyřešit, když je pracovník ochotný odpovědně vykonávat svoji práci. A ptát se na náboženské vyznání považuji za neoprávněný vstup do soukromí.

V Nemecku se dostal homo az na místo chéfa 3.-4. nejdulezitejsí strany FDP , kdyby stranu vedl normální clovek , jiste by získala více volicu. A v Berline je nejvyssí starosta homo. Pak muze bejt tedy v Berline lecos uplne naruby , co vznikne z nápadu starosty. Ale i v Mnichove je vsechno naruby : siroké ulice se milionovými náklady zvysujícími zadluzení mesta predelaji na úzké ulice a aut stále pribývá. Jednosmerné ulice se delaji v ruzných úsecích rúzne jednosmerné - od sebe a proti sobe jednosmerné. Nekteré ulice se zadradí , aby na jiných vznikaly zácpy. Do ulic vylézají na mnoha místech bezucelné ostruvky , které v noci a v desti nejsou videt a zpusobuji nehody. V nových sídlistích se budují domy nízké a ulice nízké , kde se protijedoucí nevyhnou - kdyby byly domy 2x vyssí , mohly by bejt i ulice 2x sirsí. Nekolik ulic se poskodí práhy , aby záchranky a pozárníci ty idioty v radnici proklínali. Kdyby v radnici Mnichova nebyli samí idioti , tak by 30 km vyznacili znackami a nenicili ulice práhy.

U školek je to zase systémová chyba: Pokud jsou financovány z veřejných peněz (stát, obce), musí platit, že všechny školky mají nárok na stejnou částku na dítě, bez ohledu na zřizovatele. Soukromé školky by pak donutily ty obecní k tomu, aby vycházely vstříc klientům, prostým faktem konkurence.

Říká se (a já s tím souhlasím), že dobrý šéf má znát i osobní situaci svých podřízených. Nevím-li, že je paní A samoživitelka, těžko ji nějak upřednostním, bude-li mne několik zaměstnanců žádat např. o pár dnů dovolené. Pokud to vím, mohu vyjít takovému zaměstnanci vstříc. Vím-li, že pan B je homosexuál, pak mohu předejít jeho útlaku nebo ponižování na pracovišti tím, že ho nezařadím do party chlapů, ale najdu pro něj místo, kde bude moci pracovat samostatně nebo mezi ženami. Obdobně to platí pro věřící. Pokud tyto věci nezjistím už při přijímacím pohovoru, zjistím je stejně. Pak budu ovšem nucen měnit pracovní zařazení takového zaměstnance a to nejen v mém zájmu, ale často v jeho vlastním zájmu.
Neptám-li se na nic, kromě profesních schopností, degraduji budoucího zaměstnance na stroj, který nakupuji podle jeho technických parametrů. Je toto v zájmu uchazečů o zaměstnání?
Dostane-li uchazeč(ka) otázku oplzlou nebo jinak skutečně nevhodnou, pak je na místě okamžitě odejít. Přesně, jak je to napsáno v článku.
V případech, kdy zaměstnavatel žádá plné nasazení a nepřerušený pracovní poměr po určitou dobu, není nutno zjišťovat, zda uchazečka plánuje děti. Místo toho může upozornit na podmínky pracovního poměru, které nepřipouští mimo řádné dovolené a nemoci žádné přerušení PP. V případě, že uchazečka odejde na mateřskou, poruší smlouvu se všemi důsledky. Pokud tedy nemá docházet k diskriminaci žen z obavy nižšího či přerušovaného pracovního nasazení, nesmí stát bránit zaměstnavatelům, aby v pracovní smlouvě stanovili podmínky pracovního poměru, vedoucí k sankcím za porušení jeho průběhu.
Úchylné je socialistické uvažování, které hlásá ochranu jedněch před chudobou a nepohodlím na náklady třetí strany, která se ničím neprovinila a má být přesto v zájmu ochrany první strany trestána a omezována. Chce-li stát poskytovat ochranu, ať to dělá za své. Ne na úkor zaměstnavatelů, majitelů domů, prodejců zboží a služeb všeho druhu. Trestat je přípustné za NEDODRŽOVÁNÍ smluv, ne za jejich UZAVÍRÁNÍ. To je věcí pouze zúčastněných stran. Stále zde řada lidí nechápe, že ZAMĚSTNAVATELÉ NEJSOU POVINNI POSKYTOVAT ZAMĚSTNÁNÍ. JE ÚCHYLNÉ A ZVRÁCENÉ OMEZOVAT ZÁKONY VĚCI PROSPĚŠNÉ, KTERÉ NĚKDO POSKYTUJE DOBROVOLNĚ!

Ono by stačilo mít normálně vysoký plat, aby se z něho občasné hlídání dalo zaplatit, funkční mateřské školy, které mi přijmou dítě ne do 7.45, neb jim to narušuje režim, ale třeba i v 11.00, protože žena má odpolední směnu a po 16.00 dítko vyzvedne otec, děda nebo babička. Dále školní družiny, které zajistí totéž. Jinak řešíme nesmysly.

Jako žadateli o místo mi bude daleko sympatičtější, když nepolezu zbytečně na desítky interview, kde stejně nemám šanci - a soustředím své síly tam, kde i můj věk, pohlaví, počet dětí, náboženské přesvědčení, a třeba i sexuální orientace nebo šukabilnost se šéfem lahodí zaměstnavateli. Neb skutečnost, že zaměstnavatel se na "nevhodné" otázky nesmí zeptat - neznamená, že nesjou pro něj důležité a že se nebude podle nich rozhodovat. Zakázané dotazy poslouží (tak jako většina socialistických pitomostí) nejhůře těm, v jejichž domnělém zájmu jsou ustanoveny. Kdyby mohl zaměstnavatel férově předem deklarovat, koho nezaměstná (a stejně ho nezaměstná) - ušetřilo by to nevyhovujícím uchazečům čas, peníze, i sebeúctu hlásit se do výběrových řízení, ve kterých nemají šanci.

"Antidiskriminační" pravidla působí přesně opačně - míru diskriminace zvyšují. Jestliže není možno se uchazečky o práci zeptat, kolik má dětí a jak jsou staré a má-li zajištěno hlídání, bude se zaměstnavatel vyhýbat přijímání žen v odpovídajícím věku vůbec. Nebo nepřijme ženu s dětmi (protože si to stejně zjistí, když chce) ani v případě, že zajištěné hlídání má. A nelze se mu divit - on bude ten, kdo na zvýhodňování žen s dětmi doplatí - ne stát, který mu to nařizuje. Stačí ženy s dětmi (nebo i muže, abych byla korektní) nezvýhodňovat a nebude problém. Ještě lepší by bylo zvýhodnit zaměstnavatele, který jim dá práci - snížené pojistné pro osobu s dítětem do deseti let by patrně posloužilo líp, než tisíc zákonů proti diskriminaci. Co se týče věku, rasy apod. - tady nemají žádné zákazy smysl, protože stačí uvést jakýkoli "přijatelný" důvod odmítnutí. Nikdo nedokáže donutit zaměstnavatele, aby přijal člověka, kterého nechce. Nicméně zákaz diskriminace v těchto případech neodsuzuji - hraje spíš roli morálního stanoviska.